Články

Novost Kristovy přítomnosti

Pavel Ambros

Existuje v životě církve okamžik, kdy se zdá, že Pán není přítomen, že člověk je sám, má proti sobě opozici, protivítr, zlého ducha, který se staví proti. Církev se ocitá v situaci, kdy žije své poslání sama. A i když by si přála útěšnou přítomnost Krista, v souřadnicích tohoto světa se Kristus zpřítomňuje novým, jiným způsobem. A přestože učedníci na lodi mají všechny souřadnice, aby byli schopni toto zjevení Boží blízkosti pochopit, nejsou toho schopni. Nedokážou pochopit, že je to sám Pán. Petrovi, který ho nějak zpochybňuje slovy: „Jsi-li“, Kristus říká: „Pojď!“ (Mt 14,28–29). Na základě tohoto slova Petr kráčí po vodě a jde k Ježíši.

Žít aktivně křesťansky znamená číst různé podoby novosti Kristovy přítomnosti. Ta se stává cílem, k němuž by se chtěl vydat. Spolu s Petrem tomu můžeme říkat: síla chodit po vodě. Chodit mezi pocity, které nás zachvacují, a slovem, které nás drží. Jinak řečeno: vztah ke Kristu nás nutí chodit po vodě. Dívejme se častěji na Petra.

Jde tedy o úplné osvobození a objevení proměny našeho života směřujícího ke smrti v život založený na vzkříšení. Novost je vztahová skutečnost. Je to vztah s Kristem, který činí lidskou přirozenost tím, čím skutečně je. Zatímco bez tohoto vztahu je to těžká přirozenost, která sklouzává ke smrti, která se topí. Naopak je to přirozenost, která při umírání stahuje zpět i vědomí onoho já, které je připraveno udělat cokoli, aby nezemřelo, a objevuje svou bezmocnost a trvalou frustraci. Kdežto Kristův vztah vyplňuje vztahovou vzdálenost, která zkracuje, zhušťuje, takže moře se stává pevným, že po něm může kráčet. To je silné poselství tohoto úryvku. Kristus je v dějinách přítomen novým způsobem a my v těchto dějinách, které žijeme, můžeme najít Krista tam, kde ho oko běžně nevidí. A my můžeme najít východisko ze situace mimo logiku tohoto světa.

A tak: nepochybuj, ale upři svůj pohled na Krista, na tuto novou existenci, která neodpovídá ani zákonům, ani logice přírody tohoto světa, ale je oporou onoho velikonočního Já jsem, neboj se. Tato slova v nás zazní, když uchováme naše každodenní zvolání pokaždé, když se topíme: Důvěřuji. Toto se stalo, vím – odpusť. Pomoz mi. Těmito třemi vnitřními úkony srdce vztyčíme křížový stožár vztahu lásky, jenž převažuje nad zákony přírody a logikou tohoto světa.

Foto: Utišení bouře na moři, Kypr, 18. století.

 odeslat článek     vytisknout článek