Články

Záře ve tváři Zmrtvýchvstalého

Pavel Ambros

Boží sláva

„Až přijde Syn člověka ve slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn.“ (Mt 25,31). Co se stane? Bude zničena smrt a všechno mu bude podřizováno (1Kor 15,26–27). A co my? My, služebníci, učedníci, poutníci na zemi, jedni budeme pracovat pro jeho příchod, druzí se po odchodu z tohoto života budou očišťovat a třetí se těšit z jeho slávy. „Všichni však – i když v různém stupni a různým způsobem – jsme navzájem spojeni v téže lásce k Bohu a k bližním a zpíváme týž hymnus slávy našemu Bohu. Neboť všichni, kdo jsou Kristovi a mají jeho Ducha, srůstají v jednu církev a v něm jsou navzájem propojeni. Jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje, ba podle stálé víry církve se ještě posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot.“ (LG 49)

V moderních jazycích slovo sláva vyvolává představu vnějšího lesku, umělých světel a světelné show. V hebrejštině slovo znamenající slávu označuje naopak váhu bytosti v těch okolnostech, v nichž žije. Určuje jeho skutečnou hodnotu, odhaluje jeho nejosobnější zář. Sláva Boží je Bůh sám v celé své velikosti, sláva Kristova je Kristus v plnosti svého bytí. Oslavovat Boha a Krista neznamená levitovat obrovská oblaka kadidla nebo oslepovat hřmotem zlatých trubek, Ne, velebit Boha představuje něco jiného: uznat Boha zde, přihlásit se ke Kristu zde. Uctívat slávu Boží má úzkou souvislost s námi: spojuje povolání člověka svěřené mu Bohem. Přijímá svůj úděl tvora, toho nejkrásnějšího, čím může být: služebníkem Kristova velekněžského Srdce. Jsem tvor, hříšný, obeznámený slávou Boží. Nejvyšším stupněm slávy Boží je spása člověka. Jen člověk však může zneužít své výsady a stavět vysokou věž až do oblak, která sahá až k nebesům a je znamením lidské slávy určené k pádu. Výsledkem je směšná karikatura.

Kristova sláva

Jak si křesťané uvědomili slávu Kristova božství? Slavením tajemství mimořádně plodného: Kristus vstoupil do slávy, byl přijat do slávy. Tím Otec oslavil svého Syna. Výsadním místem, v němž je Kristus uznán za Pána slávy, je právě hodina umučení. V poslušnosti kráčející až k smrti, je oslaven. Stejně i církev: v okamžiku, kdy je poslušná až k smrti, kdy trpí pro svou věrnost, v okamžiku kříže a mučednictví je již oslavována.

Proto musí být, ono muset plyne ze samotné podstaty Boží slávy, církvi zcela cizí (někdy až příliš do oka bijící) tupě dunící triumfalismus. Církev je ve formě, když je spojena s Kristem. Je ochromena, když je rozpojena či rozdvojena. Vše, co patří člověku, Boha zajímá. Boží slávou je živý člověk, tedy i jeho zápasy.

V něm je naše sláva

Nebe a země pějí slávu Bohu. K tomuto chvalozpěvu se může člověk se svojí inteligencí přihlásit. Boží sláva je dar: je to Bůh, kdo přistupuje k člověku a žádá ho, aby s ním vstoupil do společenství. Ovšem vrchol a zdroj slávy člověka najdeme v liturgii. Sláva Boží je zde poutem jednoty. Cítíme se být jedno srdce a jedna duše? Považujeme za jediné dobro, že jsme spojeni poutem pokoje? Stáváme se jedním tělem a jedním duchem? O čem jiném hovoří Boží slovo: „Ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (Jan 17,21)

Foto: Bernardette Lopez, Eucharistie.

 odeslat článek     vytisknout článek