Aktuality

Na zkušené v Indii

Záměrem byla práce v několika různých oblastech: vzdělávání místních dětí, formace jejich pedagogů, sociální práce s vyloučenými, pomoc místním farmářům a další. Po několikadenním seznamování s místními poměry, návštěvách vícero vesnic, sirotčinců, domova pro dívky postižené HIV a lidí s leprou a spousty škol se nakonec skupina rozdělila do pracovních týmů s různým zaměřením. Protože se jednalo o náročné podmínky – podnebí, jiný styl života, kultura, jídlo, zvyky – bylo ještě před příjezdem do Indie naplánováno, že celá indická zkušenost bude rovněž zkušeností duchovní: denně měli účastnici k dispozici ranní meditaci, po práci mši svatou, examen, ve kterém se reflektoval uplynulý den, sdílení všech účastníků a nakonec duchovní rozhovory. Velká část účastníků právě nabídku duchovního programu hodnotila jako zásadní pro zpracování tolika těžkých událostí a pro rozvoj jejich života.

Početná skupina učila místní dívky angličtinu, přičemž velmi rychle přišla na to, že standardní postupy naučené v Evropě nebudou z různých důvodů fungovat – děti byly naučeny na jiný styl výuky; všude vládne fatální nedostatek jakýchkoli pomůcek, nezřídka nejsou rodiče (a děti) přesvědčeni o tom, že vzdělání je opravdu důležité. Jedním z hlavních cílů „učitelského“ týmu bylo tudíž konstruovat systém výuky, který by vzal do úvahy místní reálie a zároveň pomohl místním učitelům aplikovat moderní pedagogické postupy do praxe. Indické děti z kmenů mají výbornou paměť, avšak vůbec nejsou vedeny k tvořivosti a mají velký problém s představivostí a abstraktním myšlením. Právě toto byla hlavní témata „modulů“, které měl učitelský tým za dobu pobytu v Indii vymyslet.

Další tým měl na starosti mladé muže, kteří chodili již na vysokou školu, avšak pro nedostatek příležitosti praktikovat mluvenou angličtinu byli znevýhodněni v porovnání s ostatními studenty. Denní praktikování anglické konverzace mělo za cíl tuto nevýhodu smazat.

Tým v domě sester Matky Terezy se staral o početné klienty této instituce. Mezi běžné činnosti patřily různé rozměry sociální práce, jako je péče o hygienu jednotlivých klientů, volnočasové aktivity, příprava pomůcek a podobně. Jistým zpestřením jinak těžké práce byly netradiční činnosti při přípravě jídla, jako je loupání a čištění kokosových ořechů, příprava čapaty (moučných placek) a další.

Náš medicínský tým si měl možnost vyzkoušet práci ve velmi rudimentárních podmínkách na vesnicích mezi jednoduchými lidmi, kteří velmi často nemají absolutně žádnou medicínskou péči. Od standardních kontrol (měření tlaku, vážení, základní prohlídky) až po řešení nejčastějších potíží spojených s velmi tvrdým životem na vesnici – těžká práce mužů i žen na poli, dlouhé hodiny bez pití, práce ve stoje ve stojaté vodě – byly cennou zkušeností pro naše lékaře a studenty medicíny.

Nakonec nesmíme zapomenout ani na náš finanční tým, který se věnoval hlavně pomoci při sestrojení finančního a marketingového plánu asociace lokálních farmářů, který by jim pomohl lépe vykupovat úrodu rýže a následně ji prodat na místním trhu. Nesčetné problémy s financováním (nedostatek hotovosti na výkup rýže, ohromně vysoké úrokové míry půjček), logistikou (jednotliví farmáři jsou daleko od sebe, úrodu musí svážet náklaďák, jehož provoz je velmi drahý; pronájem mlýna na rýži) i marketingem byly předmětem intenzivní snahy našeho týmu pomoci farmářům a jejich rodinám právě proto, že lepší proces výkupu a prodeje rýže znamená nejen možnosti lepší stravy pro rodiny farmářů, ale také vytvoření podmínek pro vzdělávání jejich dětí a vymanění ze začarovaného kruhu práce pouze pro přežití.

V Indii jsme měli třikrát denně rýži upravenou na různé způsoby s různými omáčkami. Na první poslech, nebo čtení to zní velmi jednotvárně, avšak rýže opravdu chutnala různě, a i když nám časem chyběla pestrost, chuťově nám jídlo většinou vyhovovalo. Výjimkou byli ti, pro které byla indická jídla příliš pikantní a znamenalo to pro ně celý měsíc velkého strádání. Naštěstí byla možnost jiné stravy o víkendech, které jsme většinou strávili poznáváním Indie z jiné perspektivy: jezdili jsme po různých kulturních i přírodních atrakcích.

Přesto, že jsme přijížděli do Indie v měsíci, kdy začíná monzunové období, po většinu času nám (díky Bohu) překvapivě nepršelo v intenzitě, kterou jsme všichni čekali. Je pravda, že pršelo každý den, ale relativně málo a za příjemných teplot. Výjimkou byl poslední týden, kdy se spustily opravdu velmi vydatné a téměř nikdy neutuchající deště a vlhkost vzduchu dosahovala přes devadesát pět procent, důsledkem čehož plesnivěly všechny věci.

Jednou z velkých a velmi inspirativních věcí byla právě činnost místních jezuitů a sester, kteří pracovali neuvěřitelné hodiny – od 5 do 23 – s obrovským zápalem a vírou, že zlepšují život místních lidí. Možná stojí za to zmínit i to, že drtivá většina lidí, o které se starají, jsou hinduisté. Křesťanů je naprosto malá, zanedbatelná menšina. Přesto je nasazení těchto řeholníků a řeholnic opravdu enormní a obdivuhodné.

Rozhovor s P. Janem Regnerem, kde sdílí své intenzivní zážitky z této misijní cesty, vysílá Rádio Proglas 15. srpna od 9 hodin v rámci cyklu „Na stole je téma“ pod názvem Skrze Indii do vlastního nitra.

Foto: Samuel Prívara.
Další fotografie jsou ZDE.

(sampri)

 odeslat článek     vytisknout článek