Dokumenty

Poslední soud

Alena Rousová

Musíme ještě otevřít Apokalypsu a hledat v jejích obrazech pravý smysl Posledního soudu.

„Před jeho tváří uprchla země i nebe a nebylo po nich ani stopy.“ Země a nebe, o nichž se zde mluví, jsou hmotné, náboženské síly, kterým se obyčejně klaníme, jako by byly něco bez Boha, vidíme v nich skutečnou moc. A nyní se ukazuje Boží soud. Vše, nač člověk obyčejně spoléhá, co považuje za velké a mocné, se hroutí a rozpadá před zkoumavým pohledem Soudcovým. Ukazuje se Boží pravda spojená s mocí Boží. Pravda je základní podmínkou veškerého skutečného života. Je jeho živnou půdou a vzduchem. Ale v tomto životě je pravda bezbranná. Ba čím vyšší která pravda je, tím bezbrannější, tím méně se nám vnucuje, tím více apeluje na naši rytířskost, žádá, abychom ji poznali a uznali i v prostém šatě. Boží pravda se nám zjevila jako Dítě v plenkách, jako zbičovaný červ ležící pod křížem, jako kousíček chleba v Eucharistii, kterému se může kdokoliv posmívat, který může třeba zašlápnout do bláta. V den Soudu hodí však Boží pravda na váhu skutečnosti i svou moc. Svět žije bez Boha a myslí si, že si sám stačí. V každém z nás je větší nebo menší kus tohoto světa. Soudce přijde, aby ukázal, jak vratká je a vždycky byla ona naše soběstačnost.

Toto všechno platí ovšem již v soukromém, osobním soudu. Již při něm každý z nás pozná nezvratně, že jen Bůh je veliký. K čemu je tedy třeba onoho všeobecného soudu? Protože jenom celek je krásný a ne z celku vytržený zlomek. Protože jako jednotlivci nejsme nikdy úplní. Není žádného našeho skutku, ba ani žádné naší myšlenky, o které bychom mohli říci, že na ní nikomu nezáleží, není žádného sebe odlehlejšího záhybu v naší bytosti, kde bychom náleželi jen sobě bez jakékoliv zodpovědnosti vůči jiným. To vše se musí jednou stát zjevným. Jen tehdy bude Boží dílo skutečně dokonáno, jen tehdy bude ospravedlněna Boží Prozřetelnost, s kterou se jinak mnohdy hádáme, kterou tak často nerozumně obviňujeme. „Není nic skrytého, co by nebylo zjeveno,“ říká na jednom místě Kristus. A každý, kdo miluje pravdu a kdo trpí tolikerým farizejstvím, jímž jest náš život tak proniknutý, by se měl nesmírně těšit na onen den, kdy bude vše čisté a průhledné, kdy bude vše upřímné a pravdivé. Ale my toužíme po pravdě a pravdivosti jen tehdy, když cítíme, jak těžko se dýchá v atmosféře neupřímnosti, nepravdy a lži, zrovna tak jako voláme po spravedlnosti jen tehdy, když na nás osobně doléhá nějaká křivda. Máme-li však sami žít důsledně z pravdy, uskutečňovat pravdu, pak býváme příliš zbabělí, saháme také ke lži a přetvářce. Kéž by myšlenka na příchod Soudce působila v nás všech jako vychovatelka k pravdě!

A přece ono radostné očekávání Soudu není tak samozřejmé. Každý z nás má leccos ve svém životě, co by raději skryl, a pomyslí-li, že to bude jednou odhaleno před zraky všech, cítí ve tváři ruměnec studu. Není však žádné skvrny, která by se nedala smýt Krví Beránkovou. Ruměnec studu přechází v rozechvění vděčnosti a není zahanbující na čele, na němž září Kristova Krev. A tak každý, kdo je schopen aspoň jiskřičky pravé lítosti, se nemusí bát příchodu Soudcova. Každý, kdo je schopen aspoň jiskřičky pravé lítosti, by měl celou svou bytostí toužit po onom dni, jenž nebude vlastně Dies irae, den hněvu, nýbrž den pravdy a života, den svatosti a milosti, den spravedlnosti, lásky a míru.

Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 337-341).
Foto: Emanuel Vittek.

 odeslat článek     vytisknout článek