Dokumenty

Ježíšovo lidské srdce, srdce Boha samého

Alena Rousová

V každém katolickém kostele je svatostánek, obětní oltář, a na něm bije Kristovo Srdce živé a skutečné, vřelé, ba planoucí, srdce lidské a Srdce Boha.

Ježíš je mlčenlivý host, a právě proto nám málo imponuje. Chtěli bychom jej vidět, slyšet jej, mluvit s ním. Kristus, je nejenom sám mlčenlivý, nýbrž i my sami můžeme do něho vniknout jen tehdy, když i my budeme dost mlčenliví, když si najdeme čas. Mít proň čas, to neznamená jenom nebo především mít čas pro chození do kostela. Všude jej můžeme nalézti, i uprostřed nejpilnější práce, jen když máme opravdu dost ochoty sklonit se před ním, máme-li dost ochoty poslouchat jeho hlas, t.j. jednat tak, jak on by jednal, i když proto musíme přemáhat svou povahu; máme-li dost ochoty uznat, že nejsme svoji, že naše životní štěstí není v tom, dělat si, co nás napadne, nýbrž vytvářet se podle něho.

„Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“, říká. Tento tichý a pokorný srdcem však současně po celý svůj život projevuje tolik energie a tolik sebevědomí, že chápeme, že ta jeho pokora je něco naprosto jiného než zakřiknuté dobráctví. Ten tichý a pokorný srdcem má neomezené požadavky. Neříká sice nikdy přímo: Já jsem Bůh. Chce však na nás totéž, co jinak možno dát jen Bohu, co jen Bůh může žádat, tím samým tedy vyznává: Já jsem Bůh. „Kdo miluje otce nebo matku více nežli mne, není mne hoden.“

Proto voláme k Božskému srdci: Srdce Ježíšovo, se Slovem Božím podstatně spojené. Vyznáváme tak základní, nejkrásnější a nejbohatší dogma naší víry: že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, že Bůh, onen živý, osobní počátek a konec všech věcí, vzal z našeho lidského pokolení syna Mariina a spojil jej s druhou božskou Osobou.

Nám se možná zase zdá kazatelským přeháněním všechno to, co říkám, protože v našem křesťanském vystupování je to tak málo znát. Co by z nás na př. musilo udělat jediné svaté přijímání! Pouhý dotek Kristova roucha uzdravoval. Dodnes a navěky je jeho dotek tak zázračný... Kolik malicherných lidských chyb v nás je. A zde právě má pomoci úcta k Božskému Srdci. Je to veliký pokus o zosobnění našeho náboženství, našeho křesťanství.

Když mluvíme o Božském Srdci, nemíníme tím pouze, nemíníme tím v prvé řadě onen tělesný orgán. A přece zase je tak dobře pochopitelno, proč se naše úcta soustřeďuje k tělesnému Srdci Ježíšovu. Víme totiž, jak to naše fysické srdce reaguje na náš citový život. To viditelné Srdce Ježíšovo je tedy symbolem, viditelným symbolem celého jeho vnitřního života, jeho lidských myšlenek a citů, tryskají takřka přímo z nejhlubšího ohniska Božství, tvoří zkrátka nerozlučnou, nerozeznatelnou jednotu lidství a Božství. A v tom právě je celá krása Kristova srdce. V Srdci Ježíšově, je všechno to, po čem naše duše může toužit. On je pravda a láska a život. To však je už všechno a mimo toto není nic, po čem by bylo lze toužit.

A pak ty různé otázky, které pro každého z nás vyplývají z jeho povolání: Jak si mám v tom nebo v onom počínat? Jak dovedu to nebo ono? On to všechno ví právě proto, že je pravda. K němu musíme tedy jít. Kristus nás k sobě zve. „Pojďte ke mně“, volá. On nás zve nejenom těmito vnějšími slovy, nýbrž i svým vnitřním působením, svou vnitřní milostí. Přes vše to nás však nechává svobodné. V komůrce srdce svého se máme každý rozhodnout. A do tohoto rozhodování ke každému z nás zaznívá žalmistův hlas: „Uslyšíte-li dnes hlas Páně, nezatvrzujte srdcí svých.“

Vybráno z knihy: Adolf Kajpr,Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 356 - 361.
Foto: Ivan Dobrovolský (z kostela sv. Ignáce v Praze).

 odeslat článek     vytisknout článek