Dokumenty

Pevnost, která svítila, až rozjasňovala; byla totiž evangelní

Alena Rousová

Promluva P. Josefa Čunka:

„Velebím tě, Otče, Pane nebe a země.“ Otče biskupa Pavle, spolubratři, bratři a sestry v Kristu. Nejen my kněží, ale všichni zde cítíme, že můžeme prožívat radost, velebit Boha. Smrt je nepříjemnost v tomto světě. Ale smrt spravedlivého je štěstím, jakýmsi světlem. Víc nemusíme o tom mluvit, protože tato chvíle je vyprovázením někoho, kdo tak dlouhou pozemskou pouť nic jiného neočekával než dojít ke svému Pánu.

Pevný František, kněz, jezuita. Především ale pevný. Mnozí jsme zažili, že tento stoletý příběh, život otce Františka více než jiné životy nám ukazuje Boží hru. Prožít syrovost, téměř krutost dvacátého století s jasem ve tváři.

Náročné, ale krásné katolické Valašsko ho připravilo a vybavilo na to, co si jistě nedokázal představit ve dvacátých létech minulého století, v dospívání, studování. A v drsném a nepěkném vězení byla tato pevnost formována řeholními sliby, roubována do Krista. Snad si každý přečte detaily jeho života, které jsou samozřejmě velmi dobrodružné a vydaly by více než na jednu stránku parte.

Ale chtěl bych mluvit o dvou skutečnostech. O té jeho pevnosti, která svítila, až rozjasňovala. Byla totiž evangelní. Bylo to asi v roce 2017, poté co spadl v koupelně a narazil si hlavu a chození se stalo nesnadným. Masáže, koupele, mazání. Chtěl jít z postele na toaletu. Tak ho sestřička dovedla do koupelny s tím, že na něj dá pozor. Ten však měl pevný plán. Osvobodit se. Točil se v koupelně, až Františka byla nějak blíž dveří, nepozorná, ladně ji vyšoupl a zamkl dveře se slovy: „Toto dokážu sám.“ Bratři a sestry, mnozí ho znáte, právě tu jeho svítivost, jeho nezlomnost v té chuti žít, jak se pro život patří.

Nejen sestry, ale ministranti, jáhni jsou za mnohé vděční. Ale on, my jezuité, jsme za mnohé vděční téměř nekonečné řadě lektorů, kteří denně přicházeli nejen se setkat s paterem, ale modlit se s ním, protože jeho zrak odcházel. Měl asi od pěti let jen jedno oko. Tak v stáří potřeboval pomoc a ta pomoc byla vzájemná, jak by nám dosvědčili právě ti lektoři a lektorky od mladých lidí, šestnáctiletých, osmnáctiletých až po šedesátileté a více. Četli mu breviář nebo knihy, které si pater vyžádal, a dostávali od něho to, co se dostává od duchovního otce, pastýře. Osvěžení, povzbuzení, prostě rozjasnění duše.

Jeho postavu bych ale vyjádřil jiným, teologickým slovem: liturgie. To je viditelná myšlenka jeho kněžství, jeho kněžského života. Katolická liturgie je něco pevného a zároveň pružného. Myslím, že katolická liturgie, liturgie křesťanská, skutečná, je jako mícha – drží, oživuje Boží lid. Víte, že po jedenácti letech vězení byl propuštěn v roce 1960. V roce 1962 začal Druhý vatikánský koncil. Téměř celá ta šedesátá léta byl otec František knězem-dělníkem, ne tím francouzským, ale tady československým. Byl knězem-dělníkem bez státního souhlasu. Ale v roce 1969 dostává aspoň povolení být duchovním pro řeholní sestry na Velehradě ve Vincentinu. Tam se nachází velká místnost, v bývalém klášteře, otec František z ní udělal kapli Druhého vatikánského koncilu. To byl takový začátek. On mohl pocítit, k čemu má vlohy a co je mu nesmírně blízké.

V roce 1971 je mu konečně dovoleno nastoupit do skutečné pastorace. V roce 1971–1993 se ocitá ve Vítkově jako farář. Řekl bych, že je to jeho skutečná první láska. Farníkům se věnoval a farníci dlouho nemohli zapomenout. Vítkov se stále k němu obracel jako ke svému otci. Otec Ladislav vyprávěl příběh jedné mladé ženy, kterou otec František „jenom“ pokřtil a připravil k prvnímu svatému přijímání. Ona na to nemůže zapomenout. Děkuje za jeho kněžství, dokonce říká, za jeho jezuitské kněžství. A tak Vítkov, to je něco nesmazatelného.

V roce 1993, ve dvaasedmdesáti letech – svět se mezitím změnil, bylo po revoluci – byl povolán svými představenými k jezuitské službě, ke službě novicmistra. Být mezi mladými, formovat lidi o dvě generace mladší. Jak jsme ho znali a jak jistě víte, on vlastně nikdy nezestárl svým duchem. Takže bylo možné ho postavit tam, do tohoto prostoru a prostředí. Měl jsem možnost tam s ním v Kolíně být a to je další místo jeho liturgické excelence. Dodnes je tam jeho kaple, noviciátní, která vznikla z jeho velkorysosti, z jeho odvahy. Kaple, která není jenom koncilní, která je současná a napojuje se na jiného spolubratra, jezuitu P. Špidlíka, resp. jeho žáka P. Rupnika. Měl odvahu nechat od něho udělat ikonu Krista, obrovskou, na kterou hleděli novicové a exercitanci, kteří se tam scházeli a dodnes se tam scházejí, a myslím, že je všechny uchvacuje. S vitráží Jana Jemelky, s obětním stolem a podlahou ze dřeva, velice zajímavý koncept. Poslední jeho dílo, zde v brněnském kostele, kde se ocitá v roce 1997.

Zmiňuji liturgii, protože ona drží církev, je pevná, má svůj řád. A otec František měl svůj řád, na který my mladší už nejsme tolik zvyklí. Ti lektoři měli všechno dané, kdo kdy přijde, tak se mohl odvíjet tento liturgický koncert v jeho okolí, tedy duchovní četba a breviář. Liturgie je něco velmi hlubokého a silného. Liturgie je oslavou Boží. Jezuité by měli všechno, co dělají, dělat ke slávě Boží, dokonce větší. Tou největší skutečností je právě to, že liturgii konají lidé, koná člověk. To je výrazné u otce Františka. Jeho osobnost zářila tou pevností, on si nenechal vzít, co si předsevzal. Šel, ale nešel jako buldozer. Je zajímavé, že tolik lidí na něho nezapomnělo, protože se dotýkal tím svým světlem, tou svou schopností prožít dvacáté století s neskutečnými překážkami, až krutostí, s vězeními, dělnickými pracemi. Nic mu nevzalo jeho sílu k životu, jeho vůli žít. Život je dán, život je něco od Boha, je to něco, co se nezahazuje, nad čím se neláme hůl.

Chtěl bych poděkovat vám všem tady v Brně za tu úžasnou blízkost tomuto duchovnímu otci, za niternou a věrnou pomoc, za ochotu přicházet. Právě tady tato spolupráce, spojení. Bůh nás chce obdarovávat. Vyrosteme z nějaké rodiny, dostaneme nějakou povahu, on dostal takové příjmení a Boží milost z něho činí vytrvalého a věrného člověka. A toto všechno určitě předával nám všem. Kéž si vezmeme z tohoto životního příběhu tu úžasnou radost, že se člověk nejen dožije, ale že kráčí tímto světem sto let. Poslední roky toho už moc nenachodil, ale stále kráčel tím svým duchem, svým humorem a neuvěřitelnou silou k životu. Kéž ji máme všichni, protože jsme zakořeněni v Kristu.

Foto: Vojtěch Hlávka a Karel Pažourek (Člověk a víra).
Další fotografie Vojtěcha Hlávky a Karla Pažourka (Člověk a víra) jsou ZDE a ZDE.

 odeslat článek     vytisknout článek