Články

Jeho způsob smrti jim dá nahlédnout do pravdy o životě člověka

Pavel Ambros

Pro učedníky bude velmi těžké pochopit Kristovo selhání, jeho zabití. Ale jen jeho způsob smrti jim dá nahlédnout do pravdy o životě člověka, který je dítětem nebeského Otce: v jeho Synu najdeme sami sebe. Pochopíme smrt jako nejvyšší projev slávy: Kristus oslaví Otce a Otec oslaví Syna. Evangelista Jan nám tuto novost představuje.

Kristovo očekávání stojí za každou smrtí. Prochází stejnou smrtí jako každý člověka, nese v sobě jistotu smrti, respektuje její průběh a doprovodné znaky. V této smrti je pro člověka očekávání Syna všemohoucího Otce i s jeho mocí ze smrti vytrhnout. Smrt se mu mohla ukázat v podobě hladu, pozemské moci a slávy. Člověk chce pocítit Boží zásah, zásah, který by na světě něco změnil. Kristus v těchto známkách smrti vidí ještě něco více: Otce, svého Otce a našeho Otce. Všichni se rodíme s odsouzením a diagnózou svého konce, tedy se smrtí. A nikdo to nezmění, protože ani Kristus, který to mohl udělat, to neudělal. Dokonce se podrobí důkazu prováděnému soudním lékařem: musí zůstat jako mrtvý na místě popravy. Smrt musí být úředně potvrzena.

Maje na mysli svůj hlavní úkol, vším, co se v jeho životě odehrává, na to tím či oním způsobem ukazuje. Marta, když mu říká, že kdyby tam byl, její bratr by nezemřel, na jedné straně vyznává svou víru, že Kristova přítomnost zachraňuje před smrtí, ale na druhé straně odhaluje neslučitelnost své mentality, hluboce tradičně náboženské, s mentalitou nového člověka v Kristu. Chce prodloužit život: fyzický, tělesný. Se vzkříšením v poslední den neví, co si počít. Lazara potřebuje už teď, chce ho už v tomto životě. A to je prakticky víra, kterou vyznává každý z nás. Vzpomeňme na boj příznivců a odpůrců vakcinace: šlo jim právě o to, i když rozdílným způsobem. Chápeme vzkříšení jako návrat do života, který známe. Často opakované přání: „Hlavně zdraví“ ukazuje, jak se shodneme na tom, udržet život co nejdéle.

Ale Kristus je vzkříšení a život. Přechod, který je třeba učinit: nikdo nevstává z mrtvých, jen Syn. Je to Otec, kdo vzkřísí, a Otec vzkřísí pouze Syna. Proto Ježíš v Janově evangeliu neustále opakuje: „Kdo věří ve mne, má život věčný.“ Doslovně: má život Otce. Jan vlastně nemluví o ničem jiném.

Vzkříšení neznamená, že se Bůh chopí našeho mrtvého těla. On se chopí naší důvěry dítěte, s kterou nás přenese i s tělem. Neexistuje přechod od smrti k životu, jak si ho představujeme. My přecházíme z života pozemského do života Syna, dítěte. Ten se uskutečnil ve křtu (Řím 6,4; Kol 2,12), tam přecházíme z jednoho života do druhého života, ze života zde v těle, v kosmu do života na Boží cestě.

Dobře je to patrné na pokynu, který dává Lazarovi. Vyjdi z hrobu. Okolostojícím říká něco jiného: aby ho rozvázali a propustili na svobodu. Je zde však třeba říci jedno podstatné: Kristus Lazara nevzkřísí, ale oživí. Vzkříšení znamená přechod k Otci, tedy k novému životu kvalitativně a absolutně odlišnému. To je vzkříšení. Na něj teprve bude čekat. Jeho příklad nás chrání před tím, abychom nečekali zbytečně. I my se učíme říkat: Tato nemoc není pro smrt, ale proto, aby se projevila Boží sláva. A tak můžeme přemítat i o ostatních věcech.

 odeslat článek     vytisknout článek