Dokumenty

Svatý Ignác stále inspiruje

František Hylmar

Stojí před námi socha sv. Ignáce ? Ignác barokní v pestře barevném rouchu, rozevlátý, pohled obrácený vzhůru, ve vztyčené ruce znamení IHS, jména Ježíš. Nenese ohňovou pochodeň jako Socha svobody. Nese plamen jména Ježíš, jména Spasitele, moci Bohočlověka, která osvobozuje a dává život. Vedle vchodu do sakristie stojí další Ignác, socha z doby asi před sto lety. Je jiný, v černém rouchu, jakoby přísný, s knihou v ruce. A nad námi nad hlavním oltářem visí apoteóza, na které Ignác vystupuje po smrti k Ježíšovi, kterého miloval, kterému sloužil, kterému odevzdal všechno, co měl. Klaní se mu v gestu pokory. Tyto tři různé pohledy nám snad pomohou v našem dnešním zamyšlení.

Ignác odpuzuje i přitahuje, budí zájem, zvědavost i odpor, má stále příznivce a následovníky. Jaký byl? Kde k němu najdeme klíč? Klíče k jeho pochopení zkoušela minulá staletí různé: vůli, rozhodnost, poslušnost, vojenský řád, vědění... K Ignácovi opravdu patří, ale zdají se příliš speciální nebo úzké, než aby vystihly člověka, který se celou svou bytostí chtěl podobat Božímu Synu.

Zkušenost klíčem k pochopení Ignáce

Když Evropané začali odkrývat nové kontinenty a národy, když jim oko dalekohledů přiblížilo vesmírné dálky, když hlas společenských autorit začal slábnout, ostří scholastických spekulací lámat, když se začala drolit jednota člověka, společnosti, církve a Boha, když se prostě zkomplikoval svět a začal se rodit svobodný jedinec, nabídl mu Bůh v Ignácovi pevnou ruku a moudrou radu:

"Hledej, zkoušej, ale s čistým úmyslem a s mým jménem v srdci ? tak budeš nacházet pravdu, cestu a život, najdeš sebe, bližního i mne. I když upadneš nebo zabloudíš, já tě pozvednu a povedu. Povedu tě různými způsoby vším tím, co žiješ ve světle víry, Písma a moudrosti církve. Jako jsem vedl Ignáce skrze dělovou kouli a těžké zranění a také instinktem osla, který se vydal jinudy než Maur, a tak pokus o mezináboženský dialog neskončil dýkou v zádech. I tobě pomůže, když si všimneš, jakou příchuť ve tvém nitru zanechávají různé představy, když se nenecháš terorizovat dotěrnými myšlenkami a obrazy, když si začneš všímat, odkud přicházejí a kam vedou, když dokážeš odmítat špatné, ale také přijímat dobré, vždyť svět není zlý, je mým dobrým stvořením."

"Dívej se dobře na mého Syna, člověka Ježíše. Kdo viděl jeho, viděl mne. Rozjímej, poznávej a následuj ho. Pak ti ukáže cestu třeba i rozsudek inkvizice, vnitřní pochyby a útěchy, dlouhé porady, diplomatická jednání nebo náhlá inspirace či rozhodnutí papeže. Výsledek pak potvrdí život, něco vyjde, něco ne, dobré zůstane. Žij. Uč se žít, jsem tvůj učitel. Žij ve jménu mého Syna, proto jsem ho poslal. Přijmi moje poslání a jeho pozvání. Pomoz nám spasit svět a lidské duše. Nebeské království tě potřebuje. Lidé čekají na dobré a moudré slovo, na podanou ruku, na inspirativní myšlenku, moudré rozhodnutí, na poctivého a spolehlivého společníka."

Boží nabídka a jeho rady, které čteme v Ignácově bohatém životě, platí dodnes. I my z nich můžeme mít užitek.

Světlo u řeky Cardoner

Rozjasnit vnitřní zrak a spatřit svět jako dobré Boží dílo. Chápat člověka jako Božího tvora, kterému jeho původce v dějinách otevírá stále rozsáhlejší prostor svobody, aby mohl růst ke zralosti a odpovědnosti. To je vize, to jsou horizonty, až se hlava točí! Kde je v nich místo pro zkostnatělost, zatuchlost nebo nudu? Nikde. To jen nepřítel rozsévá koukol nedůvěry, malodušnosti, svárlivosti, strachu nebo pohodlnosti. Proti němu se musíme bránit. Agere contra, říká Ignác, opři se zlému, nedej se. To je ta jeho údajná přísnost, to jsou jeho pravidla a zásady. Není tvrdý vůči člověku, ale pevný a neústupný vůči šalbám nepřítele lidské přirozenosti. Říká: "Uvažuj, zpytuj, zamýšlej se, porovnávej, mluv o svých zkušenostech, tak se hledá cesta. Možná pomaleji, než by sis přál, ne bez bolesti a omylů, ale o to jistěji."

Viděli jsme tedy zapáleného Ignáce, pro kterého Kristus byl vším, pak Ignáce jako pevného a disciplinovaného objevitele lidského nitra a nakonec nám zůstává Ignác mystik klečící před svým Pánem.

Pokleknutí není současné gesto, je starobylé a obřadné, vyjadřuje podřízenost, prosbu, ale také vděčnost a úctu. To jsou hodnoty trvalé, které odolávají času. Zkušenost ukazuje, že i přes stohy předpisů a popisů práce nakonec stejně záleží na dobré vůli a ochotě toho, koho o něco žádáme. Kdo se vážně pokusil o nějaký výkon, váží si ho u druhých a má k nim úctu. Lidem umíme být vděční a Bohu bychom být neměli? Výkony lidské obdivujeme a Boží ne? I tomu nás učí Ignácův rytířský příklad. Urozenému člověku sluší vděčnost. Bohu patří naše úcta. Úcta dospívajících vůči rodičům bývá všelijaká, děti dospělé už znají hodnotu vděčnosti a uznání pravé velikosti. Vděčnost je nejhodnotnější zdroj životní energie. Co ji zkusit jako lék existenciální únavy?

Tři obrazy jsme prošli a je jich mnohem víc. Je čas naši úvahu uzavřít. Jak jinak než klíčem zvaným zkušenost.

"V té době s ním Bůh zacházel tak, jako zachází učitel ve škole s dítětem," píše zapisovatel Ignácova vyprávění a pokračuje: "soudil, že s ním Bůh tak zachází, a tento úsudek si vždy zachoval."

Dejme se s horlivostí, disciplínou a vděčností také do Boží školy. Co prospělo Ignácovi a ostatním svatým, nebude bez užitku ani nám ad maiorem Dei gloriam.

 odeslat článek     vytisknout článek