Rozhovory

Dialog lze vést o všem

Jan Regner

Zúčastnil ses jezuitského předprogramu SDM, který nesl název MAG+S. Jak tato akce z tvého pohledu proběhla?

Dostal jsem se na MAGIS trochu jako slepý k houslím. Nicméně, byl jsem překvapený, jak dobře byla celá akce zorganizovaná. Až na výjimečné situace jsem se tam cítil jako dospělý člověk. Naprosto skvělá služba byl mobilní hotspot, díky kterému jsme měli přístup k internetu i třeba v tramvaji. První dny jsme trávili v Lodži, kam se sjeli všichni účastníci. Poté jsme se v menších skupinkách rozjeli na tzv. experimenty do rozličných míst povětšinou v Polsku a nakonec jsme se opět shledali v Čenstochové na závěrečném festivalu.

Součástí předprogramu jsou také tzv. experimenty. Jakého experimentu ses zúčastnil ty?

Náš experiment nesl název Spiritualita umění - umění spirituality. Vedla ho nejšikovnější žena v Polsku Majka Moller společně s polským jezuitou a výborným fotografem Piotrem Kropiszem. Krom modliteb a meditací jsme vytvářeli různé artefakty z papíru technikou scrap-art.

Jak na tebe zapůsobilo město Gdaňsk, kde se akce konala?

Centrum je starobylé a opravdu nádherné. V přilehlých čtvrtích jezdilo hodně lidí na kole - vybavuji si jednu řádovou sestru, která se za jízdy stačila modlit růženec…

Překvapilo mě, jak byli místní důslední na semaforech - přeběhl jsem jednou přechod na červenou, a hned na mě volal nějaký pán z dálky: „Jest czerwone!“

Neuvěřitelná byla pohostinnost místních - když se ptali účastníci jiných experimentů, jak jsme se v Gdaňsku měli, svorně jsme říkali, že jako prasata v žitě.

Kdybys měl odpovědět na otázku, co ti celá tato akce přinesla, jak by zněla tvoje odpověď?

Krom toho, že jsem si procvičil angličtinu a ochutnal různé druhy polského piva, zažil jsem nevšední setkání a rozhovory s výjimečnými lidmi. Potvrdilo se mi, že jezuité jsou velmi schopní lidé a většina z nich má smysl pro humor. Také jsem měl čas a prostor uvědomit si, že se obvykle pro mnoho věcí zneklidňuji a nejsem moc ochotný je Bohu odevzdávat. Pro další svoje směřování se tedy zkusím řídit heslem, které nosí na triku můj kamarád Jožin: "Modli se a ne*er!"

Vraťme se zpátky do Česka. V uplynulém roce ses angažoval v radě pražského Vysokoškolského katolického hnutí (VKH). Je něco, čím tě tato zkušenost obohatila?

Těžiště mojí práce bylo ve výstavní komisi - společně s Majkou Křížovou a Majdou Barabášovou jsme připravovali výstavy ve Studentském centru na Žižkově. Díky vernisážím jsem mohl zakusit, co znamená reflektovat svoji víru pomocí umění. Ne nadarmo říká britský filosof Roger Scruton, že posvátnost a krása jsou dvoje dveře do stejného prostoru.

V čem vidíš smysl působení VKH v univerzitních městech?

Nevím, jak je to v jiných městech, ale VKH v Praze pro mě představuje prostor pro mladé katolíky, kteří mají potřebu poznávat nové cesty, prohlubovat svoji víru a především ji společně žít. Snažíme se vytvářet prostor, ve kterém uplatňujeme staré akademické pravidlo, že dialog lze vést o jakémkoli tématu, a také budovat prostředí, ve kterém se více cení skutečnost, jak poctivě člověk žije svůj život, než to, kolikrát šel v týdnu do kostela.

Foto: Piotr Kropisz SJ

 odeslat článek     vytisknout článek