Články / Názory Dnes je 19. 7. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Názory

         A     A     A

Krása, která spasí svět

Úterý, 9.11.2021
Jubilejní rok Fjodora Michajloviče Dostojevského (1)

Pavel Ambros

Rok 2021 je bezpochyby rokem Dostojevského. Připomínáme si 200 let od jeho narození (11. listopadu 1821, Moskva) a zároveň slavíme 140. výročí smrti ruského spisovatele (9. února 1881, Petrohrad). Vracejme se postupně k některým jeho slavným výrokům.

1. Krása, která spasí svět

Když Dostojevskij dokončil v roce 1869 román Idiot, nemohl tušit, jaký osud čeká celkem nenápadný dialog s proslavenou větou o kráse, jež se dostala i do titulku našeho letmého nástinu. V románě samotném se nám může jevit až marginálně. Tato věta však, zhusta vytržená z románu, žije svým vlastním životem. Nepředvídaně „novým“, „druhým“ životem. Je dnes téměř povinnou výbavou každého „duchovního otce“ či „duchovní matky“, i přehršle těch, co sami sebe pasují na znalce hlubin. Nezáleží na denominaci: podivuhodně se shodne tradicionalisticky laděný katolík s křesťanským liberálem, ryzí duchovní otcové a matky s psycho-sociology „nitra“, prostí pravoslavní věřící s narcisticky zakoukanými hledači pokladů niternosti, snaživí obránci víry s agnostickými tuláky moderních svatyň, římský papež s poevropštěnými „buddhisty“, ekumenici s pravoslavnými fundamentalisty. Kdekdo a kdykoli ji užívá po svém. V jistých okamžicích se neubráníme dojmu, že touto inflací se Dostojevského zvolání stává bezcenným či vyprázdněným.

„Je pravda, princi, že jste kdysi řekl, že krása spasí svět?“ „Pánové,“ křičel hlasitě na všechny, „princ tvrdí, že krása zachrání svět! A já říkám, že právě proto jsou jeho myšlenky tak hravé, protože je nyní zamilovaný. Pánové, princ je zamilovaný; zrovna nedávno přišel, byl jsem o tom přesvědčen. Nečervenej se, princi, ještě by mi tě bylo líto. Jaká krása zachrání svět! (…) Jste horlivý křesťan? Kolja říká, že se označuješ za křesťana.“ (DOSTOJEVSKIJ, F.M., Idiot, Praha 1974, s. 270)svět, klade Dostojevskij v temných zápletkách svých děl. Zůstává předmětem skutečné záhady. Připadáme si divně, avšak nemůžeme než se s podivem nepozastavit nad úkolem svěřeným kráse! Ta že by bývala měla být volána k rozuzlení něčeho takového? K záchraně světa? Ale co vlastně znamená Dostojevského krása?

Rozhodně se nejedná o krásu v pojetí latinského (renesančního) humanismu. Ani o pohrávání si s krásou v epoše současné. Je v evropském mýtu považována za harmonii, která tvoří základy. Tvoří východisko západního pojetí ideálu umění jako okna do světa. Nikdo jiný než ruský Leonardo da Vinci Pavel Florenský ve svém Ikonostasu ukazuje více než přesvědčivě, jak touto tradicí pravoslavný civilizační okruh pohrdá. Dostojevskij je jejím věrným synem. Přesto krása v jeho vidění stvořeného světa nemá mnoho společného ani se stereotypem percepce ikony, s níž bývá často ukvapeně spojována. Nemá nic společného ani s ruskou kýčovitostí nových Rusů, a už vůbec ne se západními konzumenty tradice křesťanského Východu. Nejde spíše o posvátnou intenzitu, která může vyplynout jen z opravdové etické hloubky, v níž milost a mravnost zůstávají vždy nedosažitelné? Cožpak jejich spojení, alespoň v tomto světě, se pokaždé jeví jako tajemné a nedosažitelné?

Krása je označením pro jednoznačný projev dobra osoby. Soubor jakostí, které nemusí nutně souviset s harmonickou, dokonalou a neporušenou formou. Spíše patří k neochvějným rysům, jimiž dobro chrání svou vlastní vytrvalou spravedlnost. Doslovně: za cenu všeho. Dokonce i za cenu ztráty dokonalosti formy. V tom je krása dobra osoby. Tkví v tom, že v případě nezbytnosti ztratí i svou tvář, pokud slouží k zachování své vlastní osobní integrity, totiž nedělitelnosti vztahů. Jedno v druhém. Je to proto krása, které někdy nemusí vadit, že může vypadat ošklivě, pokud to zůstane známkou její houževnatosti k lásce.

Krása, kterou román prorokuje, je stejně tak irénická jako krása, která vyzařuje z hmatatelné aury skutečně dobrého člověka, jenž prochází dějinnými zmatky se suverénní prostotou ducha a nezlomnou dobrotou srdce zamilovaného do něžnosti. Řekněme bez obalu: miláčka svého srdce. Je evangelním portrétem pokorného, který vzdoruje úsměvům cyniků a lstivosti tyranů v ulitě nevinnosti, jejíž osud je vždy nejistý. Ozařující magnetismus lidského profilu s typicky christologickými rysy, který Dostojevskij, stejně jako Bůh Otec, jenž stvořil jeho literární svět, posílá do temného světa pochmurné ruské buržoazie, aby obnovil gesto vykoupení. Dostojevskij ji jako křesťan klade do základu dějin člověka i dějiny spásy.

Kníže je chudý Kristus poslaný zpět na zem. Znovu s Ježíšovou mírností, tedy s vysmívaným milosrdenstvím papeže Františka, tváří v tvář mocnostem zla. Nikdy nepřestane říkat, že Otec je krásný. Proto může být každý člověk krásný. Tato krása by mohla zachránit svět, staneme-li se jeho dětmi. Tento druh krásy, nikoli její západní, stále omílaný stereotyp. Mohla by zachránit svět, ale nemuselo by se jí to podařit, nedovolíme-li jí vstoupit do našeho života. Jak nechat vstoupit? Nechat se obejmout.

V románu není výsledek předem určen. Všechno se dostává do varu jako hádanka prověřená až následně fakty. První z nich spočívá v tom, že kníže Myškin vystupuje jako vybledlá replika Krista, za něhož se má vydávat. Zde vidíme riziko pouhé nepřiměřené napodobeniny Krista, krasoduchů, kteří nic nepřijali z Kristových způsobů cest vzkříšení. Utápí se jako bájný Narcis. Druhá z nich, ještě rizikovější, nabízí vlastní podoby nekvalitní reinkarnace, pseudo-spirituality prostupující společnost. Vnucuje falešnou ikonu, padělek, vlastní portrét bez jakékoli síly. Nedivme se těm, kdo odmítají osobní přítomnost Ducha v životě, protože zůstávají zajatci cynismu a vychytralosti. Dostojevskij falešným mesiášům zamotává hlavu. Odhaluje krajní slabosti každého „mesiáše“ minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Čím? Když jim klade před oči jedinou otázkou: „Co kdyby se Ježíš vrátil na Zemi?“ Nemá se stát jednou z nejčastějších a nejprostších otázek, na něž církev odpověď dluží? Pilířem naší budoucnosti není katastrofická apokalyptika, i když je na místě bázeň před Bohem. Krása je v jediné dvojslovné odpovědi: maran atha (Náš Pán přišel) a marana tha (Pane, přijď!).


Foto: cs.wikipedia.org.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
8.7.2024 Kulturní dědictví jezuitů v centru pozornosti vědců
30.10.2023 Další vývoj případu Marka Rupnika
13.7.2023 Jezuitský divadelní festival v Amiens
23.5.2023 Jezuité a umění
12.4.2023 Barokní jezuitské Klatovy 2023



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za nemocné, o které pečujeme v pastoraci
Modleme se, aby svátost pomazání nemocných dávala sílu samotného Pána těm, kdo ji přijímají, i jejich blízkým a aby se stále více stávala viditelným znamením milosrdenství a naděje pro všechny.

Národní úmysl
Za kněze v duchovní správě
Modleme se, aby kněží ustanovení do nových farností byli dobře přijati věřícími a plodně navázali na své předchůdce.

více »

Nejbližší akce

Poutní mše svatá v kostele svatého Ignáce z Loyoly v Praze


Koncert „Pocta svatému Ignáci“


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


Duchovní obnova pro zrakově postižené a jejich příznivce


Ignaciánská duchovní cvičení


více »

Kalendárium

Zrušení řádu v roce 1773

Bula Exposcit debitum


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil