Dokumenty

Maria, hvězda jitřní

Alena Rousová

Narození Panny Marie znamená, že od oné chvíle existuje zase na světě bytost opravdu svatá, cele Bohu patřící. Celé lidstvo je určeno k tomu, aby se stalo v pravém smyslu Boží rodinou. Ježíš Kristus – tento náš veliký prvorozený Bratr – jedině proto přišel, aby onen odvěký Boží plán, v Adamu započatý a pokažený, podivuhodněji obnovil – aby se stal středem a hlavou tohoto obnoveného lidstva. Jde tedy o to, zda dovedeme ocenit nadpřirozený život, onu perlu, za kterou stojí za to všechno dát.

Naše doby jsou ovšem více nakloněny k přeceňování než podceňování přirozenosti. My nepotřebujeme ani podceňovat, ani přeceňovat lidskou přirozenost, potřebujeme se jen držet pravdy a ta nám ukáže, že i kdybychom chtěli zůstat v pouhém řádu přirozeném a i kdybychom věřili v opravdovou zdokonalitelnost lidské přirozenosti, přece jen bude mezi přirozeným ideálem a opravdovým křesťanem pořád rozdíl tak veliký, jako mezi obyčejnou nějakou občanskou slušností a nesmrtelnou krásou a slávou synovství Božího. Jestliže však napřed zdeptáme a ponížíme co nejvíc hodnotu přirozenosti naší, jestliže se budeme lehkovážně dívat na přirozené ctnosti jako na zbytečné nebo zasluhující pohrdání, pak nikdy nedospějeme k opravdovému ocenění všeho toho, co Bůh nám dává, co nám dává např. v Ježíši Kristu.

Kolik mezi námi bývá různé i tak zvané generační řevnivosti, jak těžko se smiřujeme s tím, že by ti, kteří přijdou po nás, mohli něčemu lépe rozumět než my. A přece bychom i my měli býti všichni opravdovými fanatiky pokroku, měli bychom se radovat, budou-li ti, kteří jsou mladší než my, lépe sloužit Bohu, lépe a moudřeji provádět apoštolát, mohutněji a velkoryseji uskutečňovat království Boží na zemi. Jen to by bylo důsledné a bezvýhradné provádění a uskutečňování onoho našeho hesla: Všecko k větší cti a slávě Boží.

Každé odbornictví vede však k jakési jednostranné deformaci. Tak i odbornictví v nadpřirozenu. Kněz, jenž si své kněžství hluboce neasimiloval, působí pak dojmem velmi nepříznivým, vypadá to totiž pak, že ono nadpřirozeno je u něho jen jaksi povrchně, bez opravdového prolnutí přirozenosti.

Je třeba, abychom se upřímně snažili, poněvadž jinak je stále nebezpečí, že při nejlepší vůli bude náš apoštolát neplodný, že se prostě nepotkáme s porozuměním, že budeme mluviti více méně k uším hluchým.

Musíme hledět, abychom dovedli opravdu procítit bolesti a radosti těch, pro něž chceme pracovat, pochopit jejich starosti, i jejich hmotné starosti, starosti, které jsou velmi tíživé a velmi pochopitelné u laiků, kteří mají na starosti rodinu, a o kterých se nám mnohdy vůbec nezdá. V jedné francouzské knize vytýká její pisatel především kněžím, že se nesnaží dosti o toto pochopení laiků a že následkem toho nejsou schopnými pomocníky, schopnými vůdci.

„Lepíme na jejich život věty z evangelia jako plakáty na stěnu. Říkáme ubohým lidem: Blahoslavení lkající!, a přece jsme sotva kdy skutečně s nimi trpěli. Kážeme o důvěře v Prozřetelnost Boží a je to mnohdy takové neskutečné, protože sotva dovedeme aspoň poněkud vytušit onu strašlivou úzkost, kterou takovému otci rodiny způsobuje věčně nejistý zítřek. Ta slova evangelia jsou ovšem pravdivá, ale účinná budou jen tehdy, budou-li lidé vidět, že i my cítíme reálně tíži života a že přece věříme a že přece hledáme s přesvědčením odpověď právě v těch slovech z evangelia.“

V duchovním životě se často mluví o útěku před světem, o nenávisti k světu, o nenávisti k sobě samým. V apoštolském životě je náš úkol mnohem komplikovanější. Nejde jen o to utéci ze světa, jde o to milovat svět, znát svět, a přece jej přemáhat nadpřirozenem, proměňovat jej v nadpřirozeno.

Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 412-418).

Foto: Alena Rousová.

 odeslat článek     vytisknout článek