Rozhovory

Byl jsem svědkem toho, jak Bůh jedná se skupinou

Redakce Jesuit.cz

Jak bys popsal atmosféru, která na generální kongregaci panovala?

Bylo to setkání bratrů, kteří se sešli z celého světa. Celé setkání se neslo v atmosféře duchovních cvičení; vedle práce jsme se neustále modlili, střídaly se útěcha a neútěcha… Modlitbou se dostáváme do stavu, v jakém býváme po mši svaté: chceme se sdružovat s druhými lidmi a sdílet se. Stáváme se lidmi dobré vůle, kteří chtějí dělat dobré věci a naslouchat druhým. Tento stav se navodil i při generální kongregaci. Pro mě osobně bylo nejen povzbuzením, ale privilegiem, že jsem během GK mohl hovořit s lidmi, kteří jsou celosvětově uznávaní a ovlivňují církev ve svých zemích (jako je rektor Gregoriány či prezident jezuitských univerzit v Jižní Americe), s lidmi, kteří pocházejí ze zón válečného konfliktu, kterým v Africe vyvraždili rodinu a oni museli utéct, apod. Tito lidé, kteří představují giganty z hlediska duchovního i pokud se týče jejich postavení ve společnosti, na mě měli čas, poslouchali mé otázky, odpovídali na ně, a případně se sami na něco ptali mě.

Panovala mezi námi atmosféra bratrství a naslouchání druhému. Mohli jsme přednášet své argumenty, a přestože občas byly v rozporu s argumenty druhých, nebrali si to osobně a nebyli naštvaní. Bylo cítit, že je to setkání bratří-jezuitů. Ať už jsme odkudkoliv, máme stejného ducha a máme oheň, za kterým jdeme. Heslem sv. Ignáce bylo „Jděte a zapalte celý svět“; myslím, že to je něco, co bychom měli prohloubit v naší spiritualitě.

Jaké novinky přinesla 36. GK?

Tato GK se od těch předchozích lišila především tím, že začala už před rokem, kdy se delegáti sešli v rámci jednotlivých konferencí jezuitských provinciálů. Delegáti z evropské konference se setkali 18. až 22. října 2015 v Aricci, kde jsme mimo jiné hovořili o stavu Tovaryšstva a vyhodnocovali, jaká témata by se měla předem připravit pro dekrety (dekretem se nazývá každý dokument, který je vypracován a podepsán generální kongregací). Tento postup byl dán novou formulí GK (tedy jakýmsi prováděcím protokolem GK), kterou z pověření 35. GK vytvořil někdejší otec generál Nicolás. Jejím úkolem bylo zkrátit dobu, po kterou všichni delegáti musí být přítomni na plenárním zasedání GK v Římě. Nakonec se nicméně ukázalo, že je stejně velmi důležité, abychom slyšeli jednotlivé názory a dokázali je protříbit a abychom v sobě nechali působit Ducha svatého a dospěli ke společnému duchu, který je pak vyjádřený v dekretech. Také jsme čekali na podněty od Svatého otce.

Novinkou byla také „bezpapírová“ podoba GK. Každý z nás dostal tablet, ve kterém byly přístupny všechny dokumenty a přes který jsme také přijímali překlady. Celkově byla GK technicky dobře zajištěna. Nově byla upravena také kongregační aula − uspořádání bylo kruhové, takže jsme na sebe viděli. Další z nových věcí bylo kvalitní mediální pokrytí kongregace; bývaly tisíce až deseti tisíce zhlédnutí za den. Ukázalo se, že díky tomu bylo v provinciích méně „šeptandy“.

Kdo se GK účastnil?

Podle formule má GK mít 215 členů. Patřili mezi ně provinciálové, kteří se GK účastnili ex officio. U velkých provincií se účastnili i další zvolení zástupci. Na základě svého úřadu byli účastníky GK také členové generální kurie. Dále má otec generál možnost jmenovat členy GK. Může jmenovat odborníky, kteří dobře znají celosvětové Tovaryšstvo a můžou být cenným zdrojem informací při hledání kandidáta na post otce generála. Tak byli členy kongregace také vedoucí světového JRS a vedoucí jezuitských univerzit, kteří nevolili, ale měli také podíl na tvorbě dokumentů a dokázali přesně pojmenovat věci. Pak také otec generál může jmenovat členem GK vyššího představeného regionu, který je tak malý, že nesplňuje podmínky na to, aby se někdo z regionu GK účastnil (existuje pravidlo, že provincie či region musí mít alespoň 0,4% z celkového počtu členů Tovaryšstva, aby se GK mohl účastnit alespoň jeden jeho člen).

Kde byli členové GK ubytováni?

Bydleli jsme v různých jezuitských domech po celém Římě. Já jsem byl ubytován v italské komunitě u kostela sv. Ignáce v centru Říma. Je to specifické místo. Komunita je prostorově velice omezená; své prostory má v několika různých částech budovy Collegia Romana. Můj pokoj byl v další části komplexu, v kapli sv. Františka Xaverského (zv. Caravita), která se nachází přes ulici. Prostory nad sakristií jsou upraveny tak, že jsou tam nad sebou tři pokoje. V horním patře bydlí rodina uprchlíků ze Sýrie, já jsem bydlel uprostřed a pode mnou bydlel další účastník GK, provinciál z Antil.

Říkal jsem si, že komunita u sv. Ignáce je modelem jezuitské komunity budoucnosti. Když jsem byl u oběda, nevěděl jsem, kdo patří do komunity a kdo ne. V téže budově má totiž sídlo ústředí italského Společenství křesťanského života, takže lidé odtud také přicházeli na oběd, pak i sakristián atd. Prolínání a spolupráce s laiky zde tedy byla viditelná už při stolování. Když jsme na GK hovořili o naší vizi, jak by jezuitská komunita měla vypadat, ukazovalo se, že sepjetí s laiky a otevřenost vůči vnějšímu světu je něco, co by nás mělo charakterizovat, a v komunitě u sv. Ignáce to bylo velice silně vidět v praxi.

Jak jste trávili volný čas?

Celý pobyt v Římě byl hodně pracovní; pracovali jsme od pondělí do sobotního poledne. Ve volném čase pro nás byly připraveny různé kulturní programy, např. prohlídka Vatikánu, především Sixtinské kaple a kaple Redemptoris Mater, ignaciánský Řím s camerettami sv. Ignáce a hroby generálů pod chrámem Il Gesù, či návštěva sídla redakce časopisu La Civiltà Cattolica, který poskytuje své služby Svatému otci a je svěřen jezuitům (papež skrze něj vyjadřuje svůj názor; všechny články jsou schvalovány papežem nebo státním sekretářem).

Díky GK jsem poznal běžně nepřístupná zákoutí Říma a skryté poklady římské. K nim patří také kaple sv. Jana Berchmanse, Aloise Gonzagy a Roberta Bellarmina v Collegiu Romanu, které vznikly z pokojů, v nichž tito světci bydleli. Sloužil jsem tam mši svatou za naše scholastiky, filozofy a teology, protože Berchmans je patronem filozofů a Gonzaga teologů. Do této trojice patří také sv. Stanislav Kostka, jehož pokoje se nacházejí na Quirinalu a dnes je z nich rovněž kaple; v ní jsem měl možnost sloužit mši svatou na povolání.

Jaké bylo pracovní zadání kongregace?

Byla to volební kongregace, tedy nejdůležitější věc byla zvolit otce generála. Pak mohla GK říct: Udělali jsme své, končíme. GK je ale dále možno využít k tomu, abychom hovořili o aktuálních otázkách ohledně stavu Tovaryšstva, což se také stalo.

Jak byla volba otce generála organizována?

První týden zasedání jsme v malých skupinkách, které se postupně měnily, hovořili o dokumentu o stavu Tovaryšstva a zároveň byl dán prostor k tomu, abychom se mezi sebou lépe poznali. V sobotu prvního týdne jsme dostali instrukce ohledně murmuratio, o čem během něj můžeme a o čem nemůžeme mluvit. Murmuratio, což je jakési období osobních konzultací, pak probíhalo další týden od pondělí do čtvrtku a v pátek jsme přistoupili k volbě. Zvláště ony čtyři dny murmuratia pro mě byly silným duchovním zážitkem; v čase mezi rozhovory jsme se modlili v kapli před Nejsvětější svátostí, hovořili s Hospodinem a zvažovali, na co se ptát, co jsou kritéria a co je k větší cti a slávě Boží.

Jak jsi sám vybíral kandidáty?

Zvolit generála je možné ze všech jezuitů na světě. V praxi ale ten člověk musí být známý celému Tovaryšstvu; může to být nějaká charizmatická osobnost, ale většinou je to tak, že ten svět se smrskne do kongregační auly, a to se stalo i teď. Výběr kandidáta u mě probíhal tak, že jsem si vzal seznam lidí v aule a říkal jsem si, že by neměl být moc mladý ani moc starý, a že by to měl být někdo, kdo má za sebou zkušenosti s řízením v Tovaryšstvu a mluví světovými jazyky (než jsme jeli do Říma, musel každý z nás vyplnit dotazník týkající se jeho studií, zkušeností atd., což byl zdroj informací pro ostatní).

Na základě těchto kritérií jsem si vyselektoval zhruba patnáct lidí, kteří splňovali všechna kritéria. Pak jsem hledal někoho, kdo ony spolubratry zná (jejich provinciál, delegát z příslušné provincie apod.), a během krátkých, zhruba 15timinutových rozhovorů se ptal na jejich vlastnosti. Je striktně zakázáno lobbování. Jediné, co jsme mohli dělat, bylo hledat informace o vlastnostech daného člověka, abychom zjistili, jestli má tu vlastnost, o které si myslím, že ji má mít otec generál. Kladli jsme tedy konkrétní otázky, a dotázaný krátce odpovídal pouze na otázku, která mu byla položena.

Vlastní volba pak probíhá tím způsobem, že při prvním kole můžeme napsat jakékoliv jméno a na tabuli se píšou jména a počet hlasů; v druhém kolem se volí už jen ze jmen, která jsou uvedena na tabuli. Byl jsem upozorněn, že si mám dát pozor, aby se mi nestalo, že nebudu vědět, kdo jsou lidé, jejichž jména se na tabuli objeví. Měl jsem tedy potom tři kategorie kandidátů; v první byli ti, kdo splňovali všechna moje kritéria; ve druhé kategorii ti, kde byl nějaký problém, a ve třetí ti, kteří představovali širší základ. Pak jsem osobně mluvil s lidmi z nejvyšší kategorie a kladl jsem jim velmi konkrétní osobní otázky, které jsem považoval za podstatné. Bylo jasné, že ti, kdo jsou hodně žádaní, patří mezi možné kandidáty; a člověk také slyší, na koho se jej ptají druzí lidé.

Jak jsi osobně prožíval výběr kandidátů a volbu otce generála?

Proces výběru a volby je skutečně duchovní záležitost. Pozorujeme při něm vnitřní hnutí, jestli z toho, kam to směřuje, máme útěchu nebo neútěchu, a řídíme se podle těchto hnutí, ne podle rozumu. Rozumem si vyselektujeme těch zhruba patnáct lidí a rozdělíme si je do základních kategorií, a pak končíme.

Svatý Ignác ve Formuli říká, že když před volbou vstupujeme do auly, máme být stále ještě nerozhodnuti a otevřeni Duchu, aby nás mohl někam pohnout. Mně se stalo, že když jsem si po příchodu do haly říkal, že teď už se tedy můžu rozhodnout, měl jsem už nějakou představu o tom, koho volit. A naráz můj zrak padl na jednoho jezuitu a přišlo pokušení − napadlo mě, že tento by ale přece byl ještě lepší, že v tom a onom vyniká ještě víc a je nejlepší. Můj původně široký pohled se najednou zužoval do jedné vlastnosti jednoho člověka… To je pokušení skrupulí Druhého týdne Duchovních cvičení. Je to duchovní věc. Tak jsem se uklidnil, že i tímto byl potvrzen předchozí proces, který vedl k určitým jménům a ke jménu, které jsem pak napsal, a nakonec ke zvolení Artura Sosy.

Volba otce generála je jedním z nejhlubších duchovních zážitků mého života, kdy jsem skutečně vnímal, že Bůh je přítomen, a zažil jsem duchovní rozlišování ve skupině. Nové to bylo v tom, že jsem pocítil a byl svědkem toho, jak Bůh jedná s celou skupinou, nejen s jedním člověkem. I když jednotlivci mají třeba odlišné názory, skrze skupinu se dojde k něčemu společnému, co člověk rozpoznává jako Boží vůli či vedení. Skutečně jsem tam cítil vanutí Ducha.

Co pro tebe znamená zvolení Artura Sosy do čela Tovaryšstva?

Sloganem celé kongregace pro mě bylo: Nothing coincidental, nothing accidental, everything providential. Do češtiny bych to přeložil jako: „Nic se neděje náhodně, nic se nestává náhodně, ve všem je Prozřetelnost.“ To jsem silně cítil i při volně našeho nového generála. Když se zpětně dívám na to, kde byla v jednotlivých krocích Prozřetelnost, vidím ji v tom, že zvolení P. Sosy představuje vyjádření podpory papeži Františkovi. Takto to čtu a myslím, že takto to bude číst hodně lidí v celém světě – jako významný signál podpory papeže Františka a jeho směřování v církvi. A Prozřetelnost řekla, že to tento papež potřebuje.

Onen slogan má navíc blízko i dnešnímu světu, který touží po naději, a klade si otázku, kde je Bůh. Tato slova představují ubezpečení, že jsme v Božích rukách. Myslím, že v dnešní době to lidé potřebují, a my také.

V čem se podle tebe liší P. Sosa od P. Nicoláse? Co nového by mohl vnést do Tovaryšstva?

Myslím si, že P. Sosa znamená myšlenkové pokračování toho, co zde již bylo od P. Arrupeho přes P. Kolvenbacha a P. Nicoláse − kontinuitu myšlenek a způsobu vedení. Samozřejmě bude i něco nového, protože je nová doba, ale nemyslím si, že by měla být nějaká revoluce, budou to evoluční změny. Například bude dotahovat restrukturalizaci provincií. Mezi myšlenky, na které P. Sosa klade důraz, patří především networking, tedy úsilí o to, aby lidé na stejné úrovni spolu začali hovořit i nad rámec provincií a aby byly komunity působící v téže oblasti vzájemně propojeny. Základní myšlenkou je, že tito lidé by se měli znát a měli by začít spolupracovat.

P. Sosa také na generální kurii vytvořil pozici delegáta pro novou oblast − rozlišování a apoštolské plánování, a do této funkce jmenoval P. Johna Dardise. Myslím, že je to určitá odpověď na otázky, které byly vzneseny na GK.

Během GK vás přišel navštívit papež František. Co především si odnášíš z jeho slov?

Poprvé v historii se stalo, že papež nás nepřijal na audienci ve Vatikánském paláci, ale přijel za námi na jezuitskou kurii do kongregační auly a zúčastnil se s námi i ranní modlitby. Už skutečnost, že on přišel za námi, je důkazem toho, že přišel jako bratr mezi bratry. Nepřišel jako prorok, který přichází mezi Boží lid vyhlásit prorocké slovo, i když my sami jsme čekali, že nám poví to „zázračné slovo“, které nás zachrání. Počty jezuitů každým rokem radikálně klesají. Ptáme se tedy sami sebe, co děláme špatně, že nemáme povolání, a máme tendenci hledat, co dělat, abychom situaci zachránili. Pak dospějeme k tomu, že jezuitů je dost, pokud budeme dělat to, k čemu nás Bůh volná. Protože jestliže nás Bůh k něčemu volá, chce, abychom pracovali v pokoji a ne se přepracovali. A kdyby chtěl, abychom dělali více, pošle více lidí. Otázka tedy stojí: Co mám dělat, abych konal to, k čemu mě Bůh volá?

V průběhu GK kongregace jsme psali dokument o našem poslání a jasně jsme se ptali: Co vlastně máme dělat? Říkali jsme si, že počkáme, co nám řekne papež. On je přeci ten, kdo nám zadává poslání. Skutečně jsme měli očekávání, že nám řekne nějaké „prorocké slovo“, které nám pomůže a jasně nám ukáže, co máme dělat. Papež ale ve svém projevu žádný takový cíl nedal.

Jako muži jsme často orientováni hlavně na cíl, který chceme uskutečnit, a nedíváme se jak; prostě co nejrychleji a nejefektivněji. Papež František v tomto kontextu řekl, že důležité je, abychom rozlišovali. Nedal nám cíl, co máme dělat, ale orientoval nás na způsob života a na cestu, jakou k tomu cíli jdeme. Tou cestou je rozlišování. Říkal, že v dnešním světě je důležité rozlišování – máme sami rozlišovat a také druhé učit rozlišování.

Jaké jsou konkrétní výstupy z 36. GK?

Vedle volby generála bylo dalším úkolem GK zachytit myšlenky, které by odpověděly na aktuální otázky týkající se stavu Tovaryšstva v dnešní době. Jedním ze zdrojů témat byly tzv. postuláty, tzn. otázky a podněty, které byly zasílány z provincií i od jednotlivců. Další podnět představoval dokument o stavu celého Tovaryšstva, který před GK vypracovala zvláštní komise.

Nakonec vznikly jen dva základní dekrety – o způsobu řízení a o našem životě a poslání. Přímo až v plénu GK, „z puzení ducha“, vznikl nový dokument (oficiálně je to také dekret, ale má formu dopisu), ve kterém členové generální kongregace píšou spolubratrům v oblastech zasažených válečným konfliktem, v Sýrii, na Ukrajině atd. Tito jezuité, kteří jsou někde odříznutí, prožívají samotu. Dopis je tedy osobním vyjádřením toho, že nejsou sami, že jsme s nimi a že jsou v našich modlitbách. Je to dopis od srdce k srdci. V souvislosti se změnou Kodexu kanonického práva (1984) bylo také potřeba upravit některé výrazy v Konstitucích, například slova vyjadřující způsob abdikace generála. Tyto úpravy také budou vypracovány pod hlavičkou dekretu.

Redakčně upraveno

 odeslat článek     vytisknout článek