Články

Přetvořujeme se stále víc a víc

Pavel Ambros

Způsob, kterým Kristus prožívá to, že je Synem Božím, zahrnuje nepochopitelný příklon Boha k člověku. V tomto přechodu je moment dramatického zřeknutí se sebe sama (kenosis), jakési svlečení tvářnosti Boží, formy Boží, která je nám známa jako sláva Boží, a přijímá podobu, tvářnost služebníka, otroka, ale vždy Syna Božího. Nikdy nepřestává být tímto Synem. Kristus i jako člověk nežije své božství jako své zvýhodnění, prospěchářsky. Stačí vzpomenout na pokušení Krista na poušti (Lk 4,1–13), žije své dětství a božství ve prospěch člověka. „(…) on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ (2Kor 8,9) K tomu ho Otec poslal, proto je poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Zříká se božství způsobem božským, a přijímá lidství způsobem lidským. Poslušen, to znamená vydán druhému na základě důvěry a zdůvěrnění, ujímá se ztraceného Adama, který sám sebe odsoudil k smrti svojí neposlušností. Co bylo roztrženo a rozerváno, je v Kristu spojeno. Platí: „Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“ (Jan 10,18)

Je zde přítomná druhá antiteze, stejně významná: ponížil se (sám sebe), proto byl pozvednut, vyvýšen Otcem. Aktivně vstupuje, aby se mohl nechat nést. Naše aktivita má cenu – tam, kde pramenem života je účast na životě Otce, Syna a Ducha svatého – jen tehdy, je-li zaměřena na druhého, který mne nese. Jinak nemohu být pozvednut k nebi. Tam, kde se chce pozvednout člověk sám, páchá duchovní sebevraždu. Jsme povoláni k účasti na životě Syna, zakoušet náš život jako obdarování, dar a intimní přítomnost dárce. Přijatá kenoze v našem srdci se stává podnětem k Otci, který nás pozvedá k sobě.

V Kristově utrpení je pozoruhodně „napínavé“ sledovat, jak strach o sebe samého hraje rozhodující roli. Jak tento strach se stává hybatelem a podněcovatelem vnitřních postojů. Vlivní lidé, ať už z tábora náboženského nebo civilního, chtějí zabít Ježíše, ale mají strach z lidu (srv. Jan 9,22; Mk 12,12; Lk 20,19). Rovněž Pilát (srv. Jan 19,18) má strach o sebe, aby neupadl do nemilosti. V těchto známkách vidíme pokračování toho, co do lidského rodu vnesl hřích Adama a Evy. Hlas Boží, který snad přece jen mohl člověk uslyšet, ale nechtěl zaslechnout, stal se nahluchlým, má zcela opačný účinek než slovo, které člověka stvořilo. „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Gn 3,10) Přechod od otroctví ke svobodě se týká tohoto strachu o sebe samého. Tento strach člověka vede do poroby, navléká mu nesnesitelné jařmo. Mojžíš, když stál na břehu Rudého moře se svým lidem, v zádech již tušil mohutnou sílu faraonova vojska a zaposlouchal se do skřípotu kol jeho vozů, vnímal strach lidí. Proto jeho hlas zapůsobil tak mocně: „Nebojte se, vzmužte se, a uvidíte záchranu od Hospodina, kterou vám dnes připraví. Egypťany, které dnes vidíte, už neuvidíte navěky. Hospodin bude bojovat za vás, a vy budete jen mlčky přihlížet.“ (Ex 14,13–14) Přejití Rudého moře a vyjítí z Egypta není možné, když zůstává člověk nevolníkem svého strachu o sebe. Nestačí jen jednorázově projevená mužnost, potřebuje čtyřicet let zkoušek na poušti, aby projevy opakující se Boží blízkosti a náklonnosti vyvedly národ z jeho poroby a zlomily pouta strachu o sebe samého.

Slavením bohoslužby vytvořila církev inspirující duchovní zkušenost. Opakující se podněty liturgického roku rozvíjejí obrazotvornost, posilující vnitřní činnost Ducha v našem srdci zakusitelným způsobem. Posilují naše očekávání. Tato očekávání se ve Starém zákoně soustředila na obnovu Davidova království. V očekávání starého Izraele byla obrazem potvrzení smlouvy Boha s jeho lidem. Ještě po Kristově zmrtvýchvstání se někteří učedníci Ježíšovi ptali: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ (Sk 1,6) Až teprve začali v křesťanské liturgii zpívat: „Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!“ (Mk 1,10), tak jak to děláme my dnes na Květnou neděli, otevřela se jim cesta k naplnění Božího zaslíbení. Nemáme strach o sebe samé, protože přichází ten, který nás vyvádí z temnot srdce a zhoubných nástrah bludného rozumování? Nenechali jsme se obejmout strachem o sebe sama?

Když dnes v rukách držíme ratolesti a necháváme zaznít v našich srdcích ozvěnu krásy slov písně „Ježíši Králi“, oživuje nás slovo mízou, která z pravého vinného kmene tryská do našeho života zakořeněného ve křtu. Tak v duchovním životě každého pokřtěného začne převládat to, co prožíval Kristus jako Syn Boží, který jako poslušné dítě a zároveň Syn svého Otce neváhá vstoupit do Jeruzaléma. Již na Golgotě můžeme zřetelněji zahlédnout nebeský Jeruzalém. Obraz dnešní liturgie proniká naše psychické schopnosti. Co tento obraz církve s ratolestmi prozrazuje? Tajemství podstaty našeho očekávání: Když se necháme sami vést v životě jako pravé Boží děti, poznáváme Otcovo vítězství v tomto světě jako přicházející nebeský Jeruzalém. Již nyní může být na dohled.

Foto: Ivan Dobrovolský.

 odeslat článek     vytisknout článek