Rozhovory

Henri de Lubac stále ovlivňuje církev, říká oceňovaný teolog

Pavel Ambros

Jaký je teologický přínos kardinála de Lubaca?

Jeho přínos najdeme především již v knize Katolicismus, vydané v roce 1938, která je svým způsobem předehrou k jeho dalšímu dílu [česky vyšla v roce 1995]. Otec Henri de Lubac nepostupoval tak, jak se obvykle postupuje, tedy komentováním tezí svatého Tomáše Akvinského nebo komentátorů svatého Tomáše. Postupoval jinak, využíval zejména textů církevních otců (které začal vydávat v řadě zvané Sources Chrétiennes spolu s jezuitou Jeanem Daniélou) a také textů středověkých autorů. Šlo mu o zakotvení teologie ve velké tradici církve, v její kontinuitě napříč staletími, od myslitelů prvních staletí až po současné duchovní autory. Jeho kniha Katolicismus také zdůrazňuje, že křesťanství má hluboce sociální rozměr v tom smyslu, že nese učení pro každého člověka. Otec de Lubac také poukazuje na historický rozměr křesťanství, který vychází z události, jež se stala v dějinách: z narození, života, smrti a zmrtvýchvstání Krista.

A co jeho přístup k tajemství církve?

I zde byl jeho přístup na svou dobu originální. Otec de Lubac vydal své Méditation sur l’Église v roce 1953, tři roky poté, co mu bylo zakázáno vyučovat. V ní vzdává církvi skutečný hold [česky Meditace o církvi v roce 2010]. Dbal o to, aby ukázal, že církev je neoddělitelně institucí a tajemstvím. Ve skutečnosti je církev zčásti institucí se svými břemeny, omezeními a nedostatky. Tato instituce však také neoddělitelným způsobem ztělesňuje tajemství: právě v církvi se dnes komunikuje a zpřítomňuje sám Kristus. Potvrdil, že je svátostí Ježíše Krista. Tvrdil, že „nejen církev koná eucharistii, je to také eucharistie, která vytváří církev“. Do té doby se zdůrazňovalo, že církev slaví svátosti, ale někdy se zapomínalo, že svátosti zároveň přispívají k tomu, že vytvoří církev: pokřtění se skrze ně stávají jedním tělem.

Co bylo příčinou zákazu vyučovat?

Jeho kniha Supernaturel, vydaná v roce 1946, mu přinesla kritiku, výzvy a velká muka. Otec de Lubac tvrdil, že každá lidská bytost je od svého stvoření hluboce poznamenána svým povoláním: povoláním poznávat Boha a milovat Boha. V té době teologové tvrdili, že lidské bytosti byly skutečně stvořeny Bohem, ale že ještě neobdržely nadpřirozené povolání ke společenství s Bohem, to se přidalo až později. Chtěli zachovat charakter nezaslouženosti Božího obdarování: nikdo neměl být nucen k tomu, aby navázal dokonalé společenství mezi Bohem a člověkem. Zákaz vyučování padl na otce de Lubaca a čtyři další teology v červnu 1950. Byl tím mimořádně hluboce zraněn a poznamenán. Pozvání papeže Jana XXIII. k účasti na Druhém vatikánském koncilu v roli experta prožíval jako ospravedlnění. Postupně, od šedesátých let dvacátého století, byla jeho práce uznávána jako významná.

Henri de Lubac obhajuje dialog s moderním světem. Je tomu tak?

Samozřejmě, zamýšlel se nad tím, jak by křesťanství mohlo čelit výzvě ateistického humanismu, ztělesněného zejména filozofy Nietzschem a Feuerbachem. Nechtěl rozvíjet nadčasovou teologii, ale spíše uvažovat o místě a rozsahu křesťanství v současné době. To znamenalo konfrontaci s ateismem a s jinými náboženstvími, zejména s buddhismem, jemuž věnoval tři knihy. Velmi mu záleželo také na rozvíjení reflexe věd. Zviditelnil a obhajoval dílo paleontologa Teilharda de Chardina, rovněž jezuity, kterého Řím rovněž podezříval. Obdivoval jeho velmi odvážný přístup, který se snažil smířit křesťanskou víru s údaji moderní vědy, zejména těmi, které se týkaly evolučních teorií.

Má nám otec de Lubac co říci i dnes?

Otázka nadpřirozeného stále vyvstává. Člověk může mít pocit, že je možné vést lidský život bez odkazu na Boha! Otec de Lubac se nás nepřestává ptát: může člověk plně naplnit své povolání, pokud nemá živý vztah s Bohem? Na druhou stranu, tváří v tvář krizi zneužívání v církvi může být lákavé se s ní rozejít. Henri de Lubac však vydává silné svědectví lásky k církvi a věrnosti vůči ní.

Foto: Michael Fédou SJ (Centre Sèvres).

 odeslat článek     vytisknout článek