Aktuality

Duchovní cvičení před zahájením synody

Duchovní cvičení od 1. do 3. října pro mě vlastně začala večer předtím během modlitební vigilie na Svatopetrském náměstí, velkolepě zorganizované komunitou Taizé, kdy ukrajinský sbor vedl téměř osmnáct tisíc křesťanů všech denominací při zpěvu písně Leonarda Cohena Haleluja.

V exercičním centru, vybudovaném jako vesnice na římském venkově, nás začalo společně asi tři sta: členové hierarchie, duchovní, řeholníci, laici. Benediktinská abatyše Ignazia Angelini představila evangelium ve chválách před mší svatou, vždy je spojovala se synodální cestou, a bývalý generální magistr dominikánů Timothy Radcliffe nás nechal meditovat o Ježíšově proměnění podle 9. kapitoly Markova evangelia.

V Cesareji Filipově společenství učedníků, které je v horším chaosu než dnešní církev, upadne do krize. Asi o týden později vzal Ježíš tři z nich na krátké exercicie na horu Tábor. Tam slyší Otcův hlas: „Toho poslouchejte!“ před nástupem na úplně první synodu, procházku do Jeruzaléma, kde bude Ježíš trpět, zemře a vstane z mrtvých.

Rekolekce nás učila naslouchat, což je nepostradatelná dynamika nejen synody, ale celé obnovy církve. Bylo tam šest momentů.

Za prvé nás rozdělují různé naděje pro církev a potřebujeme být živeni nadějí eucharistie, která nás táhne za hranice našich různých, zdánlivě neslučitelných nadějí.

Za druhé nás rozděluje různé, zdánlivě protichůdné chápání církve jako našeho domova. V probíhající historii Slovo staví svůj stan mezi námi a zve nás, abychom byli navždy doma v nekonečnosti Otcova domu.

Dostat se přes hranice našeho rozdělení vyžaduje přátelství. Můžeme se odvážit oslovit jako přátele ty, s nimiž nesouhlasíme, a přijmout jejich přátelství?

Za čtvrté, milost, kterou hledáme: naučit se umění konverzace v Duchu, což je zvolená metoda této synody, která je o synodalitě. A ve skutečnosti každé odpoledne těchto tří dnů probíhala taková konverzace ve skupinách po deseti až dvanácti. Osvíceni meditacemi jsme se učili praxí.

Pátý byl o tajemné, nezaměnitelné autoritě, se kterou Ježíš mluví (Mt 7,29). O to by měla usilovat veškerá církevní autorita, zakořeněná v našem společném křtu a orientovaná na poslání církve. Tři formy ztělesňovaly autoritu při proměnění: krása (slavný Ježíšův zjev), dobro (přítel Páně Mojžíš) a pravda (Eliáš, který mluvil a činil pravdu). Která z nich může chybět v tom, jak se v dnešní době uplatňuje autorita v různých službách a odpovědnostech v církvi?

Za šesté, pravda v Písmu a v celé tradici je pevná a neselhává, není statická, uniformní nebo relativní. Náš synodní proces se tedy může denně setkat s těmito přímými výzvami: jak mám říkat pravdu, aniž bych poškodil toho druhého? Přijdou bolestné chvíle, utrpení a umírání, protože jsme na cestě do Jeruzaléma, a Ježíš slibuje, že „Duch vás uvede do veškeré pravdy“ (J 16,13).

Po třech dnech se tedy vracíme do Říma, abychom se spoléhali na Ducha Svatého, abychom prošli cestou synody o synodalitě: společenství, účast, poslání.

Zdroj/Foto: jesuits.global.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek