Články

Katechumenát po katechumenátu

Pavel Ambros

První otázka, kterou si učedníci kladou, zní: Čí je to vina? Tak závažná nemoc musí být jistě trestem za velmi vážný hřích. Jaké je typicky lidské uvažování? Chorobné zkoumání minulosti nebo fantazírování o budoucnosti z našeho hlediska. Ne z hlediska ohlašovaného přicházení Božího království, ne z pohledu darované novosti života, kterou přinesl Kristus. Z těchto úhlů pohledu nahlížíme stav viny jinak: v něm se projevuje Boží dílo (Jan 9,3). Tím se mění perspektiva. Člověk, nepochybně hříšník, je místem, kde se Bůh může projevit, pracovat, nést nás či přinášet vykoupení. Díváme se na sebe i tak, že vidíme, nasloucháme, prociťujeme toto Boží dílo v nás a pro nás? Nejsou opakující se reklamní trháky přitažlivější?

Položme si druhou: Jaký smysl má tělesnost? Naznačují to slova: Z té sliny utvořil bláto, na způsob hlíny, kterou používají hrnčíři. Plivnutí (πτύω) je symbolickým gestem. Odkazuje na nové stvoření. V semitském světě sliny (πτύσμα) jsou zhuštěným dechem. Podobně byl stvořen člověk: ze země a dechu. Důležitý je detail: Kristus posílá chlapce k jakémusi koupališti, tůňce za hradbami. Zde Židé proselyty, tedy pohany, rituálně očišťovali. Co Kristus ukazuje? I tento Žid je jako pohan. Je to člověk zrozený z těla, tělo zůstává tělem, ale uzdravením, prohlédnutím nabývá nového významu: musí vstoupit do Siloe a v síle Ducha přijímá tělo nový úkol. Jeho hlavní rolí je vzkříšení. Siloe totiž znamená poslaný a Duch toto svěřené poslání nese. Tam se obmytý setká s Duchem, narodí se z Ducha (Jan 3,5-6). Tělo má hledat Ducha, svoje dovršení.

Proberme třetí: Jak mohu vyjít ze své nevědomosti? Základní nevědomost se týká dovršení mého života. Cestou katechumenátu po katechumenátu, cestou povolání v povolání. Chlapec byl zprvu tělem, následně člověkem podle Boha. Nemusíme klesat na mysli. Ani Samaritánka „neznala Boží dar“, to již darované (Jan 4,10). Ani dnešní slepec to nevěděl. Kdo neví, je ochoten přijmout. „Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi.“ (Jan 1,12). Zde je zrod životodárného rozlišení: co je tělo tělesné a co je tělo duchovní.

Obraťme se ke čtvrté: Jak se vypořádat s nesmyslným dotazováním? Času na cestě k dovršení není mnoho. Dotazování těch, kteří se považují za náboženské autority, za autory života, je pouhou kličkou. Chtějí se vyhnout jediné věci. Neprahnou po obrácení, nedychtí po ovoci Kristova díla. Vykládají si věci v síle svých představ, ne v síle Kristova vidění věcí.

Poslední otázku otevírají rodiče: O jakém životě hovoříme, že chceme vidět? Jsou terčem posměchu. Zdá se, že by raději měli slepé dítě a k tomu klid. Strach je ovládá a otázku uzavírají tím, že na ni odkládají odpověď. Vezměme si jen nesmyslně promrhaný čas planými diskuzemi nad očkováním. Výsledek? Vzalo nám to vzácný čas, abychom se dotkli smyslu nemoci na cestě ke vzkříšení. Nekladli jsme si v zápalu vřavy jednoduchou otázku: k čemu máme tělo, které chceme mít zdravé nebo nemocné pro službu Božímu království?

Co znamená, že jsem byl nejprve slepý, a teď vidím? Zůstane tato mně kladená otázka nedořešená? V postní době se nám nabízí jednoduché zpytování: jak jsme pokročili v přechodu od slyšení k vidění. Pascha, přechod klíčí v člověku z masa k člověku, který v těle zůstává. Ale jen Duch v tomto těle uschopňuje důvěřovat druhému, vztahovat se k druhému a číst dějiny jako dějiny spásy. Nestojíme před úkolem připravovat tělu tvořivostí Ducha cestu ke vzkříšení?

Foto: Uzdravení slepého, koptská ikona.

 odeslat článek     vytisknout článek