Články

Na vrcholy pohoří Fagaraš

Ladislav Nosek

Vypravili jsme se 3. září, den před začátkem velkého ekumenického setkání v rumunském Sibiu. A protože jsme do Sibiu cestovali i my, potkali jsme se v rychlíku z Budapešti s řadou účastníků kongresu, mezi nimiž nechyběl ani biskup František Radkovský. Ze Sibiu jsme se mikrobusem přesunuli do Sebešu na úpatí Fagaraše a vydali na první výstup bukovými a posléze jehličnatými lesy. Převýšení bylo téměř 1000 m. V první části vedla cesta korytem nevelkého toku a měli jsme tudíž štěstí, že nepršelo a že se z neškodného potoka nestala řeka.

První noc jsme strávili pod stanem na základové desce vyhořelé chaty Suru v nadmořské výšce 1440 m. Navečeřeli jsme se v klidu ještě za světla. Do nedaleké kůlny se postupně z lesa shromáždilo asi dvacet romských sběračů borůvek. Noc klidná nebyla. Ne však kvůli Romům, ale proto, že kvalitu našich stanů prověřoval vydatný déšť a prudký vítr. A aby toho nebylo málo, přišla i řádná horská bouře. Naštěstí měla epicentrum asi kilometr od nás, jinak by se lehce mohlo stát, že by blesk uhodil do hromádky železného šrotu, který byl od nás vzdálen jen asi dva metry (jinde rovinka pro stanování nebyla). Tedy přinejmenším jsem o tom byl silně přesvědčen.

Stany naštěstí náporu větru odolaly, a tak jsme se druhý den ráno mohli v klidu nasnídat a spakovat už částečně suchý stan. Nicméně bylo zataženo, mlhavo a občas zapršelo. Navíc čím výš jsme byli, tím víc bylo i větru, který nám při přechodu vrchů mnohdy téměř nedovolil jít dál a někdy nás dokonce povalil na zem. Naštěstí jsme byli zatíženi batohy a nebyli tudíž odvanuti do údolí. Trekové hole se tady každopádně hodily.

Cesta na Negoiu

Ráno už naštěstí nepršelo, dokonce začal krásný den, a tak jsme se vydali k vrcholům. Přes jezírko Avrig (2007 m) a vrchol Scara (2306 m) jsme dorazili k plechovému útočišti, kde jsme strávili část odpoledne a noc. Deset se nás na pryčny této útulny o velikosti 2x4 m vešlo, ale později dorazivší trojice Čechů se už musela vyspat ve stanu.

Spacáky, ráno lehce přimrzající k plechové stěně, nám prozradily, že se "trochu" ochladilo. Venku nás opravdu přivítala jinovatka. Ale bylo krásně, a tak jsme se bez váhání vypravili na nejnáročnější část celé hřebenovky. Naším cílem byl druhý nejvyšší vrchol Fagaraše a tudíž i celého Rumunska, Negoiu (2535 m.). Přechod fagarašského hřebene není procházka růžovou zahradou a příležitostí k nepříjemným pádům bylo víc než dost. Tím spíš to platí pro úsek kolem Negoi s jeho někdy téměř horolezeckými partiemi a strmými "cestami", které nejsou vydlážděny dlažebními kostkami, ale balvany, a čtyřsetmetrovou pasáží, kterou může člověk sestupovat jen díky silným řetězům, pokud nechce volit volný pád. Nicméně jsme se v pořádku dostali jak na Negoiu, tak do cíle této etapy naší výpravy, do útulny u jezírka Caltun (čti Kalcun, 2135 m).

Mlha, sníh, vítr a bouře

Nezbylo, než zůstat v plechové boudě, která se ovšem za těchto podmínek zdála být čtyřhvězdičkovým hotelem v porovnání se stanem. Prostor 3 x 5,5 x 1,9 m (1,9 m jen v nejvyšším bodě) nakonec musel pojmout třináct lidí. Ty by vítr stejně brzy rozcupoval na kousky. Naštěstí byl asi 200 m od boudy malý pramen s pitnou vodou. Problémem bylo ovšem těch 200 m ujít a čekat, než se naplní láhev. Denní a hlavně noční můrou, v konverzacích mnohokrát přetřásanou, se pak stávaly takové "maličkosti", jako je vykonávání tělesné potřeby. Podrobnosti ponechme stranou. Snad jen poznamenám, že kupříkladu při snaze kontrolovat směr jsme lépe porozuměli některým problémům kosmonautů ve stavu beztíže.

Druhá noc v boudě byla ještě náročnější, protože orkán, dle střízlivých odhadů o rychlosti 150km/h a v nárazech možná ještě silnější, působil nejen hluk, ale také v nás probouzel otázky, jestli se stará bouda najednou neodklopí a neodletí do údolí, následovaná třinácti kuklami českých turistů ve spacácích. Naštěstí byla do betonu zapuštěná dobře.

Třetí den už byl o něco pokojnější, i počasí se trochu uklidnilo. Atmosféra byla stále dobrá, ale jelikož došly vtipy, společnost poněkud zmlkla. Čtvrtý den sice ještě stále nebylo počasí ideální, ale nechtěli jsme se už dále zdržovat. Naším cílem byla horská chata u jezírka Balea. Po zasněženém, větrném a mlžném hřebenu by to ovšem moc nešlo, a tak jsme zvolili delší cestu vedoucí do údolí. Tedy nedříve do údolí - pak už zase nahoru. Nakonec jsme se tedy rozhodli opustit značenou cestu a dát se po vrstevnici hory po nadějné ovčí stezce. Jak už to bývá, ta se ale postupně rozplynula a zůstaly jen strmé svahy a křoviny. Nelze se divit, že jsme byli opravdu rádi, když jsme nakonec živí a zdraví dorazili k cíli a své experimentování zakončili opravdovou večeří s nefalšovaným pivem.

Hora Moldoveanu zůstala nepokořena

Noc jsme tedy strávili na chatě Podragu (2136m), kde jsme za lůžko zaplatili 30 lei (asi 270 Kč). O luxusu se mluvit nedá, pokoje nebyly vytápěné a v celé chatě nebyl k dispozici vodovodní kohoutek. Tedy kromě kuchyně, kde jsme si po dovolení mohli do lahví vodu načepovat.

Doufali jsme, že přestane pršet a ráno budeme moci vyrazit na Moldoveanu (2544m), nejvyšší horu Fagaraše a Rumunska. V noci opravdu pršet přestalo. Začalo totiž sněžit. A nasněžilo asi 5 cm. Mlha se také nerozplynula a tak nezbylo, než na další cestu rezignovat a v chumelenici a později dešti se přidat k podobně ustupujícímu dvacetičlennému zájezdu Estonců.

V podhůří už šlo vše dobře. V Brašově jsme využili slušný a nepředražený hostel. Druhý den jsme pak nasedli do předpotopního autobusu a navštívili ještě zachovalý a dobře udržovaný hrad Bran. Je znám jako "Drákulův", i když Drákula, neboli Vlad III. Dracula (1431-1476) řečený Tepeš, česky Napichovač, v něm spal možná jen jednou. Mimochodem, Drakulova vláda byla sice i na tehdejší poměry nadprůměrně krutá, ale nebyla prý krutější, než praktiky jeho tureckého nepřítele, u kterého za mlada jako rukojmí vyrůstal. Nevybočovala tedy nějak výrazně z tehdejších balkánských poměrů. Drakula byl prý rovněž velkým šiřitelem křesťanství a na stará kolena konvertoval od pravoslaví ke katolicismu. Krátce poté, co se vrátil na trůn z domácího vězení, uvaleného na něj uherským králem Matyášem Korvínem. Zemřel v bitvě, ale zda v boji nebo zda byl zavražděn, není jasné.

Ať už tak, či onak, my jsme ve čtvrtek 13. září v 19:37 nasedli na rychlík do Budapešti a druhý den před desátou dopoledne dorazili do Brna. Zčásti poraženi, ale de facto vítězové, protože - díky Bohu - živí a zdraví.

Více fotografií z akce na domovských stránkách Vojtěcha Macka

Redakčně zkráceno. Autor je jezuita, studující v Římě.

 odeslat článek     vytisknout článek