Rozhovory

Rozhovor papeže Františka s jezuity z Konga

Pavel Ambros

Svatý otče, Tovaryšstvo Ježíšovo přijímá své poslání od papeže. Jaké poslání svěřujete Tovaryšstvu dnes?

Souhlasím s univerzálními apoštolskými preferencemi, které Tovaryšstvo rozvinulo. Spočívají především v ukazování cesty k Bohu prostřednictvím duchovních cvičení a rozlišování.

Druhým posláním je poslání smíření a spravedlnosti, které se musí uskutečňovat společným putováním s chudými, vyloučenými, těmi, jejichž důstojnost je zraňována. A pak mladí lidé: musíme je doprovázet při vytváření budoucnosti. Tedy spolupráce v péči o společný domov v duchu Laudato si’.

Schválil jsem je a nyní je jezuité musí vtělit do každé konkrétní místní reality tím nejvhodnějším, rovněž nejpřiměřenějším způsobem, nikoliv teoreticky a abstraktně. I zde v Kongu je musíte přizpůsobovat.

Je samozřejmě jasné, že je zde silné téma konfliktu, boje mezi frakcemi. Ale otevřeme oči světu: celý svět je ve válce! Sýrie je ve válce už dvanáct let, pak Jemen, Myanmar s dramatem Rohingů. Napětí a konflikty jsou i v Latinské Americe. A pak tato válka na Ukrajině. Celý svět je ve válce, to si pamatujme. Ale ptám se sám sebe: bude mít lidstvo odvahu, sílu, nebo dokonce možnost se obrátit? Nebo kráčí kupředu k propasti? Nevím: je to otázka, kterou si kladu. Nerad to říkám, ale jsem trochu pesimista.

Dnes se skutečně zdá, že hlavním problémem je výroba zbraní. Na světě je stále tolik hladu, a my dál vyrábíme zbraně. Z této katastrofy se těžko dostaneme zpět. A to nemluvíme o atomových zbraních! Stále věřím v práci přesvědčování. My křesťané se musíme hodně modlit: „Pane, smiluj se nad námi!“

V těchto dnech mě zarážejí zprávy o násilí. Zvláště mě zaráží krutost. Zprávy přicházející z válečných konfliktů ve světě k nám promlouvají o krutosti, na kterou je těžké i pomyslet. Nejenže se lidé zabíjejí, ale zabíjejí se s mimořádnou krutostí. Pro mě je to něco nového. Dává mi to podnět k zamyšlení. I zprávy z Ukrajiny nám vyprávějí o ukrutnostech. I zde v Kongu jsme o nich slyšeli z přímých svědectví obětí.

Máte dobré vztahy s patriarchou Bartolomějem. Jak se církev připravuje na rok 2025, kdy se bude slavit 1700. výročí prvního nicejského koncilu?

Vycházím z vaší otázky a připomínám dnes zesnulého velkého pravoslavného teologa Ioannise Zizioulase, který byl metropolitou pergamským. Přijel do Vatikánu představit mou encykliku Laudato si’. Byl to odborník na eschatologii. Jednou se ho ptali, kdy dojde k jednotě křesťanů. Odpověděl se zdravým realismem a snad i s jemnou ironií: „Na konci časů!“ Pamatujme na něj ve svých modlitbách.

Ano, připravujeme setkání na rok 2025. S patriarchou Bartolomějem se chceme dohodnout na datu Velikonoc, které se shoduje s tímto rokem. Uvidíme, zda se nám podaří dohodnout se i do budoucna. A tento koncil chceme oslavit jako bratři. Připravujeme se na něj. Jen si pomyslete, že Bartoloměj byl prvním patriarchou, který po tolika staletích přijel na inauguraci papeže, jemuž je svěřena služba jednotě!

Jako jezuita – profes čtyř slibů – jste se zavázal, že nebudete usilovat o moc v církvi. Co vás přimělo k přijetí biskupského a poté kardinálského a posléze papežského úřadu?

Když jsem tento slib skládal, bral jsem ho vážně. Když mi navrhli, abych se stal pomocným biskupem v San Miguel, nepřijal jsem to. Pak jsem byl požádán, abych se stal biskupem oblasti na severu Argentiny, v provincii Corrientes. Nuncius, aby mě povzbudil k přijetí, mi řekl, že tam jsou ruiny jezuitské minulosti. Odpověděl jsem, že nechci být strážcem těchto ruin, a odmítl jsem. Tyto dvě žádosti jsem odmítl kvůli slibu, který jsem složil. Potřetí přišel nuncius, ale již s pověřením podepsaným generálním představeným otcem Kolvenbachem, který souhlasil, abych přijal. Byl jako pomocný asistent v Buenos Aires. Přijal jsem tedy v duchu poslušnosti. Pak jsem byl jmenován koadjutorem arcibiskupem svého města a v roce 2001 kardinálem. Na poslední konkláve jsem přijel s malým kufříkem, abych se okamžitě vrátil do diecéze, ale musel jsem zůstat. Věřím v jezuitskou výjimečnost ohledně tohoto slibu a dělal jsem všechno pro to, abych biskupský úřad nepřijal.

Svatý otče, povodí řeky Kongo, po Amazonii druhé zelené plíce planety, je ohroženo odlesňováním, znečištěním a intenzivní a nelegální těžbou přírodních zdrojů. Myslíte si, že bude možné uspořádat synodu o tomto regionu, podobně jako se konala synoda o Amazonii?

Synoda o Amazonii byla příkladná. Hovořilo se tam o čtyřech snech: na poli sociálním, kulturním, ekologickém a církevním. To platí i pro povodí Konga: je zde podobnost. Rovnováha na planetě závisí také na zdraví amazonského a konžského biomu. Synoda o Kongu se konat nebude, ale určitě by bylo dobré, aby se biskupská konference synodálně angažovala na místní úrovni. Se stejnými kritérii, ale aby přinesla rozhovory a témata více spojená s realitou země.

Hovořilo se o vaší možné rezignaci. Máte skutečně v úmyslu opustit petrovskou službu? A generální představený v Tovaryšstvu? Měl by podle vás zůstat ve funkci až do smrti?

Podívejte, je pravda, že jsem dva měsíce po svém zvolení napsal rezignaci a tento dopis jsem předal kardinálu Bertonimu. Nevím, kde tento dopis je. Udělal jsem to pro případ, že bych měl nějaké zdravotní potíže, které by mi bránily vykonávat službu, a nebyl bych dostatečně při smyslech, abych mohl rezignovat. To však vůbec neznamená, že by se rezignace papežů měla stát, řekněme, módou, normální věcí. Benedikt měl odvahu to udělat, protože se necítil schopen pokračovat kvůli svému zdraví. V tuto chvíli to není na pořadu dne. Domnívám se, že papežova služba je ad vitam. Nevidím důvod, proč by tomu tak nemělo být. Myslete si, že služba velkých patriarchů je vždy na celý život. A historická tradice je důležitá. Na druhou stranu, pokud nasloucháme tomu, co se kde šustne, pustému žvanění, měli bychom měnit papeže každého půl roku!

Ohledně Tovaryšstva Ježíšova: ano, v tomto jsem konzervativní. Musí to být na celý život. Ale samozřejmě vyvstává stejná otázka jako u papeže. Otec Kolvenbach a otec Nicolás, poslední dva předchozí generálové, odešli ze zdravotních důvodů. Myslím, že je také důležité si uvědomit, že jedním z důvodů doživotního generálního úřadu v Tovaryšstvu je vyhnout se volebním kalkulacím, frakcím, tlachání…

Co vás těší na konžské inkulturaci a zejména na konžském ritu? Dvakrát jste v tomto ritu slavil ve Vatikánu. A potřetí to bylo tady. Zdá se, že jej přijímáte s potěšením. Pak bych se vás rád zeptal na obraz církve jako nemocnice. Jak nám to můžete vysvětlit?

Konžský obřad se mi líbí, protože je to umělecké dílo, liturgické a poetické mistrovské dílo. Byl proveden s církevním smyslem a estetickým cítěním. Není to adaptace, ale poetická, tvůrčí skutečnost, která má být smysluplná a přizpůsobená konžské realitě. Takže ano, líbí se mi to a dělá mi to radost.

Církev jako polní nemocnice. Církev má pro mě poslání nemocnice, služby pro péči, uzdravení a život. Jednou z nejošklivějších věcí v církvi je autoritářství, které je pak zrcadlem společnosti zraněné světskostí a korupcí. A posláním církve je sloužit zraněným lidem. Dnes je tento obraz ještě aktuálnější vzhledem k válečnému scénáři, který prožíváme. Církev musí být nemocnicí, která jde tam, kde jsou lidé zranění. Církev není jakási neurčitá duchovní nadnárodnost. Podívejte se na svaté! Uzdravujte, pečujte o rány, které svět prožívá! Služte lidem! Slovo sloužit je velmi ignaciánské. Ve všem milovat a sloužit! To je ignaciánské heslo. Chci církev služby.

Chtěl jste jezuitské biskupy. Mezi námi je jezuita povolaný k biskupskému svěcení. Co od nich očekáváte?

Volba jezuity za biskupa závisí pouze na potřebě církve. Věřím v náš slib, že jezuité by neměli být biskupy, a když ano, jen kvůli dobru církve. V tomto případě převažuje druhé dobro. Řeknu vám popravdě: když se generální představený nebo provinciálové dozvědí, že se uvažuje o tom, aby se biskupem stal jezuita, zasáhnou a umí Tovaryšstvo „bránit“. Pokud se však rozhodne, že je to nutné, stane se tak. Jindy – a mám na mysli konkrétní případ – pokud je první z trojice navržených jezuita, ale na seznamu se někdo objeví jako druhý vhodný kandidát, vybere se druhý z trojice. Věřím v hlasování, ale potřeby církve mají přednost.

Jaké jsou vaše největší útěchy a sklíčenosti?

Největší útěchou je, když vidím prosté lidi, kteří věří. To mi dělá dobře. Mou útěchou jsou věřící Boží lidé, hříšní, ale věřící. Mou sklíčeností jsou naopak elity, hříšníci a nevěřící. Kněží ať jsou pastýři lidu, a ne monsignory nebo státními kleriky.

V některých zemích existují dohody mezi státem a církví. Obávám se, že to dává biskupům velkou moc. Co si o tom myslíte vy?

To se často týká vztahů mezi Svatým stolcem a různými zeměmi. Smyslem těchto dohod je pomoci církvi jít kupředu, a rozhodně ne zakrývat zesvětštění církve. Potřebujeme jistotu pro vyučování, služby, svobodné hlásání evangelia. Cílem tedy není chránit jiné zájmy. Dohoda musí být o službě, nikoli o zvýraznění světského charakteru církve.

Foto: Vatican News.

 odeslat článek     vytisknout článek