Články / Nové knihy Dnes je 4. 2. 2023  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Nové knihy

         A     A     A

Válečné dopisy jezuitského vědce a mystika Pierra Teilharda de Chardina

Čtvrtek, 20.10.2022
Zrod myšlení. Dopisy 1914–1919

Pavel Ambros

Knihu vydal Malvern, Praha 2022, přeložili Tereza Hodinová a Jan Petříček.


Při četbě knihy, dovolte osobní dojem, jsem se dostal do válečné zóny a zákopů na Ukrajině. Z tohoto hlediska, má-li kdo co říci k válce, by měl projít něčím tak osobitým jako je ono hluboce kněžské svědectví francouzského jezuity, dodnes čekajícího na úplnou rehabilitaci. Uběhlo dlouhých šestnáct let, kdy vychází další překlad jednoho z děl jezuitského mystika a přírodovědce Pierra Teilharda de Chardina (1881–1955) do češtiny, a to Úvahy o štěstí a lásce v překladu Jiřího Stejskala. Ještě před tím jezuitské nakladatelství Refugium vydalo čtyři strhující meditace pod názvem Slova víry. Nyní, péčí České společnosti Teilharda de Chardina, jejíž hybnou duší je Františka Jirousová (1980; dodejme společně s Martinou Lukáškovou), jež je i redaktorkou překladů v jedné osobě, vychází jeho válečná korespondence z let první světové války. Z francouzského originálu (Genèse d’un pensée: lettres 1914-1919, Bernard Grasset, Paris 1961) knihu přeložili Tereza Hodinová a Jan Petříček. Kniha je uvedena předmluvou francouzské spisovatelky a sestřenice francouzského jezuity Marguerite Teillard-Chambonové (1880–1959), píšící pod pseudonymem Claude Aragonnèsová. Když se táže na konci svého příspěvku větou velkého myslitele naplněného úzkostí z otřesů moderní doby, nemůžeme se vyhýbat naší vlastní odpovědi: „Uslyší mě někdy někdo?“ Můžeme poznamenat na okraj, když se zamýšlíme nad tímto editorským počinem, že nejsme bez naděje. Proč? Tíže doby, prorocky vnímaná autorem pozoruhodných listů, přece není nevnímána s obdobnou solidaritou otřesených ani dnes! To je pozoruhodná skutečnost mladé generace dneška. Za to patří poděkování iniciátorům průkopnického projektu (přeložit a vydat Teilhardovy spisy) již nyní, v samém jeho počátku. Budeme pozorně sledovat další odvážné editorské počiny.

Proč byly vydány Dopisy 1914–1919, napovídá sám název knihy. V nich totiž nacházíme již v zárodku všechna budoucí témata pro Teilharda, řekněme jasně: ta zásadní jako v zárodku. Četba samotná není bez úskalí. Proč tato poznámka? Budeme se muset velmi usilovně snažit vnášet světlo do složité situace bezprostřední blízkosti válečného dění, jak může vůbec vzniknout úvaha vážně myšlená, že válka vede lidstvo k lepším osudům. Zajisté budou ti, kdo začnou ukazovat na zdánlivou rozporuplnost jeho výpovědí o válce a vkládat do jeho myšlenek matoucí interpretace. Jeho „pozitivní“ vztah k válečným událostem jako lidské zkušenosti zblízka nahlížené smrti, není v jeho očích nesmyslná, i když je tak hluboce bolestná, plná absurdního utrpení, v němž z bezprostřední blízkosti zároveň odkrývá dovršení světa. Je to tato hrůza války, z níž nečiní předmětem manipulace vlastní obsah křesťanského zvěstování: vzkříšení a obnova celého světa v Kristu. Ale nachází tuto zvěst tam, kde sám beze zbraně bojuje se svými vojáky jako jejich druh o vítězství, usiluje o porážku nepřátel. V úvodu své eseje nazvané Nostalgie fronty, která vznikla na frontě a byla publikována v roce 1917, mluví o uhrančivé moci fronty: „Dnes večer, více než kdy jindy, v tomto úžasně klidném a vzrušujícím prostředí, kde, chráněn před prudkými emocemi a nadměrným napětím zákopů, cítím, jak ve mně ožívají dojmy z tří let války v jejich původním prostředí, mě fronta okouzluje. A já se vášnivě ptám na posvátnou linii země, která se zvedá a praská, na linii balónů, které neochotně klesají jeden po druhém jako pokroucené a vyhaslé hvězdy, na linii raket, které začínají stoupat. Jaké jsou tedy vlastnosti této fascinující a smrtící linie? Jakou tajnou ctností se drží mé nejživější bytosti, aby ji k sobě nepřemožitelně přitahovala? Protože v tuto chvíli je můj pohled klidnější a pronikavější, chci se analyzovat více než dosud. Chci to vědět.“ (La nostalgie du front, in Études, 54/153 /1917/, s. 459) Není pochyb o tom, že válka hrála v Teilhardově životě důležitou roli: na frontě zahájil rozsáhlou a systematickou tvorbu teologických, filozofických a literárních děl, v nichž lze již nyní identifikovat všechna témata, která budou specifická pro jeho pozdější úvahy, jež pokračovaly až do jeho smrti a z velké části navazovaly na témata nastíněná již v jeho tvorbě z fronty, jak se lze přesvědčit při četbě svazku, jednoho z nejzajímavějších z teilhardovského korpusu, který shromažďuje asi dvacet esejů napsaných na frontě, s názvem Válečné spisy. „Válka představovala pro Pierra Teilharda pravděpodobně tu nejdůležitější vnější událost.“ (s. 9) V jakém smyslu? Během dlouhého období stráveného v zákopech Teilhard rozvinul všechny hlavní myšlenky a poznatky, na nichž v následujících třiceti pěti letech rozpracovával své myšlení. Sám říká na sklonku svého života v New Yorku: „Mé válečné rukopisy mohou být z psychologického hlediska zajímavé pro zkoumání ontogeneze myšlenky, ale neobsahují nic, co bych od té doby nevyjádřil jasněji.“ (s. 21)

Válka: pro běžného člověka je zcela oprávněně neomluvitelným násilím, které je v rozporu s naším smyslem pro lidskost, je syntézou všech možných hrůz, příčinou ničení, utrpení, krveprolití, zbytečně prolité krve a slzí. Ne pro Teilharda, který dokáže ve všem, co existuje a co se děje, vidět dále: „Cítím, že současné období je pro mě ideální dobou, jestliže opravdu chci, aby se pro mě celý svět stal Kristem.“ (s. 192) Proto se pokouší stále znovu zachytit onen „pocit, že se Bůh uskutečňuje všude kolem nás a v nás“ (s. 232). „Když se po nějakém bouřlivějším dnu člověk dívá do noci ozařované světlicemi, má pocit, že se nachází na krajní hranici mezi tím, čeho bylo dosaženo, a tím, co tíhne k uskutečnění.“ (s. 186) I v tak bídném životě na frontě je možné zahlédnout vzestup, který člověk navzdory všemu miluje, i když musí litovat hrozné krveprolití, které se odehrává ve světě, kde si „člověk postupně vytváří určitý návyk vpouštět do života smrt; a toto spojení nakonec přináší sílu a velké rozšíření.“ (s. 122–123) Tento postoj, tak odlišný od toho, k němuž jsme obvykle vedeni my, kteří prožíváme válku zdálky, a proto jsme tak nesmiřitelní ve svých názorech, je u Teilharda zcela vědomý. Opakovaně zachycuje a zdůrazňuje skutečnost, která nám uniká, totiž že i válka (stejně jako zlo, které v mnoha ohledech zdůvodňuje podobnou problematiku) je součástí plánu, který zná pouze Bůh a který není o nic méně božský a méně skutečný, protože mu nerozumíme. Když to vyslovujeme my, pravděpodobně na naší řeči budou stopy pokrytectví ideologií, když o tom hovoří Teilhard, vnímáme probolenou průsvitnost srdce. V současných komentářích o válce na Ukrajině je patrné, jak řeč o ní je řečí omezenou na mocenské hrátky. Ne tak u jezuitského mystika dnešní doby.

Teilhard tedy nejde tak daleko, aby výslovně hovořil o mystice války, jak to činí někteří jeho komentátoři, ale některé výrazy by k tomu povrchní vykladače mohly svádět, když například hovoří o duchovní velikosti konfliktu, který začal (La nostalgie du front, s. 463), a to do té míry, že po skončení války a demobilizaci má pocit, který vyjadřuje velmi ostrým postřehem: „Ne, nic mi to nevrátí, jen frontu, svobodu, která mě té zářijové noci omámila. Nejenže se mi dnes zdá, že jsem se vrátil z velké dálky. Mám však dojem, že jsem ztratil duši, duši větší, než je ta moje, která obývá řádky a kterou jsem tam zanechal.“ Když se díváme na válečnou událost příliš zblízka, je strašlivá, odpudivá, neomluvitelná. Ale i ona, řečeno Teilhardovým výrazem, představuje závěr přirozeného díla, které je stejně jako všechno ve vesmíru určeno k proměně. V dopise Marguerite píše, že válečné události patří k lidskému životu: „A znovu jsem ve svém nitru pocítil vanutí, které volá k velkému smíření svrchované a definitivní Lásky k Bohu a nižší (ale legitimní a nezbytné) Lásky k Životu přijímanému v jeho přirozených formách.“ (s. 96)

Navíc (a je to opět Teilhard, kdo nám předkládá tuto fascinující myšlenku), nenacházíme stejnou krásu a pozitivitu v Ukřižování? Není zde „estetika“ Kříže? Není ukřižování, které by se ve své strašlivé realitě dalo přirovnat k válce a které je stejně jako válka pohoršením pro Židy a bláznovstvím pro pohany (srv. Kor 1,23), také, jak říká Pavel: „Kristus Boží moc a Boží moudrost“. Je projevem Boží moci a vrcholným činem, v němž se zjevuje milost?

To Teilhard shrnuje v několika svých krásných slovech, která nám snad ukazují, jak přistupovat k jeho myšlení o válce: „Pouze obraz Ukřižovaného může zachytit a utěšit všechnu tu hrůzu, krásu, naději a hluboké tajemství v takovém běsnění boje a bolesti. Cítil jsem velké pohnutí při pohledu na ta místa kruté námahy, při myšlence, že jsem měl tu čest být na jednom ze dvou nebo tří mís, kde se v této chvíli koncentruje a proudí celý život Vesmíru. Jsou to bolestná místa, ale utvoří se na nich (věřím tomu čím dál víc) velká budoucnost.“ (s. 101) Velmi krásná a sdílná věta, která nás smiřuje s vidinou války, která nám nepatří, ale která právě proto ještě více zvýrazňuje nepříjemné pocity, které nás pronikají, když čteme věty jiného druhu: „Prozatím se cítím jako zbytečný člověk, jako povaleč. Ujišťuji Tě, že bych stokrát raději vrhal granáty nebo obsluhoval kulomet než být takhle přespočet. To, co Ti teď řeknu, možná není příliš ortodoxní – a přece se domnívám, že je to v jádru pravdivé: zdá se mi, že bych tak byl i více knězem.“ (s. 165) Nezní nám tento pohled jako slova papeže Františka, abychom na Ukrajině nepřehlédli Ježíšovo zmučené Tělo?

Je třeba do jednotlivých vnitřních postojů nahlížet celistvě. Pravdě by se příčilo, kdybychom Teilharda považovali za někoho, kdo „používal“ válku k řešení lidských záležitostí. Není necitlivý k utrpení a smrti, ale je pravda, že v Teilhardově přístupu k utrpení a smrti vždy převládá základní optimismus. Ten jej vede k přesvědčení, že navzdory všemu je vše, co se děje, neúnavným pochodem k vyššímu a dalšímu. Nepředcházelo snad Zmrtvýchvstání umučení a ukřižování? Příchodu kosmického Krista, který je vůdčí myšlenkou celého Teilhardova myšlení, tak nevyhnutelně předchází umučení a ukřižování mystického Krista, kterého představuje celé lidstvo se všemi svými rozpory. Z nesmyslné destrukce, kterou je válka, umí Teilhard nahlédnout dál a spatřit zárodek duchovního růstu, který je neúprosně předurčen k vítězství. My ve válce vidíme raněné, utrpení, mrtvé, chaos, spoušť, slzy a krev prolitou tolika nevinnými, Teilhard v těch samých událostech, jichž se osobně účastní a nasazuje, vidí pohyb života, který pracně postupuje, ba dokonce zrychlení evoluce a rozvinutí nové a lepší éry. Teilhard se na více místech zmiňuje, že bychom se měli „snažit probudit v sobě vroucí touhu, aby Kristus dosáhl ve světě celé své plnosti.“ (s. 244–245) Všechno se pro nás stává Kristem, který se vydává, a tím proměňuje. Předjímá Bernanosovo všechno je milost. Pokud je vše milost, jak říká venkovský farář na konci svého příběhu, pak má Teilhard pravdu, když mluví o válce (abychom zde vnímali klíčovou větu jeho myšlení, kterou převzal od svatého Pavla) jako o porodních bolestech, z nichž se zrodí nový člověk.

Kniha je nesporně přínosem pro pochopení osoby a díly Teilharda. Čtení jeho děl, přiznejme otevřeně, jistě obtížné a komplikované, stojí za pokus nechat se znovu oslovit. Čtěme s vědomím toho, co víme ze slov Marguerite, první adresátky Teilhardových úvah o válce. I ona připustila nebezpečí nepochopení. Vysvětlení nabízí autorka předmluvy sama: „Byl přesvědčen, že v té hodině ho čeká Bůh.“ (s. 11) Poslední osobní poznámka na závěr: Kniha se mi jeví jako skvělý duchovní průvodce k zasvěcení církve, Ruska, Ukrajiny a celého světa Božskému Srdci.


Foto: Kosmas.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
24.1.2023 Podnětná studie o českém jezuitovi Karlu Říhovi
17.10.2022 100 rokov Spoločnosti Ježišovej na Slovensku 1920 až 2020
3.10.2022 Bulletin Jezuité na téma synodalita
28.9.2022 Rozhoduj se jako jezuita
10.8.2022 Modlitba pro začátečníky i mírně pokročilé



Náš tip

Breviář

Kompletní online verze jezuitského breviáře v češtině

Na webu breviar.cz nyní můžete najít kompletní online verzi jezuitského breviáře v češtině. Ve spodní části stránky vyberte v roletce možnost „s vlastními texty jezuitského řádu (SJ)“ a stiskněte tlačítko „Potvrdit“.





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za farní společenství
Modleme se, aby se farnosti žijící v opravdovém společenství stávaly stále více komunitami víry, bratrství a pohostinnosti vůči těm nejpotřebnějším.

Národní úmysl
Za kontinentální synodální setkání
Modleme se, aby mezinárodní synodální setkání v Praze přispělo k nalézání Boží vůle pro místní církve v Evropě.

více »

Nejbližší akce

Odhodlaní putovať: Svatý Hostýn


Akademická farnost Olomouc


více »

Nejbližší duchovní akce

Kněžské exercicie


Duchovní cvičení (nejen) pro členy Matice svatoantonínské


Duchovní cvičení pro kostelníky a akolyty


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


více »

Kalendárium

Památka jezuitských misionářů a mučedníků

Památka sv. Pavla Mikiho a druhů

První mučedník jezuita


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil