Články

Život a neživot

Pavel Ambros

Podle Jana Zlatoústého pokárat v žádném případě neznamená trestat, slavit triumf. Výraz je voláním ke spravedlnosti. Nežádá od něj účet za jeho chování, připomíná hřích. Naznačuje, co jsi kvůli němu vytrpěl. Hřích, kterého se možná dopustil, může dokonce spadat do jednoho z těch hrozných seznamů, které Pavel popisuje jako dílo těla (Gal 5,19-21), ale perspektiva je zcela obrácená, protože život jednoho je spojen s životem druhého. Jsou to hříchy, které zraňují více pachatele než uraženého. Podle svatého Augustina právě sobě způsobil těžkou ránu, kdo zhřešil proti svému bratru, a tedy proti církvi. Zhřešil tím proti Otci. Proč připomínat? Aby byl zapomenut. Což se zdá paradoxní, ale zapomínání na provinění je nesmírně užitečné pro duchovní život, pro naše očištění. Je to znamení Kristova života; kdo zapomíná na pohoršení, žije Kristovým životem, je Kristův. Proto postupuje s jakousi něhou, která se chce vyhnout veřejné hanbě, jež obvykle obrácení nepřináší. Pohana a veřejný lynč mají za následek ještě větší uzavření. Proto Ježíš navrhuje osobní zkušenost. Setkání tváří v tvář. Navrhuje soukromou nápravu, a to až do té míry, že pokud člověk nakonec neposlechne ani společenství, je považován za pohana nebo celníka. Protože jsme v Těle Kristově, máme Kristův život, pokračujeme vůči němu v tom postoji, který měl Kristus vůči pohanům a celníkům, i když se nám nedostává odpovídající odezvy.

Z tohoto úryvku pomalu vyplývá, že bratrská náprava je možná pouze tehdy, pokud člověk živě patří do organismu Těla Kristova. Pouze pokud vychází z tohoto bratrského zájmu o život těch, kteří vás pohoršují. A to je možné jen ze synovského vědomí, jen pokud se uznáváme za děti Otce. Otázka zůstává stále stejná – synovský vztah: člověk nepozná Otce jinak než v Synu a nikdo nepozná Syna jinak než účastí na Synově životě.

V téže perspektivě čteme i závěrečnou větu, kde se říká, že pokud se dva shodnou v modlitbě (Mt 18,19), Otec vše dovrší. A Origenes zdůrazňuje, jak je důraz kladen nikoli na intenzitu modlitby, ale na hloubku, symfonii, termín je právě symfonický, to je to souhlasné, co souzní. Vracíme se k otázce: co znamená přináležet ke sktrukturám a co k Tělu? Symfonie se týká pravdy víry, kterou vyznáváme, a způsobu života, který žijeme. Pokud nebudeme symfoničtí, jednotní v hlásání víry a způsobu života, který žijeme, naše modlitby nebudou vyslyšeny. Bratrská náprava je tedy výrazem bolesti těch, kteří cítí, že se jednota života v Kristově těle rozpadá, a proto se semknou v modlitbě. A když se někdo modlí s účastí na jednotném životě Syna, Otec ho slyší a vyslyší. A prvotní církev byla proslulá právě svou nepřetržitou modlitbou za hříšníky, i když někdo není přesvědčen o tom, že život, který žije, není nic jiného než neživot. Ve stavu neživota je modlitby více zapotřebí. I když jejím počátkem je sžíravá bolest a nejistota. Modlitba slyší více ušima, snadněji nachází společný tón než oči, jež nepomohou odvrátit zrak od roztříštěnosti myslí a srdcí.

Foto: Andre Girard, A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům, 1956.

 odeslat článek     vytisknout článek