Dokumenty

300 let kostela Panny Marie Sněžné v Olomouci

Redakce Jesuit.cz

V letošním roce si v olomoucké akademické farnosti připomínáme dvě významná výročí: 450 let od příchodu jezuitů do Olomouce a 300 let od vysvěcení nově zbudovaného jezuitského kostela Panny Marie Sněžné. Mnozí z vás tento chrám, přívětivě zvaný „Sněženkou“, dobře znají, přesto dovolte stručné pozastavení nad tím, co se zde před staletími událo.

6. února 1716 skončila karanténa Olomouce, vynucená morovou epidemií, která město sužovala déle než rok a vynutila si životy téměř poloviny obyvatel. S městskými branami se tehdy otevřela možnost veřejně završit dílo, které rostlo ve středu Olomouce po dobu čtyř předcházejících let. Jezuité pojali úmysl posvětit a uvést do chodu právě dostavěný řádový chrám, kterým nahradili již dávno nevyhovující gotický kostel Panny Marie, jejž roku 1566 zdědili po minoritech. Barokní kostelní novostavba svou velikostí a výstavností vycházela mnohem lépe vstříc aktuálním požadavkům doby, jak početním (kostel měl pojmout gymnaziální i univerzitní studenty a širokou veřejnost z města i okolí), tak estetickým (stavba byla pojata v tehdy moderním vrcholně barokním slohu).

Slavnostní akt konsekrace vykonal olomoucký sufragán a generální vikář František Julián hrabě Braida z Cornigliana v neděli 16. února, pouhých deset dnů od obnovy obvyklého životního rytmu města. Jmenovaný biskup posvětil hlavní oltář a dva oltáře boční, věnované nejvýznamnějším světcům jezuitského řádu, zakladateli sv. Ignáci z Loyoly a věhlasnému misionáři sv. Františku Xaverskému. Na těchto oltářích pak byly slouženy mše svaté, u hlavního biskupem Braidou, u bočních rektorem jezuitské koleje Karlem Pfefferkornem a dalším jezuitským knězem, zasloužilým o zbudování kostela, nejspíše Michaelem Thomasem, který v roce 1709 tuto stavbu umožnil věnováním svého majetku 13 105 zlatých.

Následujícího dne, 17. února 1716 týž sufragán posvětil zbylých osm oltářů, nalevo sv. Anny, sv. Josefa, sv. Michaela a sv. Anděla strážného, napravo sv. Pavlíny, sv. Jana Křtitele, sv. Karla Boromejského a sv. Barbory. U všech oltářů šlo nejspíš o starší díla přenesená z původního gotického kostela, která byla postupně nahrazována oltáři novými lépe odpovídajícími stylu nového chrámu.

Zahájení pravidelných bohoslužeb, udílení svátostí, výuky katechismu a dalších obvyklých činností v kostele nastalo až v následující neděli, kdy sem jezuité vstoupili v slavnostním průvodu s ostatky svatých, doprovázeni biskupem Braidou, nesoucím v monstranci Nejsvětější svátost oltářní. Biskup nato zazpíval pontifikální mši sv. a sedm novokněží z řad Tovaryšstva Ježíšova během ní celebrovalo své primice. V baroku bylo možné sloužit v jednom kostele více mší sv. najednou, ovšem jen jedna z nich přitom mohla být zpívaná. Mešní obřady navíc mohly probíhat pouze do poledního času a neexistovala koncelebrace kněží ve smyslu dnešního pojetí liturgie. Nepřekvapuje proto veliký počet oltářů v olomouckém jezuitském kostele (zprvu 11, později ještě více), uvážíme-li, že bylo třeba, aby v tomto prostoru každý den sloužila bohoslužbu většina ze zdejších kněží, případně aby zde celebrovali i kněží příchozí do kostela jako hosté. V roce posvěcení kostela do olomoucké řádové komunity patřilo 27 kněží, do roku 1730 tento počet vzrostl na 49.

Nový olomoucký jezuitský kostel patřil k nejvznešenějším a nejrozměrnějším chrámovým stavbám České provincie Tovaryšstva. Byl zasvěcen Panně Marii Sněžné. Z úcty k předcházející tradici, k mariánskému zasvěcení původního kostela, byl zvolen mariánský titul. Volba padla na Pannu Marii Sněžnou však až pod dojmem zuřící morové epidemie. Jezuité tímto způsobem chtěli zvěčnit památku na události let 1715-1716, kdy byl kostel dostavován navzdory tomu, že Olomouc vymírala. Nad smrtelným ohrožením zvítězila důvěra v Boha, že epidemii ukončí a dá Olomoučanům novou šanci života. Tak se také stalo. Čerstvě dostavěný kostel to měl navždy připomínat. Návštěvníkovi kostela toto poselství sděluje Haringerova freska na stropě chrámové lodi, zachycující Zázrak Panny Marie Sněžné, kdy Matka Boží uctívaná v obraze v římské bazilice Santa Maria Maggiore svou přímluvou vysvobodila Věčné město v roce 590 od zuřící morové epidemie. I tímto způsobem se Olomouc propojila s Římem, když i svůj bájný původ spojovala s jedním z římských císařů, Gaiem Juliem Césarem, a po vzoru města na Tibeře svá náměstí vyzdobila fontánami.

Poselství života, který nakonec zvítězí nad smrtí, je mezi křesťany žijícími z Evangelia stále živé. Kéž nám ho připomíná kamenný oslavenec v srdci Olomouce.

P. Miroslav Herold SJ

 odeslat článek     vytisknout článek