Dokumenty

Boží slovo nás vybízí, abychom šli k prameni této zkušenosti

Redakce Jesuit.cz

V této chvíli jsme všichni plni zkušenosti, již jsme udělali během těchto dvou měsíců. Dnes ráno jsme si vyslechli reflexe této zkušenosti, reflexe plné modlitby a vděčnosti. Byla to zkušenost neuvěřitelné rozmanitosti, možná největší, jakou jsme kdy během historie našich generálních kongregací zažili. Spolu s touto rozdílností jsme viděli také vůli a ochotu slyšet, naslouchat druhým, vůli otevřít se jinakosti druhého, jeho odlišnosti, a také vůli změnit se. A změnili jsme se. Změnili jsme se v myšlenkách, v textech, v diskusích. A pocítili jsme také velikou pozornost jedni k druhým. Málokdy jsme viděli v tak velkém a tak rozmanitém společenství tolik radosti s radostí druhých, tolik smutku s utrpením druhých. Modlili jsme se jedni za druhé.

Dnešní první čtení nás vyzývá, abychom šli ke zdroji této zkušenosti a abychom udělali z této zkušenosti zkušenost křesťanskou, plně křesťanskou. Logika křesťanské zkušenosti je přitom velmi jasná: Bůh je láska, a proto i my milujeme; Bůh je milosrdenství, a proto také my máme být milosrdní.; Bůh je dobrý, a tak také my chceme být dobří. Jestliže nemilujeme, tak ani nemůžeme vědět, co máme říkat. Věřím, že zde se nachází kořen a pramen naší jezuitské identity a našeho poslání. Motivace je zde. Proč chceme milovat chudé? Proč chceme pomáhat těm, kdo jsou osamělí? Proč chceme utěšovat smutné, uzdravovat nemocné, přinést svobodu utlačeným? Jednoduše proto, že to je to, co dělá Bůh. Nic jiného. Jak nám řekl Svatý otec, láska k chudým není věcí ideologie, ale christologie. Je to pravá podstata Krista. Kristus nás učil, jak jedná a jak miluje Bůh, a my se to snažíme naučit.

Další věcí, o níž mluví první list sv. Jana, je, že se nejedná o nic sporadického, o něco, co bychom dělali ve chvíli, kdy máme velkou sílu, ve chvíli osobního hrdinství. Jedná se o situaci. Janův list nás vyzývá "zůstat" v lásce. Toto slovo se opakuje v listu mnohokrát. Protože Bůh "zůstává" ve vás, i vy "zůstaňte" v lásce. Protože Kristus "zůstává" ve vás, i vy "zůstaňte" v druhých. Je to taková slovní hříčka.

Průběh naší generální kongregace a také tato dnešní liturgie nás tedy vyzývají, abychom se stali novými lidmi. Lidmi, kteří "zůstávají" v intuicích, které "zůstávají" v kontaktech, jež jsme ve vztazích mezi sebou navázali s Pánem.

V dokumentu, v němž jsme se zamýšleli nad naším charismatem, říkáme, že když hledíme na Krista, rozumíme, kým máme být. Když hledíme na Ježíše, když "zůstáváme" v Něm. Všichni víme, že nikoliv pomocí pokynů a směrnic, které píšeme pro druhé, se změní církev a Tovaryšstvo. Změní se, jestliže budeme umět stát se novými lidmi. Nejde o to, "co máme dělat v komunitě", ale jakým typem komunitního člověka se máme stát, abychom "zůstali" (setrvali, vytrvali); člověkem poslušným, lidmi, kteří umí rozlišovat, lidmi, kteří jsou stále společníky a druhy. Stále, ne jen s někým, s lidmi, které si zvolíme za naše spolupracovníky, ale stále. Všude, kde jsme, jsme stále druhy a společníky druhých, všude jsme služebníky, všude jsme lidmi, kteří mohou sloužit skrze solidaritu. Jsme lidem, který zůstává v lásce, ve službě. En todo amar e servir - tolikrát jsme to zpívali během těchto dvou měsíců. En todo - ve všem. To není akt hrdinství, to je způsob bytí. To je to, oč jsme se modlili během těchto dvou měsíců.

Evangelium nás vede ještě dál. Evangelium nám říká, že vše, co jsme udělali, je kvůli poslání, které jsme obdrželi od Krista. (...) Ve středu tohoto poslání stojí ono "zůstat". Jak jste diskutovali v těchto dnech a hovoří se o tom i v dokumentech, jsme vysláni, protože jsme vstoupili do Krista, Kristus je ten, kdo nás posílá. Toto poslání vychází, pramení, vyvěrá ze setkání s Bohem. Avšak poslání směřuje k druhým. Začíná u Krista a končí u druhých, v jejich radostech, v jejich nadějích, v jejich utrpeních. Marek nám tedy říká: rozmnožte kolem sebe to, co jste zakusili během těchto dvou měsíců v konkrétnosti generální kongregace (doslova: toto konkrétum učiňte univerzálním). Tuto lásku, tuto starost jedněch o druhé je třeba nyní rozšířit na všechny, jež nacházíme kolem sebe. Tuto spolupráci, tuto vzájemnou pomoc je třeba učinit naším stylem bytí. To není jednoduché. Možná mnozí znáte PowerPointovou prezentaci s dopisy, jež děti píší Ježíšovi. V jednom z dopisů se říká: "Ježíši, jak to děláš, že dokážeš milovat všechny lidi? My jsme doma pouze čtyři, a přitom se nemáme rádi. Prostě to nedokážeme."

To je velmi pravdivé i pro nás. Dokázali jsme to tady při generální kongregaci mezi 225 účastníky; ale jak v tom pokračovat v našich malých komunitách, v provinciích, s našimi spolupracovníky, když nezůstaneme v lásce?

Evangeliem nám také říká, jak konat naše poslání. Abych to zkrátil, budu mluvit jen o hlavních bodech - jde totiž o velmi dynamický pohled na věc. Je to pohyb, který, jak jsem řekl před chvílí, začíná v nás, když jdeme k druhým. V druhých se něco odehraje, a pak už jde všechno mimo nás. Ovoce je tam, ne tady. Je to vize velmi moderní. Ovoce je output, ne input. Především - jděte, jděte. Jděte do celého světa. Do celého světa! Hovořili jsme o hranicích světa, o okrajových oblastech. Evangelium nám říká: jděte, jděte. A my jsme šli a nalezli jsme mnoho problémů a udělali jsme mnoho chyb na těchto hranicích. Mohl bych hovořit o svých chybách, ale vím, že existují i jiné chyby. A pochopili jsme, že jít znamená nejen sednout do letadla (a odletět někam daleko), ale že to znamená vstoupit do kultury, do života lidí. Jít znamená studovat, vědecky bádat, vstoupit do života lidí. Jde o solidaritu, vcítění se, inkulturaci, dialog, úctu k druhým. Jít do celého světa je věc mnohem složitější, než jsme si mysleli. Tváří v tvář tomu se jakoby stáváme dětmi. Možná je to příležitost, abychom znovu objevili, co je Nebeské království.

A pak následuje: jděte hlásat evangelium. A my jsme to dělali. Někdy dobře, někdy ne až tak dobře. A pak jsme pochopili, že hlásat evangelium si vyžaduje viditelnost Božího slova. Nejde jen o to, hlásat ústy. Existuje viditelnost, která je naprosto nutná. Je to viditelnost našeho života, našeho zaměstnání, naší práce. Viditelnost v naší otevřenosti k druhým, ve službě, v odpuštění, v soucitu, v usmíření. Ve schopnosti pomáhat druhým, aby se stali zdravějšímu, svobodnějšími, lidštějšími.

A evangelium pokračuje: A něco se stane, lidé uvěří. Pisteus o pisteusas kai baptisteis. Ti, kdo uvěří, se změní, jsou proměněni. Toto je bod, v němž nám může velmi pomoci sv. Ignác. On to totiž jasně viděl. Nejde o vnější víru. Víra znamená proměnu. Víra je to, co se stalo nám všem. Od chvíle, kdy jsme se stali křesťany, od chvíle, kdy jsme se stali jezuity. Je to proces proměny, celkový proces, proces, který mění lidi, proces, který otevírá dveře naději, lásce, schopnosti riskovat a začít se starat o druhé. Když se evangelium člověka dotkne, tak se člověk změní. Něco se stane, a všichni rosteme.

A tato věc, pokračuje evangelium, je spása. Ne, že "uvěřím-li, budu spasen", to je příliš vnější. Ale uvěřím-li, jsem spasen. Uvěřit, vstoupit do tohoto procesu, znamená nalézt spásu. To sv. Ignác pochopil velmi dobře. Toto je střed ignaciánské pastorace, ať už ve farnosti, ve výchově, ve spiritualitě našich domů, je to přesně tato vnitřní změna, tato vnitřní proměna (obrácení), co je spásou. Všechna naše ignaciánská pastorace, založená na duchovních cvičeních, znamená přesně: pomáhat lidem k vnitřní změně. Protože tato vnitřní změna srdce přechází pak do nohou a rukou, projevuje se v službě, v práci, v lásce k druhým. A nakonec, říká evangelium, je budou provázet znamení. Nejde však o znamení týkající se misionáře, misionář je zapomenut. Jde o znamení v těch, kdo uvěří.

Pozornost se týká těch, jimž sloužíme. Ti, kdo uvěří, objeví, že jejich život se změnil. Znamení jsou ovocem víry, proměněného života. Možná je na pořadu dne rozlišit, jaká jsou znamení evangelia dnes. Dnes není běžné, brát do rukou hady. Jaká jsou tedy dnešní znamení spásy? Spravedlnost, pokoj, soucit, solidarita, smíření, lidská důstojnost. Když se tyto věci stávají všeobecně rozšířenými, když všichni mohou mít přístup k těmto nejhumánnějším prvkům našeho života, jedná se o znamení. Evangelium nám tedy říká: naším posláním je jít a hlásat evangelium, které proměňuje lidi a které provázejí znamení.

A ještě něco jiného nám evangelium říká: podle ovoce poznáte to, co je pravé a co není. Naše stálá otázka tedy je: jaká jsou znamení, která provázejí naše díla? Ve farnostech, ve školách, ve službách a ve všech ostatních věcech?

Abych to uzavřel: Učinili jsme velikou zkušenost a věřím, že si to všichni uvědomujeme. Avšak Boží slovo nás vybízí, abychom šli k prameni této zkušenosti. A v tomto prameni nalezli, že jde o proměnu, která se nezastavuje dnes, ale která pokračuje, a to že nás proměňuje v našem poslání, v celkovém poslání, v poslání, které bude přinášet plody v druhých.

Kdybychom se vrátili domů bez tohoto vědomí, tak nijak neospravedlníme dva měsíce, které jsme spolu strávili, vedeni Duchem svatým při hledání Boží vůle ve všech věcech. A tak se dnes modleme, aby se tato zkušenost a toto Boží slovo, které jsme slyšeli, spojily dohromady a vydaly plody nejprve v nás samých, plody proměny (a obrácení), a také aby tyto plody pokračovaly v druhých, aby víra, kterou hlásáme, byla vírou, která proměňuje. O to prosme.

Promluvu nový generální představený pronesl během bohoslužby slavené při ukončení 35. generální kongregace. Přeložil Petr Havlíček SJ.

 odeslat článek     vytisknout článek