Dokumenty

Především bychom měli být vášnivci pro pravost svých niter, svých citů a slov

Alena Rousová

Jako křesťané víme, kdo to je, toto Světlo pravé. Není to hmotné světlo, tak jako světlo sluneční, ani to není pouhá idea nějaká, jíž také někdy obrazně připisujeme vlastnosti světla, nýbrž je to osoba, božská Osoba, která přišla na svět a nepřestavši být Bohem, stala se zároveň pravým člověkem, naším Bratrem. Ježíš Kristus je toto pravé Světlo. Evangelista naznačuje i gramaticky, že míní živé osobní Světlo. Světlo je totiž rodu středního, on však mluvě o něm, užívá zájmen rodu mužského. Mluví o Světle pravém. I jindy častěji užívá tohoto označení pravý. Kristus je pravý chléb, je pravá réva, hledá pravé ctitele Boha, atd. My, kteří žijeme v dobách tolika různých náhražek, bychom měli palčivěji než kdokoliv jiný cítit, co je to pravost. Měli bychom být vášnivci pravosti. A než všelijaké plechové zlato a skleněné perly a diamanty bychom neměli raději nositi nic. Ale především bychom měli být vášnivci pro pravost svých niter, svých citů a slov. Jak těžko se dýchá v atmosféře, kde nikdy nejsme jisti, kdo vlastně to s námi upřímně myslí a kdo ne! Nebojme se pravdy. Ona je někdy tvrdá, ale je to tvrdost mateřská, kdežto nepravda plodí vždy jenom chvilkovou slast, slast zrádnou, smrtící. Kristus tedy, jenž je celý pravda, je také pravé světlo. Vždyť on je stvořitelem slunce. Ale on je stvořitelem i lidských duší a srdcí. On vidí všechny jejich nejtajnější záhyby a sdílí-li se tedy nám, sdílí nám i tuto svoji moc, darem své moudrosti nám otevírá oči, takže je nám celý život pak průhledný a jasný, protože jeho světlo, které je v nás, jakoby všude lilo své paprsky, je jako diamant s nesčetným počtem hran, na níž se na každé zrcadlí božská Tvář.

Toto Světlo pravé osvěcuje, podle slov evangelia, každého člověka. Evangelista neříká, že může osvítiti každého, že se nabízí každému, nýbrž krátce, že osvěcuje každého. Tento prostý výraz otevírá obzory širé jak moře. Každičký, i nejspustlejší člověk, nebo člověk podivínsky zvrácený, má přece vždy v sobě jiskřičku onoho světla, a proto zasluhuje lásku. A to nejenom soucitnou lásku, nýbrž lásku obdivnou, objevitelskou. Ono jediné světlo se totiž v každém z nás zrcadlí poněkud jinak, nenapodobitelně jinak, takže čím více lidí známe a milujeme v jejich osobitosti, tím více známe ono věčné Světlo samotné. Netřeba ovšem snad připomínati, že k tomuto rozpoznání věčného Světla v lidech dojdeme jen nesobeckou, obětavou láskou, a ne přelétavým motýlkařením, které není láskou, nýbrž jen povrchní honbou za chvilkovým požitkem, jen malicherným ubíjením dlouhé chvíle, kterou pro svoji lenost nechceme jinak, užitečněji vyplnit.

V každém člověku je tedy jiskra věčného Světla, jiskra krásnější než všecko pouze lidské umění, než všechny pouze lidské skvosty. Kolik klidu by tato víra mohla vnést do našeho života a do naší práce! Osud nás na př. s někým svede, povinnost nás k někomu váže. My však míváme velmi často spoustu různých výmluv, zdá se nám, že na místě, kde jsme, se nedá nic dělat, že je třeba jít někam jinak hledat naše pravé určení, a tak hledáme marně mnohdy celý život, protože nechceme uznat, že každý člověk má v sobě jiskru pravého Světla, kterou právě my jsme měli objevit. Vědomí, že Světlo pravé osvěcuje každého člověka, by nám mělo dát opravdovou velkorysost, která se sympaticky dovede podívat na kterýkoliv cizí názor a dovede v něm hledat zdravé jádro, i když je sebe podivnější. Teprve tehdy, až dospějeme k této velkorysosti, budeme pravými katolíky. A přece se z nás nestanou nikdy tvorové měkkýšovitě neurčití, kteří by si myslili, že nezáleží na přesnosti v našich názorech. Pravé Světlo osvěcuje sice každého člověka, ale my toto Světlo mnohdy mísíme se tmou, a proto je třeba veliké lásky, abychom oddělili světlo od temna. Právě synové Světla, jimiž máme být, mají milovat jasnost, mají mít jasnost ve svých hlavách a mají jasně a poctivě mluvit. „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne.“

Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 244-245).
Foto: Emanuel Vittek.

 odeslat článek     vytisknout článek