Dokumenty

I nadále ponese ovoce naděje

Redakce Jesuit.cz

Adventní období představuje pozvání k tomu, abychom obnovili naději a důvěru v Boží zaslíbení. Otec Kolvenbach, muž, který vložil všechnu svou naději v Pána, nás opět shromáždil v tomto kostele Il Gesù. Chceme společně poděkovat Pánu za to, že světu, církvi a Tovaryšstvu Ježíšovu daroval osobnost Petera-Hanse Kolvenbacha. Již jsme to udělali ve svých srdcích a ve svých komunitách, ale chceme tak učinit i společně na místě, kde odpočívají sv. Ignác, Pedro Arrupe a další mužové, jenž také vkládali svou naději pouze do Božích rukou.

Otec Kolvenbach nás již svedl dohromady ve velkém množství také v Bejrútu. V noci z 29. listopadu jsme bděli a modlili se u jeho ostatků. Naše srdce se naplnilo světlem, o kterém se vypráví v úryvku z Janova evangelia, které jsme právě slyšeli. Oním světlem víry, která charakterizovala P. Kolvenbacha a díky níž se stáváme syny světla, nedáme se překvapit tmou a víme, kam kráčet beze strachu, protože všechna naše naděje spočívá v Pánu.

Na pohřební mši v Bejrútu (30. listopadu) nás bylo velmi mnoho, kdo jsme svědčili o obdivu, lásce a vděčnosti vůči P. Kolvenbachovi. Zástupci různých církví, libanonského státu, rodinní příslušníci, řeholníci a mnoho jezuitů zaplnili kostel při Collège Notre Dame de Jhamour. Dojemná eucharistie, kterou jsme tam slavili, nám umožnila ještě jednou se společně modlit, naslouchat Božímu slovu a s vděčností si připomínat život a dílo otce Kolvenbacha. Na nedalekém jezuitském hřbitově bylo pak pohřbeno jeho tělo, které „padlo do země“ a i nadále ponese hojné ovoce naděje, Božího daru, který nás vrhá do Božích rukou a povzbuzuje nás v následování Pána Ježíše.

Ovocný sad míru a spravedlnosti

Během své návštěvy 36. generální kongregace (GK; 24. října 2016) byl papež František dotázán, kdy se Libanon promění v ovocný sad, tj. kdy se svět stane místem pokoje, ve kterém mezi národy zavládnou spravedlivé vztahy a ony budou moci žít lidsky. Ona otázka se dotýkala situace v Africe. V těchto dnech jsem na vlastní kůži mohl zažít, jak se národy v Libanonu a na celém Blízkém východě nemohou dočkat, až uvidí, jak se jejich země stává ovocným sadem spravedlnosti a míru. Mnoho dalších národů v Evropě, Asii a Americe, zraněných válkami a nejrůznějšími druhy vykořisťování, hledá cesty smíření. Papež František nám odpověděl: „Nevím, jestli (mír) nastane před příchodem Syna člověka, ale na druhou stranu vím, že o mír se musíme co nejvíce zasazovat, a to jak prostřednictvím politiky, tak pomocí soužití. Domnívám se, že usilovat o mír za těchto okolností představuje – vedle toho, že je to jedno z blahoslavenství − prioritu. Kdy nastane mír? Je to možné. Je to možné. Když zaujímáme křesťanské postoje, které nám Pán ukazuje v evangeliu, můžeme toho udělat hodně, a děláme toho hodně a jdeme dál. Někdy za to budeme platit velmi vysokou cenu, my sami osobně. Ale tak jako tak jdeme dál. Mučednictví tvoří součást našeho povolání.“

Jakožto muž naděje měl otec Kolvenbach velkou apoštolskou odvahu k prohloubení závazku Tovaryšstva při usilování o mír ve světě. Do čela Tovaryšstva se dostal roku 1983, v dosti složitém okamžiku v jeho dějinách, a o život a poslání řádu se velmi pečlivě, decentně a milosrdně staral až do okamžiku, kdy se o dvacet pět let později (roku 2008) své funkce vzdal. Ztělesňoval vlastnosti, které podle sv. Ignáce má mít generální představený: důvěrné spojení s Bohem v modlitbě, aby celé tělo mohlo mít podíl na darech Ducha svatého; měl lásku ke každému; vnitřně byl svobodný, aby dokázal lépe rozlišit, jaké volby − s kreativní věrností církvi − učinit v rychle se měnícím světě. Byl obdarován vysokou inteligencí a bystrým úsudkem a dokázal pomoci Tovaryšstvu rozlišit magis jeho poslání v této době.

Otevřít se dialogu s druhými

V roce 1995 svolal 34. generální kongregaci. Uplynulo dvacet let od okamžiku, kdy 32. generální kongregace – pohnuta obrácením srdce, které zažilo Boží milost a jako univerzální tělo zaslechlo své povolání – dala Tovaryšstvu nový impuls pověřením sloužit víře a prosazovat spravedlnost. Pod vedením P. Kolvenbacha Tovaryšstvo připravilo 34. GK. Během ní se potvrdilo poslání sloužit víře a podporovat spravedlnost, a ještě silněji jsme si také uvědomili potřebu otevřít se dialogu s různými kulturami a aktivně se zapojit do mezináboženského dialogu.

Další velmi silné přesvědčení vzešlo z vedení P. Kolvenbacha a z rozlišování na 34. GK: své poslání Tovaryšstvo sdílí s mnoha dalšími v církvi a toto poslání nás spojuje s mnoha lidmi, kteří se podílejí na budování míru jako ovoci spravedlnosti. Tovaryšstvo tedy chápeme jako tělo, které spolupracuje s druhými při vytváření světového míru a při hlásání dobré zprávy o spáse. Tato spolupráce představuje rozměr naší identity, který nám otevírá velmi široké pole působnosti pro náš apoštolský život a představuje výzvu pro soudržnost našeho duchovního a náboženského života.

Hluboce miloval Tovaryšstvo

P. Kolvenbach hluboce miloval Tovaryšstvo a učil nás milovat ho jako cestu k Bohu, ve službě církvi Ježíše Krista, pod vedením papeže. Otec Kolvenbach do hloubky poznal Tovaryšstvo s jeho silnými i slabými stránkami. Jeho znalost ho přivedla k tomu, že zesílil svou důvěru v Boha, který ji inspiroval a který je tím jediným, kdo ji může podpírat svým milosrdenstvím a milostí.

Všichni máme tolik vzpomínek na otce Kolvenbacha. Jeho obraz je nám tak důvěrně známý, že bychom mohli strávit celou noc ve vzpomínkách na okamžiky, které jsme vedle něj prožili. Vzpomínat na P. Kolvenbacha znamená vzpomínat na Ježíšova společníka, na blízkého spolubratra, na otce, který v nás probudil život, na věřícího člověka plného naděje, jenž se věnoval hlásání evangelia a nastolování míru, na spravedlivého člověka. Proto, jak jsme učinili na začátku eucharistie, můžeme říci společně s žalmistou: „Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanónský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, porostou v nádvořích našeho Boha…“ (Žalm 92, 13-14)

Mezititulky redakce.
Zdroj: News.gesuiti.it

 odeslat článek     vytisknout článek