Rozhovory

Rozhovor papeže Františka s jezuity Jižního Súdánu

Pavel Ambros

Svatý otče, víra směřuje k Jihu. Peníze ne. Máte nějaký strach, nějakou naději?

Pokud člověk nemá naději, může zavřít dveře a odejít! Můj strach se však týká dalekosáhle se rozšiřující pohanské kultury. Pohanské hodnoty dnes mají stále větší váhu: peníze, vážnost v očích světa, moc. Musíme si uvědomit, že svět se pohybuje v pohanské kultuře, která má své vlastní modly a bohy. Peníze, moc a sláva jsou věci, na které svatý Ignác poukazuje ve svých Duchovních cvičeních jako na základní hříchy. Volba chudoby, kterou svatý Ignác učinil – až do té míry, že nechává skládat profesům zvláštní slib – je volbou proti pohanství, proti bohu peněz. I naše dnešní kultura je pohanskou kulturou války, kde platí jen to, kolik máš zbraní. To všechno jsou formy pohanství.

Nebuďme, prosím, naivní! Nemysleme si, že křesťanská kultura je kulturou nějaké semknuté strany, kde všichni spojeni dohromady tvoří sílu. Církev by se stala [politickou] stranou. Ne! Naopak, křesťanská kultura je schopnost interpretovat, rozlišovat a žít křesťanské poselství. To ovšem nechce naše současné pohanství pochopit. A už vůbec ne přijímat. Dospěli jsme až tak daleko, že když se někdo zamýšlí nad nároky křesťanského života v dnešní kultuře, dochází k závěru, že život křesťanů je považován za formu extremismu. Musíme se naučit jít dále i v těchto souvislostech, kdy dnešní pohanství se nijak neliší od pohanství prvních staletí.

Jaký je váš sen pro Afriku?

Když svět přemýšlí o Africe, myslí se tím či oním způsobem na to, jak z ní kořistit. Je to mechanizmus jakéhosi kolektivního nevědomí: Afrika musí být vykořisťována. Ne, Afrika musí růst. Ano, země afrického kontinentu získaly nezávislost, ale od „půdy země“ nahoru, ne na bohatství, které v sobě skrývá v podzemí. Na toto téma jsem se loni v listopadu téměř hodinu a půl setkával s africkými studenty prostřednictvím videokonference. Byl jsem ohromen inteligencí těchto dívek a chlapců. Jejich způsob myšlení se mi velmi líbil. Uvědomil jsem si, že Afrika potřebuje politiky, kteří jsou jim podobní: dobří, inteligentní, kteří se starají o růst svých zemí. Především politiky, kteří se nenechají zmást korupcí. Politická korupce neponechává zemi žádný prostor k růstu, ničí ji. Tím mi puká srdce. Člověk nemůže sloužit dvěma pánům; v evangeliu je to jasné. Buď sloužíte Bohu, nebo penězům. Je zajímavé, že neříká ďáblu, ale penězům. Musí se formovat poctiví politici. To je také váš úkol.

V čem spočívá tajemství vaší prostoty?

Já? Jednoduchost? Připadám si příliš složitý!

Jaký návod nám můžete nabídnout pro situace, kdy se silná víra střetává se silnou kulturou?

Vždyť ten konflikt není na stejné úrovni! Kultura a víra jsou v dialogu, a musí být. Samozřejmě se může stát, že převažující kultura víru nepřijme. A tento základ pohanství v dějinách nikdy nevymřel. Ale pozor: formou pohanství je i vnější formalizmus, kdy se v neděli chodí na mši jen proto, že se musí, tedy bez duše, bez víry. Silná kultura je výhodou, pokud je evangelizována, ale nelze ji redukovat na nemožnost dialogu s vírou. V tomto ohledu byla důležitá generální konference latinskoamerického episkopátu, která se konala v roce 1979 v Pueble. Tam se objevil výraz evangelizace kultury a inkulturace víry. Při setkání kultury a víry dochází k inkulturaci víry. Proto nelze žít víru zde v Džubě, která je dobrá například pro Paříž. Je třeba hlásat evangelium každé konkrétní kultuře, která zná svá omezení i své bohatství.

Svatý otče, jak se modlíte?

Je jasné, že sloužím mši svatou a recituji breviář. Každodenní liturgická modlitba má svou osobní hutnost. Pak se někdy modlím růženec, někdy si vezmu evangelium a rozjímám o něm. Ale to velmi záleží na konkrétním dni. Co se týče osobní modlitby, musím si jako každý najít ten nejlepší způsob, jak ji den za dnem prožívat. Když jsem se v Kinshase setkal s lidmi, kteří se stali obětí války na východě země, slyšel jsem strašné příběhy zraněných, zmrzačených, týraných… Vyprávěli věci, které snad ani není možné pojmenovat. Je jasné, že jsem se potom nemohl modlit Píseň písní. Člověk se musí modlit ponořen do prožívané skutečnosti. Proto se bojím kazatelů, kteří se modlí abstraktně, teoreticky, mluví, mluví, ale prázdnými slovy. Modlitba je vždy vtělená.

Kdy bude otec Arrupe blahořečen?

Jeho kauza jde kupředu, protože jedna z etap již byla dokončena. Mluvil jsem o tom s otcem generálem. Největší problém se týká spisů otce Arrupeho. Napsal toho hodně a je třeba si to všechno přečíst. A to celý proces zpomaluje. A já se vracím k modlitbě. Arrupe byl mužem modlitby, mužem, který každý den zápasil s Bohem, a odtud pramení jeho silná výzva k prosazování spravedlnosti. Vidíme to v jeho testamentu, projevu, který pronesl v Thajsku před svou mrtvicí, když znovu zdůraznil důležitost misie s uprchlíky.

Jak jste se cítil, když byla cesta do Jižního Súdánu zrušena?

Padla na mě sklíčenost. Měl jsem jet do Kanady, ale bylo mi řečeno, že cestu do Afriky mám odložit, protože bych ji kvůli kolenu nevydržel. Někteří zlomyslní lidé říkali, že jsem raději jel do Kanady, abych byl s bohatými, ale tak to nebylo. Byla to cesta za týranými domorodci. Jel jsem tam, abych utěšil zneužívané a smířil se s domorodými oběťmi školského systému, do kterého byla zapojena i církev. Ale jakmile to bylo možné, přijel jsem. Po této cestě jsem toužil! Ale do Gomy (konžská metropole v provincii Severní Kivu) – zastávka plánovaná v loňském roce – jsem bohužel nemohl jet kvůli válce a následným rizikům pro lidi.

Jak byla vaše druhá encyklika Laudato si’ přijata v Africe?

Dobře. Amazonie a Kongo mají pro svět zásoby kyslíku. A obě oblasti jsou vykořisťované. A Afrika ještě více kvůli nerostným surovinám, na které je bohatá. Diskuze o péči o stvoření je pro obě země důležitá. Jezuité v Kinshase se mě ptali, zda se bude konat synoda o Kongu, jako se konala o Amazonii. Odpověděl jsem, že v této synodě a v postsynodální exhortaci jsou již obsaženy prvky a kritéria, které jsou užitečné i pro Kongo.

Co očekáváte od jezuitů zde v Jižním Súdánu?

Aby byli odvážní, aby byli citliví. Nezapomínejte, že Ignác byl velký i svojí něžností. Chtěl, aby jezuité byli odvážní s něhou. A chtěl, aby to byli muži modlitby. Odvaha, něha a modlitba jsou pro jezuitu dostačující.

Máte pro jezuity ve východní Africe nějaké zvláštní poselství?

Aby byli blízko lidem a Pánu. Základními postoji Pána jsou blízkost, milosrdenství a něha. Blízkost je jasná. Instituce bez blízkosti a něhy také konají dobro, ale jsou pohanské. Jezuité musí být jiní.

Uvažujete o rezignaci?

Ne, to mě ještě nenapadlo. Napsal jsem však dopis a předal ho kardinálu Bertonimu. Obsahuje mou rezignaci pro případ, že bych nebyl ve stavu zdraví a vědomí, abych mohl rezignovat. Pius XII. také napsal rezignační dopis pro případ, že by ho Hitler odvezl do Německa. Řekl tedy, že zajmou Eugenia Pacelliho, a ne papeže.

Foto: Vatican News.

 odeslat článek     vytisknout článek