Články

Jakou otázku od Pána slyším já?

Pavel Ambros

Pro Lukáše je typické, že Ježíše vidíme modlit se při křtu, než začne svou službu, vidíme ho modlit se, když ustanovuje Dvanáct (Lk 6) a začíná hlásat blahoslavenství, najdeme ho při modlitbě dříve, než se zjeví učedníkům, hned poté při proměnění na hoře, najdeme ho modlit se v zahradě a jeho poslední slovo bude opět modlitba k Otci na kříži.

Modlitba je místem, kde se nachází Ježíš. V modlitbě se totiž konečně vracíme na své přirozené místo. Naše přirozenost je vztah Otce a dítěte. Modlitba znamená takto stát před Bohem. Jsme Božím obrazem a podobou: stojíme-li před ním, nacházíme sami sebe. Modlitba je tedy místem naší a Boží pravdy o nás obou.

Když Adam zhřešil, Bůh se ho zeptal: „Adame, kde jsi?“, protože se přestěhoval z ráje, už nebyl na svém místě, už nebyl před Bohem, odešel ven, pryč. Modlitba je místo, kam se učím vracet se. Co tím chceme říci? Živit se porozuměním je jako živit se dobrým chlebem. Je místem, kde jsme sami sebou, kde začínáme chápat něco z Božích pravd.

Modlitba není ani vnější vyměřený prostor, kde začínám věci chápat. Není něčím čistě racionálním. Je spíše oděvem, do kterého se oblékáme. Je pláštěm zkušenosti a společenství s Pánem, Pána s námi. Modlitba je oděv vzájemně do sebe zamilovaných.

Ježíš se také modlil, když učil modlitbu Páně, a oni ho žádají: „Nauč nás modlit se“. A pak se znovu píše o Ježíšovi: „Pověděl jim podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat.“ (Lk 18,1). Vysvětlil, že je třeba se stále modlit, aniž bychom hleděli na únavu. Není to tak, že by modlitba byla něčím, co je životu cizí, modlitba je život, je to život před Bohem, jinak to není život. Nejde o to, že děláme zvláštní věci, ale o to, že jsme před Bohem ve všem, co děláme. V určitých chvílích jsme přímo před ním, vytrženi z tohoto světa nebo do něj posláni.

Modlitba není všechno, ale všechno začíná modlitbou. A právě v ní jsou učedníci s Ním sami. Bezprostředně před tím prožili rozmnožení pěti chlebů a dvou ryb. Modlitba v nás rozmnožuje společenstvím s Pánem. Je pobytem s ním, v samotě a důvěrnosti, v jeho společnosti. A tady přichází otázka pro nás a Ježíš ji klade. Vzpomeňte si, že Herodes také položil otázku. I předtím se učedníci stále ptali: „Kdo je to? Kdo je to?“ Zde je situace obrácená: ne oni se ptají „Kdo je Ježíš?“, ale Ježíš se ptá „kdo jsem já?“, což je rozdíl: nejsme to my, kdo se ho ptá, kdo se ho ptá. Je to On, kdo se nás ptá a klade nám otázky. Protože když se ptáme, už máme své odpovědi, ale co když se ptá On nás? On bude znát odpověď, když se nás zeptá.

To znamená: nechat se zpochybnit. Víra nezačíná, když se ptám Boha, ale když se nechám Bohem zpochybnit. Vztah se tedy stává pravdivým, když se nechám zpochybnit, ne když zpochybňuji druhého, jinak se stávám inkvizitorem, mučitelem. Když se naopak nechám zpovídat, vyslýchat, začnu něco chápat o druhém člověku i o sobě. Proto je třeba se vždy nechat zdravě zpochybnit, nechat otřást svojí samolibostí. Nebát se šlápnout na kuří oko naší ješitnosti.

Ježíš klade dvě různé otázky: jednu, co říkají zástupy, druhou, co říkají učedníci. Nejprve to, co říkají davy. Protože i v nás je dav, který vždy dává jasné a předvídatelné odpovědi. Jak to poznám? Myšlenkou, která se mi vloudí do myli: tak se to říká, tak jsme se to učili, tak to říkali v televizi. Ale je v nás i Ježíšův učedník. Slyší otázku. Jakou otázku od Pána slyším já?

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek