Aktuality

Proč jsem se rozhodl být jezuitským bratrem

Když myslím na jezuitské bratry, mám před očima tři hlavní obrazy: matka, společník a chléb. Bratr jezuita pomáhá ve službě jezuitským kněžím jako matka v rodině. Je společníkem těch, kteří se vzdálili od církve. A nabízí se jako chléb pro všechny.

Indický jezuitský misionář v Myanmaru otec Amalraj Chinnappan mi jednou řekl, že v eucharistii kněz láme chléb u oltáře a dělí se o něj s lidmi. Eucharistie však nezačíná v okamžiku, kdy kněz vstoupí do kostela; tak to nejde. Ježíš slavil eucharistii během svého života na zemi pouze jednou; celý svůj život strávil s lidmi. Tato „bytost“ ustanovila eucharistii. Život kněze tedy musí začít před eucharistií. Většinu svého života totiž prožil přípravou chleba pro oltář. Svátosti tvoří pouze dvacet procent kněžského života. Zbytek spočívá v přípravě chleba. Všichni bratři a sestry se plně zavazují k těmto osmdesáti procentům a snaží se žít jako Kristus po většinu svého života. Jako řeholní sestry a bratři se plně zavazujeme být chlebem pro lidi, kteří se ho účastní.

Přestože jezuitská formace je pro scholastiky a bratry podobná, naše orientace a dispozice se mírně liší. Na rozdíl od scholastiků, jejichž studium je z velké části zaměřeno na kněžství a udílení svátostí, na bratry nejsou kanonické požadavky. To dává svobodu, aby nás Tovaryšstvo formovalo podle svých potřeb a podle našich darů. Jsem-li bratrem, nemám žádné svěcení, na které bych se mohl těšit. Už žiji život, který jsem slíbil – jako řeholní bytost zformovaná jako ten nejlepší jezuita, jakým mohu být.

Poprvé jsem o životě bratra uvažoval, když jsem na ošetřovně potkal starší otce a bratra. Bylo to na konci prvního roku mého noviciátu. Jak jsem více poznával, uvědomil jsem si, že hlavní rozdíly mezi těmito dvěma povoláními spočívají ve svátostech. Všiml jsem si, že nemám žádnou zdravou touhu po udělování svátostí. Když jsem si znovu prohlížel své povolání ke vstupu do Tovaryšstva, bylo toho málo, co bylo spojeno se svátostmi. To, co jsem považoval za náznaky kněžství, byly pouze náznaky řeholního života.

Náznaky ve mně byly jako oblázek v botě. Spojil jsem se s bratry z celého světa přes Zoom a po každém sdílení jsem si všiml, jak se ve mně můj duch zapaluje jako v učednících na cestě do Emauz. Ptal jsem se sám sebe: „Pane, jsi to ty? Je to opravdu cesta, kterou po mě žádáš?“

V mé modlitbě, když jsem si představil sebe jako bratra, byl pocit radosti, nadšení a míru, který ze mě proudil. Bylo to podobné, jak jsem se cítil, když jsem poprvé uvažoval o vstupu do Tovaryšstva. Ale když jsem pomyslel na kněžství, tyto pocity zmizely. Hledal jsem hlouběji u Pána jeho vedení a mluvil jsem se svým představeným o všem, co se ve mně dělo. Téměř dva roky trvalo rozlišování, než Tovaryšstvo povolilo můj přestup z jezuitského scholastika na jezuitského bratra.

Cítím se jako doma ve svém současném povolání, a ve dnech, kdy se cítím neschopný, myslím na bratry, kteří mě inspirují. Jedním z nich je bratr Quips, jediný bratr, se kterým jsem žil v komunitě. Byl hluboce duchovní, prostý a radostný – úžasná inspirace pro nás v noviciátu. Zemřel v září 2020, rok předtím, než jsem se stal bratrem.

Další tři jezuité, které prosím o modlitbu, jsou Alfons Rodriguez, ctnostný bratr, František Garate, horlivý pracovník, a Mikuláš Owen, který ukrýval kněze. (Vyzývám ty, kteří mají zájem být jezuitským bratrem, aby si o nich přečetli nebo zhlédli tato videa o povolání bratra.)

Připomínají mi, co to znamená být bratrem jezuitou, řeholníkem povolaným k větší pokoře, jednoduchosti a horlivé službě.

Zdroj/Foto: Tichomořská konference.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek