Články

Před třiceti osmi lety zemřel Karl Rahner SJ

Pavel Ambros

Všednost jako učitel duchovního života

Díky obětavosti a lásce. Ach, kdybychom byli ochotnými a chápavými žáky, nemohli bychom mít pro člověka vnitřního, člověka duchovního lepšího učitele než každodenní život! Dlouhé a stejné hodiny, jednotvárnost práce, práce, kterou všichni považují za samozřejmost, dlouhá a trpká dřina, za kterou nikdo nepoděkuje, stáří, které nás postupně vyčerpává a stravuje, zklamání a neúspěchy, nepochopení a neporozumění, nenaplněné touhy, drobná ponížení, snad nevyhnutelná panovačnost stáří vůči mládí, stejně nevyhnutelná bezcitnost mládí vůči stáří, drobné tělesné potíže, nevlídnost počasí, třenice těch nejbližších! Jak by mohlo toto vše a tisíce dalších věcí, které naplňují každodenní život, jak by to mohlo učinit člověka pokojným a nesobeckým, kdyby přijal tuto lidskou a stejně i božskou pedagogiku, kdyby k tomu všemu říkal své ano, kdyby se nebránil, kdyby takovou každodennost vzal na sebe bez stěžování si, ba jako samozřejmost a bez halasu, navíc s tím vším, co k člověku přirozeně náleží! A kdyby člověk nechal svůj egoismus tímto způsobem od základu bořit každodenním životem, pomalu, tehdy by se v srdci probudila sama od sebe láska k Bohu, tichá a čistá láska. (…)

Záleží na tom, jak obstojíme v každodenním životě. Může v nás vše zevšednět. Nic jako právě všednost nás nedokáže osvobodit od nás samých. Ovšem kdybychom se osvobodili a dokázali stávat nesobeckými, aby se tato láska, zrozená sama od sebe, přenesla přes všechny věci, přímo přes jádro věcí, do nekonečných Božích prostorů v touze, ve svatém toužení. Tato láska by pojala do sebe i všechny ztracené věci každodenního života jako chvalozpěv na Boží slávu. Kříž každodenního života, na němž jedině může naše sobectví zcela zemřít, by se stal vzestupem naší lásky, protože ta povstává sama od sebe z hrobu našeho vlastního ega. Protože má-li naše ego zemřít, musí být bezpodmínečně ukřižováno. A když se toto vše v každodenním životě stane bezvýhradným umíráním, stane se všednost vzestupem lásky. Načež veškerý každodenní život se stává dechem lásky, dechem touhy, věrnosti, víry, připravenosti, oddanosti Bohu, tento zdánlivě jednotvárný život se stává vskutku modlitbou beze slov! (SW 7, s. 74 a 75)

Foto: laciviltacattolica.com.

 odeslat článek     vytisknout článek