Články / Rozhovory Dnes je 19. 8. 2018  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy

Zasílání novinek




Rozhovory

         A     A     A

Náboženský dialog je cestou k míru ve světě

Pondělí, 17.9.2007
Generál jezuitů o své rezignaci a výzvách doby

Redakce Jesuit.cz

Po 24 letech řízení Tovaryšstva se Peter-Hans Kolvenbach rozhodl rezignovat na svůj úřad generálního představeného jezuitského řádu. Na začátku příštího roku se ve Věčném městě sejde na 220 delegátů z celého světa, aby vybrali jeho nástupce. V rozhovoru, který poskytl italskému novináři Renzu Giacomellimu, jezuitský generál otevřeně mluví o motivech, jež ho vedly k rozhodnutí vzdát se nejvyššího řádového postu.

Svolal jste 35. generální kongregaci Tovaryšstva Ježíšova, která začne v Římě v lednu 2008 a bude se mimo jiné zabývat volbou vašeho nástupce. Proč jste se rozhodl k změně pravidel, podle kterých zastávali jezuitští generálové svůj úřad až do konce života?

Ve skutečnosti naše Konstituce mluví o tom, že se generální představený může vzdát svého úřadu tehdy, když cítí, že nemůže dostát odpovědnosti, která je něj kladena. K tomu může dojít například kvůli vysokému věku nebo ze zdravotních důvodů. Moji předchůdci, kteří se nemohli těšit z velkého pokroku dnešní medicíny, jen zřídka překročili sedmdesátku. Můj bezprostřední předchůdce, P. Pedro Arrupe, se chtěl svého úřadu vzdát už v 73 letech. Pokud se toho dožiji a v lednu příštího roku navrhnu svou rezignaci, budu již slavit osmdesátku.

Z druhé strany ovšem jak papež, tak také provinciálové a různí poradci velmi dbají na to, aby generální představený svůj úřad plnil co nejdéle a pokud možno ad vitam, i když je pro naši řeholní rodinu příliv nové krve velkou Boží milostí.

Dobře, vaše Konstituce sice počítají s tím, že jezuitský generál může odejít ze své funkce, pokud má dojem, že už na ni z nějakého důvodu nestačí, nicméně v praxi zůstával "černý papež" ve svém úřadu až do konce života.

Jak jsem už řekl, můj předchůdce chtěl rezignovat už v 73 letech. Papež Jan Pavel II. však s tím nesouhlasil, protože raději chtěl spolupracovat s "černým papežem", kterého zná, než koho by neznal.

Když jste se tedy chtěl vzdát svého úřadu vy, žádal jste papeže o souhlas?

O svém úmyslu jsem se zmínil ještě Janu Pavlu II. Ten mě požádal, abych až se rozhodnu, o tom nejprve informoval jeho. Je tedy přirozené, že jsem tuto věc již dříve představil Benediktovi XVI. a ten s mým rozhodnutím souhlasil.

Domníváte se, že se blížící generální kongregace k této otázce vyjádří?

Zdá se mi, že v Tovaryšstvu Ježíšově není většina potřebná ke změně praxe doživotního generalátu. Zároveň si myslím, že generální kongregace se bude snažit vyvarovat výhradně subjektivní postojům v této věci. To znamená, že ponechá rozhodnutí generálnímu představenému, a tak je možné, že v budoucnu zůstane v úřadu i po završení osmdesátky.

Malé ohlédnutí

Řídíte jezuitský řád bezmála 24 let. Jaké jsou radosti a bolesti tak dlouhého generalátu?

Mou radostí a privilegiem bylo navštívit spolubratry skoro všude ve světě a vidět, jak slouží svému Pánu, hlásají radostnou zvěst v tolika různých situacích, které jsou mnohdy náročné jak materiálně, tak i psychicky. Pomáhat křesťanům v podmínkách krajní nouze nebo viditelného útlaku je často vděčnější, než působit v prázdnotě lhostejnosti a náboženské sekularizace. Radostí je to, když člověk zjistí, že ve všech těchto situacích nás Pán vinice potřebuje, aby mohl lidem nabídnout svou lásku a využít tak jezuity k pokračování svého poslání ve velké rozmanitosti děl apoštolských a sociálních, duchovních a pedagogických, v osobním doprovázení nebo třeba ve sdělovacích prostředcích.

Kromě těchto radostí existují samozřejmě i bolesti, třeba i to, že není možné vyhovět všem prosbám a všem tužbách Pána vinice. Dvacet tisíc jezuitů s devíti sty novici nemůžou udělat o nic víc, než že někde zasejí a zavlaží půdu ve spolupráci s ostatními živými proudy církve, ale pak jim nezbývá, než prosit, aby nám Pán udělil hojné plody.

Zmínil jste se, že v dnešní době je vás jezuitů necelých dvacet tisíc. Například v roce 1965, když skončil Druhý vatikánský koncil, vás bylo více než 36 tisíc. Úbytek polání se týká téměř všech řádů a řeholních institutů. Zdá se, že to ukazuje hlubokou krizi řeholního života?

Jsem přesvědčen, že řeholní život musí být vždy v krizi, že nikdy nemůže být klidný, pokud má být skutečně zaposlouchaný do hlasu Ducha. K tomu, abychom si zajistili svou budoucnost, nestačí věrnost Konstitucím a jiným pravidlům. Je třeba stále rozlišovat, co Pán chce v různých životních okolnostech, co od nás očekává. Například může od nějaké skupiny očekávat, aby se věnovala nějakému specifickému úkolu v určité období a po jeho splnění může tento řádový institut zmizet. Ostatně to není v historii církve nic nového.

Myslíte si, že by mohl zmizet i řeholní život jako takový?

V prvních stoletích se církev opírala o dva sloupy, duchovní a světský. Když byla ohrožena tím, že splyne s římským impériem, Duch svatý vzbudil pouštní mnichy, aby církvi připomínali duchovní hodnoty a význam modlitby. Když církev procházela pokušením k bohatství a moci, Duch svatý povolal Františka z Assisi, aby křesťanům připomněl, že by měli svým životem svědčit o Kristu, který byl chudý. Když se církev začínala omezovat na určitou geografickou oblast a kulturu, Duch svatý povolal Ignáce z Loyoly, aby věřícím připomněl jejich misijní povinnost. Ne, nemyslím si, že by z církve úplně zmizely zasvěcené osoby. Počet povolání sice může budit neklid, ale já souhlasím s Ignácovým přesvědčením, že důležitější je kvalita než kvantita.

Jezuité v Číně: Mission possible?

V roce 2003 jste pro řád stanovil pět apoštolských priorit. Mimo jiné je v nich zvláštní pozornost věnována působení v Číně. Proč zrovna v Číně?

Velké slavnosti minulého jubilejního roku 2006 ukázaly mimořádnou popularitu sv. Františka Xaverského, který zemřel u hranic tehdejší Číny. Ten nemohl považovat své poslání za splněné, dokud by Číňanům nedal možnost poznat radostnou zvěst Ježíše Krista.

Jeho nástupcem se stal italský jezuita Matteo Ricci z Maceraty, který zahájil dialog s Číňany na nejvyšší úrovni jejich kultury. Jeho klíčovým slovem bylo přátelství. Byl totiž přesvědčen, že se může mnohému od Číňanů naučit a zároveň, že má poklad, o který se s nimi může podělit. Jan Pavel II. připomněl toto nasměrování na setkání s Čínou a vyzval k tomu, aby nic nebylo vnucováno, ale jen nabízeno.

Čínské univerzity se nyní otevřely badatelům akademického a technického světa, ale i diskuse nad náboženskými a křesťanskými tématy jsou velmi žádané, jak to ukázaly nedávné kongresy.

Brána je otevřena i na to, co Jan Pavel II. nazval křesťanskou "představivostí lásky" (la fantasia della carità). Ta touží pomáhat například malomocným a nevidomým, kterých je v Číně velmi mnoho a kteří se nacházejí na okraji života společnosti. Navíc ústup ideologie otevřel i v Číně dveře duchovním otázkám. Ten, kdo se tam vydá proto, aby sloužil v úplné nezištnosti, se setká s přijetím a přátelstvím.

Připravují se jezuité nějak na to, aby se mohla jejich přítomnost v Číně zvětšovat?

Existuje několik mladých jezuitů, kteří touží v Číně působit. Nyní se připravují především tím, že se učí čínsky. V Číně ale už teď působíme, například na poli kultury. V Pekingu máme státem uznávané jazykové a kulturní centrum, v kterém spolupracují tři jezuité spolu s Číňany.

Výzvy dnešní doby

V knížce, která nabízí rozhovor s vámi a vyšla před patnácti lety (Fedeli a Dio e all´uomo), jste upozornil na sekularizaci a vzrůstající náboženskou lhostejnost jako největší výzvu církve a jezuitského řádu. Je to pro vás stále aktuální téma? A jaké jiné výzvy v dnešní době vnímáte?

Jezuité jsou často přirovnáváni k osobě sv. Pavla. Zatímco Petr byl Ježíšem vyzván, aby utvrzoval své bratry v církevním společenství, Pavel cítil poslání k tomu, aby nesl srdce církve mimo jeho viditelné hranice. Tyto hranice mohou být například geografické: ve velké části Asie není křesťanská víra dosud živá. Někdy se zapomíná na to, že jen jedna třetina lidí vyznává víru v Ježíše Krista ? v katolické, pravoslavné nebo protestantské podobě.

Existují také hranice kulturní: můžeme sledovat společnost, která byla kdysi formovaná v křesťanské víře, ale nyní se od ní vzdaluje a hájí sekularizaci, ve které jsou evangelní hodnoty vytlačovány na okraj.

Benedikt XVI. v poslední době upozornil ještě na jinou hranici, mezi vírou a rozumem. Tyto skutečnosti by se neměly od sebe oddělovat, ale vzájemně obohacovat.

Tváří v tvář těmto hranicím neztratilo poslání jezuitů dosud na své aktuálnosti: hlásat Ježíšovu radostnou zvěst všude tam, kde je neznámá, nebo kde je chápána nesprávně.

V poslední době se začíná mluvit o "návratu Boha". Domníváte se, že opravdu náboženské tázání u dnešních lidí sílí?

Jak můžeme mluvit o návratu v době, kdy různé události poukazují na to, že Bůh nikdy ze srdcí a života lidí neodešel? Existují momenty, v kterých bychom si mohli myslet, že můžeme žít, jako by Boha nebylo, ale pak se nečekaně ocitneme tváří v tvář morální krizi a těžkostem, které není možné překonat, a tehdy nám může spiritualita náhle pomoct. Již naši předkové věděli, že beznaděj může člověka přivést k modlitbě. Upřímně řečeno, velké problémy terorismu a hospodářského úpadku, sucha a potíží s životním prostředím by se mohly vyřešit díky technickému pokroku. Nemusíme řešit problém s rozvojem vědy a techniky, ale spíše s tím, že lidská srdce jsou uzavřená a jako z kamene. Jen vědomí přítomnosti Boha, který je pro nás láskou, může srdce proměnit a naplnit ho něhou. Návrat Boha, který se projevuje v různých náboženských událostech, nám připomíná, někdy sotva znatelně, ale konkrétně, že pokud Bůh nebude přebývat mezi námi, našeho cíle nedosáhneme.

Ale nezdá se vám, že spolu se sílícím náboženským tázáním vzrůstá také v různých náboženstvích sklon k fanatizmu?

Náboženský fanatismus, fundamentalismus a integralismus mají jeden společný rys, kterým je odpor, často agresivní a plný násilí, proti všemu, co je v lidské společnosti nové a moderní. Všechna tato hnutí bojují proti vývoji a obecně rozšířeným trendům a vnucují jako jediné řešení návrat k tradicím, do dávných časů. Každá změna v našem způsobu života, v našem žebříčku hodnot a ve víře v Boha může vyvolat odpor, někdy i fanatický, který se odvolává k liteře práva nebo posvátnému charakteru nějakého zvyku. Protože procházíme obdobím rychlých proměn, tento jev vzrůstá. Dokonce i když jsou změny čistě politické a sociální, může být odpor proti nim lehko zmanipulován a přenesen do náboženské oblasti. A právě k takové náboženské manipulaci často dochází na Středním východě.

Dochází k této manipulaci i v Libanonu, tedy v kraji, který dobře znáte a kde jste mnoho let působil?

Libanon je demokratickou zemí, kde lidé různých náboženských tradic dokáží žít spolu. To je na Středním Východě nezvyklé. Proto je Jan Pavel II. vyzval k tomu, aby byli svědectvím pro své okolí. Bohužel, ne všechna náboženská společenství se ubrání pokušení dominovat druhé. Na Středním východě je proto mnoho různých konfliktů, mezi křesťanstvím a islámem, mezi bohatými a chudými arabskými zeměmi a dnes navíc i mezi Západem a takovými zeměmi, jako je Irák nebo Írán. Tyto konflikty mají svoje dohry i v Libanonu, kde se snadno nechávají některé tamější společenství jimi ovlivnit. Kromě toho žijí Libanonci uvnitř hranic, které jejich sousedé neuznávají. Navzdory této politické situaci, kvůli které Libanon stále balancuje mezi válkou a mírem, věří tamější obyvatelé v budoucnost země a ve své poslání. Zaslouží si proto naši všestrannou podporu.

Střet civilizací nebo cesta k usmíření?

Není jediným východiskem z této situace snaha o dialog a pokojné spolužití křesťanů a muslimů? A je vůbec něco takové možné?

Nejistá situace v Libanonu, na které se podílejí různé politické a sociální okolnosti, není nějakým prototypem pro dialog mezi islámem a křesťanstvím. Především je třeba si uvědomit, že v současné době se křesťané a muslimové dělí na dvě frakce. Další věcí je to, že o úplném smíření mezi těmito náboženstvími na rovině víry mluvit nelze (mnohem víc by se mělo mluvit spíše o plné jednotě mezi katolíky a pravoslavnými), přesto je dialog mezi křesťany a muslimy možný a dokonce se v různých zemích opravdu děje. Dialog, ke kterému je zapotřebí vzájemná úcta, jak to také ukázal Benedikt XVI. během své nedávné návštěvy v Turecku, se týká společné snahy o míru a spravedlnost ve světě.

Nejsou však příčinou střetu civilizací vedle politických ideologií i náboženské společenství?

Samuel Huntington výrazem ?střet civilizací? myslel především konflikt mezi západní společností a islámskou kulturou. Události spojené s náboženskými symboly jsou jen částí tohoto konfliktu. Autor má na mysli dva bloky, islám a Západ, které jsou odsouzeny k neustálým konfrontacím. Ve skutečnosti takové dva bloky neexistují. I situace v Iráku ukázala, že islám není nějakým jednotným celkem. V některých místech současní muslimové vedou dialog se západním světem, který sám je také velmi rozmanitou skutečností. Například křesťanství ve Spojených státech lidé prožívají jinak než v různých evropských zemích. A tak v setkávání různých kultur a ideologií, náboženských směrů a duchovních škol je možné najít jak jistý zdroj života, tak také prostor ke konfrontacím. Záleží jen nás, co si vybereme.

Ale nezdá se vám, že je ekumenický a mezináboženský dialog v patové situaci?

Ne, to se mi opravdu nezdá. Naopak. Ekumenický dialog dospěl do takového bodu, že setkání mezi křesťany nebo účast nekatolíků na katolických událostech už nikoho neudivuje. A to je velmi pozitivní věc. Pravda, to, že se křesťané rozdělili, se už nepovažuje za něco skandálního, přestože se Pán modlil za to, aby všichni jeho učedníci byli jedno. Naše odpověď na Kristovu modlitbu nemůže spočívat v tom, že se s naším rozdělením smíříme. Měli bychom prosit a snažit se o to, aby všichni opravdu byli jedno, jak a kdy si Pán bude přát. Pro mezináboženský dialog je zapotřebí více pozornosti, protože politika se zasazuje ve větší míře na více méně pokojném soužití velkých světových náboženství. Tím, že se Jan Pavel II. v Assisi setkával s náboženskými představiteli, dokázal to, že věřící se spojují v úsilí o mír a nenásilí ve jménu Boha. Náboženský dialog je nyní důležitým vkladem k míru ve světě.

Přeložil a upravil Jan Regner


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
30.5.2018 V Římě se konalo sympozium o křesťansko-arabském dědictví
30.8.2017 Izraelský jezuita opouští vedení vikariátu sv. Jakuba
23.8.2015 Apoštolským vikářem Anatolie se stal italský jezuita Paolo Bizzeti
8.7.2015 Bůh s indiánskou tváří
13.5.2015 Prahu navštívil významný jezuitský islamolog



Novinka

Žijeme v době papeže Františka

Michal Altrichter

Označení Žijeme v době papeže Františka podtrhuje, že se nacházíme uvnitř jeho pontifikátu. Text sleduje buď přímo komentář k jeho stanoviskům či k těm, kdo papeže hodnotí, nebo analyzuje, co je s jeho postojem spojené. Odpovídá též na otázku, zda papež rozděluje, nebo spíše připravuje na to, co je důvodem k plnější jednotě...
objednat »






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl: Rodiny jako bohatství
Aby rozhodnutí, která mají dalekosáhlý ekonomický a politický dopad, chránila rodiny jako největší bohatství lidstva.
Národní úmysl: Za vnímání přírody a okolního světa jako daru, v kterém se Bůh zjevuje (srv. Žl 29/28).
více »

Nejbližší akce

Duchovní cvičení s Živými kameny


Pouť jezuitských přátel a spolupracovníků


Magis Panama 2019


více »

Nejbližší duchovní akce

Ignaciánské exercicie (Kurz 255)


Duchovní cvičení pro varhaníky a chrámové zpěváky


Duchovní obnova pro mladé


Duchovní cvičení pro všechny


více »

JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil