Aktuality

Bohoslužba připomene život a příklad víry P. Adolfa Kajpra SJ

Připomeňme si při té příležitosti jeho myšlenky o křesťanské víře:

V jedné mešní modlitbě se modlí církev: „Bože, dej, aby všichni, kdož se nazývají křesťany, odmítli vždy to, co se s tímto jménem neshoduje, a aby se snažili o to, co mu odpovídá.“ Vidíte, to je vzorná modlitba, které by se měly podobat všecky naše ostatní modlitby. Pane, dej, ať jsem dobrý křesťan! Dovedeme se tak opravdu upřímně modlit? Víme aspoň trochu jasně, co to je být dobrý křesťan? Podle té modlitby máme především odmítat to, co se neshoduje s naším jménem. To znamená tedy odmítat každou nadutou soběstačnost, odmítat všechnu takovou farizejskou spravedlnost.

Být křesťanem je víc než být takovým nějakým pořádným, slušným člověkem. To nechce svět uznat, svět si myslí, že si sami stačíme, ale právě proto, že si to myslí, je na světě čím dál tím méně i té obyčejné občanské slušnosti. Vy víte, kam jsme došli se vší tou pouze lidskou humanitou. Vy víte, jak vratký a nezajištěný je dnes lidský život, lidský majetek, lidská čest. Člověk musí býti nadpřirozeným, posvěceným takřka bohočlověkem, to znamená člověkem, v němž žije a působí Kristus. A protože bohočlověkem se nemůžeme stát sami, proto je třeba na prvém místě odmítnout falešnou soběstačnost a chopit se upřímně a cele Kristovy ruky, uznat a věřit: „Beze mne nemůžete ničeho činiti…“

To znamená, že k pravému křesťanství je nezbytně třeba víry, víry v Ježíše Krista jakožto pravého Boha, víry, jak ji vyznáváme v Krédu: „Věřím v Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, zrozeného z Otce před všemi věky…“ Tato víra je kořenem celého našeho křesťanského života.

Ta víra ovšem musí být živá, skutečná, celý život ovlivňující a pronikající. Věřím-li totiž pevně, neochvějně, že Ježíš Kristus je pravý Bůh, pak věřím v každé jeho slovo a snažím se samozřejmě podle svých nejlepších sil všechna jeho slova plnit a uskutečňovat.

Je sice celá stupnice lásky k lidem, ale křesťan věřící v Krista a z lásky ke Kristu milující člověka to dovede docela jinak, tak, jak to žádný humanitářský lidumil nedovede. Vezměte si křesťanské světce, od sv. Martina, který dává žebrákovi polovinu svého pláště, od sv. Alžběty, sv. Vincence až po našeho sv. Václava nebo moravského Stojana a srovnejte je s nějakou moderní péčí o sociálně slabé, jak tomu moderně říkáme, a zkoumejme, kde je více lásky a následkem toho i více pravé radosti a pravého štěstí.

Naproti tomu nejohnivější květy lásky kvetly vždycky na kmeni víry. Pravý křesťan je ve své lásce k lidem puzen vírou: Kristus žije ve všech, Kristus v nich hladoví a žízní, Kristus je v nich spoután a týrán v žalářích, v nich tedy se nutně musím setkat s Kristem. A všimněte si: taková láska k člověku není cizí láska, nelze říci, že vlastně nemiluji toho člověka, nýbrž že jenom kvůli Kristu mu dělám něco dobrého, abych se zavděčil Kristu. Kdo by to tak chápal, chápal by to špatně. Kristus a člověk je neoddělitelný, Kristus je celý a úplný jen s člověkem, a proto třeba milovat člověka, protože je součástí Krista, protože je to jedna tvář Kristova mezi námi, a proto je třeba milovat jej s celým zápalem a s celou vášní, jíž jsme vůbec schopni. Proto také pravý křesťan, koná-li dobro někomu nešťastnému, nikdy to nekoná s nějakou blahosklonnou povýšeností, naopak považuje to za dobrodiní sobě samému prokázané, ví, že utrpením se vykupuje svět, že utrpením se dokonává dílo Kristovo, že tedy Kristus je více přítomen v tom, komu utrpení sesílá, proto je utrpení posvátné.

Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 344-348).

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek