Aktuality

P. Hans Putman SJ se ohlíží na léta svého kněžského působení

Ve jménu tisíců bratří-kněží na celém světě, kteří jsou věrní a slouží církvi a lidem, považuji za svou morální povinnost sdílet se o dlouhých létech svého kněžství. V této době jsou kněží viděni negativně kvůli různým formám zneužívání a klerikalismu. Papež František kdysi řekl: „Kněží jsou jako letadla. Tisíce jich stoupají a sestupují, ale jakmile se jedno zřítí, noviny jsou toho plné.“

Jako mladý kněz jsem pracoval devět let v Libanonu, kde jsem během války strávil čtyři dny ve vězení. V době, která následovala, jsem zůstal deset let v Egyptě - kde jsem byl smutným svědkem růstu muslimského extremismu; lidé plivali na zem, když spatřili kříž – a patnáct let v Súdánu. Každou neděli jsem slavil mši svatou v jednom z mnoha uprchlických táborů v okolí Chartúmu. Byli zde lidé z jižního Súdánu, kteří uprchli za občanské války. Podmínky byly většinou nelidské, bez tekoucí vody a elektřiny.

Přes Sýrii do Betléma

Po tomto příběhu může vyvstat nejen otázka: „Jak jste to přežili?“, ale spíše: „Stále věříte v dobré poselství evangelia?“ Co mám nabídnout lidem, kteří žijí uprostřed násilí nebo ve válečných situacích? Lidem, kteří žijí na pokraji lidské existence, hladu a nedostatku lékařské péče, jako je to v Súdánu?

Víra ve vzkříšení trvá

V roce 2006 jsem byl padesát let jezuitou. Tři sestry a dva švagři přijeli do Súdánu, aby to se mnou oslavili. Samozřejmě, že jsem je vzal do táborů v okolí Chartúmu na nedělní mši. Malá kaple se stěnami z bláta a střechou z palmových listů byla naplněna až po okraj. Ministranti u oltáře (včetně dívek) byli v plném oblečení. Skupina tančících dívek byla oblečená v kroji a byl tam sbor s bubnem a trubkou. Modlili jsme se, zpívali, tančili a poslouchali kázání, které bylo přerušeno potleskem. Pod dozorem „matrony“ tam bylo mnoho dětí, plně disciplinovaných.

Rodina byla tak překvapená, že po řekli: "Lidé tady nemají nic, jen radost. My v Nizozemsku máme všechno, naše srdce touží, ale chybí nám radost."

Každá lidská bytost je posvátná země

Moje radost a vděčnost nejsou plodem snadného života, ale hluboce zakoušené a žité víry ve vzkříšení. Každý den, zejména při duchovních cvičeních, která dává kněžím, sestrám a mladým lidem, zakouším, že dobro je silnější než zlo. Nesmíme nikdy ztratit důvěru a nesmíme se bát zvednout ruce a otevřít naše srdce. S papežem Františkem bych chtěl říci: „Pro mě je každá lidská bytost posvátnou půdou, pro kterou jsem sundal své sandály.“ Ne kvůli jeho vzhledu, barvě kůže nebo jeho víře či nevěře, ale proto, že byl stvořen k Božímu obrazu.

Zdroj/Foto: Jezuité v Evropě.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek