Rozhovory

Měl jsem usnadněnou situaci

Lenka Češková

Otče, jak jste prožíval slavnostní středeční večer?

Večer jsem strávil v pokoji a pohodě; díky za něj, byl krásný. Proslovy byly velmi vybroušené a měly vysokou kvalitu. Předání cen hudebně doprovodil Spirituál kvintet, to byla také prvotřídní kvalita. Nejprve zpívali nové věci a na konci byla část památných písní disidentů, které byly jakýmsi hudebním mluvčím těchto hlasů. Když mi ale v říjnu přišlo oznámení, že jsem dostal Cenu Václava Bendy, tak jsem žasl. Říkal jsem si, že takovou cenu měli dostat mí předchůdci ve Vatikánském rozhlase, P. Václav Feřt a P. Petr Ovečka…

Můžete nám přiblížit osudy české sekce Vatikánského rozhlasu před vaším nástupem?

Českou sekci Vatikánského rozhlasu začínal za velmi krutých podmínek P. Václav Feřt. Když byl Josef Beran jmenován arcibiskupem, při první návštěvě u Pia XII., v únoru 1947, měl na papeže dvě prosby: aby svatořečil bl. Anežku Českou, a aby měla církev u nás Vatikánský rozhlas. Už tenkrát totiž vnímal nebezpečí, že se komunisté dostanou k moci a pro církev nastane období pronásledování, tak chtěl, aby církev u nás aspoň tímto způsobem byla napojena na celou církev. I tehdejší československá vláda byla velmi nakloněna té iniciativě. Na sv. Vojtěcha se hned začalo se zkušebním vysíláním, první připravil P. Olšr, profesor na Orientale, se svými žáky. Pak se připravovalo se normální vysílání, které dostal úkolem P. Václav Feřt, který tenkrát byl spirituálem v Nepomucenu. Nejprve začal jen se třemi vysíláními za týden, jenomže přišel únor 1948, tak se to hned rozrostlo na každodenní vysílání. Pro něj pak ale nastala otrocká práce. Když nastoupili komunisté, okamžitě začali pronásledovat církev. Ze strany vlády byl veliký nátlak, že je to nepřátelské vysílání, které velmi škodí. Vatikánští diplomaté ihned začali Feřta kontrolovat a cenzurovat. Všechno, co chtěl vysílat, musel každý den překládat do italštiny, dojít na Státní sekretariát, předložit to ke schválení a po schválení to večer vysílat, tehdy se vysílalo naživo. Vydržel to asi tři roky a pak se úplně sesunul. Pater generál potom musel zasahovat a poslal jej do Kanady jako misionáře.

Na místo P. Václava Feřta pak nastoupil P. Petr Ovečka. Jaká situace panovala za něj?

P. Ovečku do rozhlasu povolali z třetí probace, nastoupil hned po příjezdu z Ameriky. Nevím, jestli měl nějaké zkušenosti, ale byl tak schopný, že to zvládl. Pak to táhl až do roku 1970, kdy ho odstranili, za nepředstavitelně těžkých podmínek. Byl na to sám. Měl sice v Římě profesory a kněze, kteří byli ochotní spolupracovat a pomáhat mu, jako byli Vrána, Škarvada ad., ale celotýdenní program visel na něm. Vedle toho dělal ještě Křesťanskou akademii, časopis Nový život a ještě myslím vypomáhal ve farnosti. Vyvíjel nepředstavitelnou činnost až do roku 1970, kdy vatikánští diplomaté na nátlak komunistů dali Vatikánskému rozhlasu příkaz, že Ovečka tam nesmí pracovat, protože je nepřítelem Československa. Já jsem pak přišel do této situace s tím nevděčným úkolem, že mám být náhradníkem za Ovečku, který pod nátlakem vlády musel pryč.

Jaké poměry v české sekci Vatikánského rozhlasu vládly po vašem nástupu?

Čím více se uvolňovala situace, tím více kontrola ze strany státu slábla. Ovečka už byl kontrolovaný, jen když přišel nějaký protest; ty jsem také dostával, ale jen velmi zřídka, kdežto Ovečka to měl dost pravidelně. V roce 1968 kontrola ještě více zeslábla. Já jsem přišel do Říma v roce 1970. Pak nastalo období Husáka a za celé to období už jsem měl usnadněnou situaci. Nebyl jsem kontrolován, nemusel jsem předkládat, co budu vysílat. Už jsem měl jenom odpovědnost a žurnalisticky jsem měl téměř úplně volné pole. Dělal jsem to, jak se to dělává, aby se v těchto situacích nenarazilo; neříkají se věci, které jsem vymyslel, ale říká se, že tam a tam se mluví o tom a tom, a já jenom informuju. Tímto způsobem jsme obcházeli nebezpečí, že nás budou považovat za nepřátele lidu. Stejně jsem ale pořád byl na listině nepřátel komunizmu na předních místech.

Za této situace jsem mohl pracovat naprosto svobodně. Spolupracoval jsem s českými kněžími žijícími v Římě, což byli doktoři a profesoři, jako Skalický, Vrána atd. Obzvláště P. Špidlík se stal naším trvalým přispěvatelem, v pátky býval vždycky Špidlík a táhl to skoro až do smrti.

Měl jsem tedy mnohem lepší podmínky než P. Fořt a Ovečka a situaci jsem měl usnadněnou; jen jsem byl ve Vatikánském rozhlase déle. A teď přišlo ocenění za těžkou práci a těžkou křížovou cestu, kterou vlastně táhli jiní. Tak jsem měl pocit, že jsem sice dostal cenu, ale už jenom kvůli tomu, že jsem naživu já a ne oni…

Proč otec provinciál vybral do Vatikánského rozhlasu zrovna vás?

To vzniklo tím, že když jsme byli v Innsbrucku – bylo nás asi 17 jezuitů z Čech, Moravy a Slovenska, kteří dělali potají doma teologii a v Innsbrucku si měli studia doplnit −, přišlo nám ke konci roku 1969 oznámení, že kdo se nevrátí, bude odsouzen. Já jsem předtím dvacet let čekal na kněžské svěcení a nechtěl jsem se vracet do té nejistoty. Otci provinciálu Šilhanovi se tenkrát zázračným způsobem podařilo dostat se ven na pozvání svých spolubratří z Holandska. A on ve své vynalézavosti sice dojel do Holandska, ale odtud hned letěl do Říma, aby mluvil se Svatým otcem a vylíčil mu situaci, a na zpáteční cestě se vracel přes Innsbruck. Říkal nám, že ve Vatikánském rozhlase je potřeba někoho nového. Rozhlédl se a říká: „Kdo z vás má odvahu tam jít?“ A všichni jsme pochopitelně sklopili hlavy... A o. Kunert říká: „Tady Josefovi to píše!“ Tehdy jsme totiž v Innsbrucku pro sebe vydávali takový časopejsek a já jsem do něj pravidelně psal. Provinciál se mě zeptal: „Půjdeš?“ Říkal jsem mu: „Když mě tam pošlete, půjdu.“ A on na to: „Běž.“ A tím to bylo vyřízené. Musel jsem si pak jen honem dodělat rozhlasové věci, takže jsem na rok šel do Vídně do ORF na stáž, abych se seznámil s rozhlasovou prací. A sotva jsem skončil v Innsbrucku, 1. října 1970, na sv. Terezičku Ježíšovu, jsem přijel do Říma.

V Římě jste pak také působil v redakci Křesťanské akademie a podílel jste se na vydávání životopisů svatých a různých překladů…

Ano. Křesťanská akademie na každý rok dělala plán, co se má vydávat. Při jedné poradě padlo, že by bylo třeba přeložit sv. Terezii, tak jsem říkal, že to udělám. A pak jsem se do toho tak zabral, že jsem dělal víc Terezii než programy… Pak přišel další úkol. Tehdy se dělala encyklopedie dějin Tovaryšstva a bylo to rozděleno tak, že každá provincie si měla udělat své osobnosti. Něco udělal P. Krajcar, náš historik na Orientale, ale pak zemřel a fůru věcí ještě bylo potřeba dodělat. Tehdy P. Špidlík, který byl vicegerens, tedy představený pro jezuity venku, rozhodl, že mám udělat české misionáře. V encyklopedii byl omezený počet jmen, a když už jsem prostudoval nějakou osobnost a měl k ní materiál, bylo mně líto ho vyhodit. Tak jsem pak začal vydávat knihy o českých misionářích v zahraničí, přes dvacet jich bylo. Pak přišly další životopisy. Například jednou za mnou přišel Mons. Vrána, jestli bych neudělal český životopis Faustyny Kowalské; tenkrát byly v Nepomucenu polské sestry, které se snažily o její blahořečení a už měly fůru materiálu. Tak vzniklo „Na březích Visly svítá“. Vždycky jsem dostával zadání: „To by se mělo udělat.“

Jednou na poradě Křesťanské akademie, když se dělal plán na další rok, její sekretář P. Vojtěch Hrubý SDB říkal, že Američané usilují o svatořečení Jana Nepomuka Neumanna a že potřebujeme jeho životopis. Existoval životopis ve „starém stylu“, byly to samé zázraky, to by mu jen uškodilo. Bylo tedy potřeba napsat něco nového. Nakonec jsem slíbil, že to udělám. Pak jsem na to ale celý rok úplně zapomněl. Už se blížil advent a P. Hrubý mi říkal: „Otče, měli bychom to dát do tisku. To musí vyjít.“ Mě polil pot, nechtěl jsem přiznat, že jsem na to vůbec nepomyslel, tak jsem říkal, že v lednu to dodám. V čase adventu a Vánoc byla fůra jiné práce. Až když jsem jel dávat exercicie do Alp, ve vlaku mě napadl koncept, tak jsem zajásal. Se psaním jsem ale začal až po návratu, kolem 1. ledna, a do konce ledna jsem odevzdal 75 stran. Říkal jsem si, že tak pod tlakem a rychle psát knihu už nikdy v životě… Ale když člověk dá slovo, tak se snaží.

Jste autorem řady překladů, historických spisů a básnických i prozaických děl. Na čem pracujete v současné době?

Na nové věci, vymýšlet a psát nové životopisy, na to už si netroufám, to už jsem skončil naším třetím generálem Borgiou. Teď už dělám jen překlady. Každý den pracuju ráno tři hodiny. Překládám díla, která mně připraví P. Michal Altrichter z Refugia, i latinské texty; teď jsem například dělal studie ze spirituality Tovaryšstva nebo texty z mystické teologie.

Cenu Václava Bendy za statečné občanské postoje v době nacistické okupace a komunistické diktatury je jednou z kategorií Ceny Ústavu pro studium totalitních režimů ČR za svobodu, demokracii a lidská práva, která je udělována pravidelně od roku 2009. Pamětní medaili Václava Bendy již v minulosti obdrželi i další čeští jezuité − P. Adolf Kajpr (in memoriam), dnes již zesnulý P. Josef Cukr a P. Jan Rybář. Letos obdrželo Cenu ÚSTR celkem sedm osobností a organizací.

Fotografie z udílení cen si můžete prohlédnout ZDE.
Foto: Senat.cz

 odeslat článek     vytisknout článek