Články

Kristus s hluboce lidskou laskavostí

Pavel Ambros

A této mladé generaci přistupuje Kristus sice s královskou, ale hluboce lidskou laskavostí, která si je vědoma vážnosti, povinnosti a vznešenosti každého. „Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.“ (Ez 34,15) Ježíšovi nejsou neznámy situace, které člověk prožívá v pekelných mukách, kdy se člověk cítí být trestán již jen tím, že musí žít. Dodejme: kdy nám zbývá „pláč a skřípění zubů“ (Mt 24,51) Sebejisté generaci dospěláků, tedy zákoníkům, představeným a velekněžím, těm, kdo mají na starosti, Ježíš říká: „Podobáte se obíleným hrobům: zvenčí se zdají pěkné, ale uvnitř jsou samé kosti z mrtvých a všelijaká nečistota.“ (Mt 23,27) A snaživcům a kariéristům adresuje zlověstně znějící slova: „Neznám vás“ (Mt 25,12). V podobenství o hřivnách se obrací k pokřtěným, ke křesťanům: vnímejte, co je vám darováno, střežte obdarování a čekejte na Pána. Mějte již nyní radost z jeho slavného příchodu (Mt 25,21.23). Nad tím vším nám dnešní evangelium vykresluje obraz soudu ve dvou dějstvích. Prvá scéna odkrývá slávu a moc Syna člověka, Krista, obklopeného září, nádherou a mocí. A všude kolem vidíme všechny národy. Je zde izraelský lid (λαός) a pohanské národy (ἔθνος). Žijeme s tím, co jsme zdědili, neseme si rozdílné biologické i sociální danosti. Všechny rozdíly nakonec budou v Kristu překonány, přetaveny, proměněny, a to s královskou laskavostí k jednomu každému z nás. Tato proměna světa začíná velmi prostince: nestrojenou otázkou, zda jsem viděl v druhém ještě někoho jiného než sám sebe. Jen tak poznáme Krista. A to je druhá scéna. Nestačí soucit, jímž reagujeme na podněty vůle vycházející z naší zraněné přirozenosti. Obvykle usiluje o dobro sebeprosazením. Otevřeně: Nechceme jen uchlácholit sami sebe? Věc je jinak postavená: Bůh se v osobě svého Syna ztotožňuje se zkoušenými lidmi. Hladoví, žízniví, nazí, věznění. Nádhera, sláva a moc Krista krále je ztotožněna s žíznivým, hladovým, uvězněným, tedy se zlým, nemocným, tím, kdo se nemůže hýbat. To je šťastná a dobrá zpráva! Bůh a člověk již nejsou odděleni.

Soud nad světem vykonáváme sami. Není v obláčcích nad námi. Je ve způsobu, jak sytíme, občerstvujeme a přikrýváme důstojností druhé. Klíčem k úspěchu u soudu je Ježíš: „Ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.“ (2Kor 8,9). Pro nás budou soudem hřivny, které jsme dostali. Tuto druhou scénu máme mít před očima, když rozvažujeme, jak chceme stát před tváří Boží. Nejde o nějakou asketickou teorii. Jde o něco jiného. Co je v sázce? Být oním kvasem a solí společenství, lidství, které ví, že život jednoho je spojen s životem druhého. Jinými slovy: jde o průzračnost života. Kdo ji má zpřítomnit těm, kdo nepoznali Krista, kdo neměli milost křtu? Nedívejme se za sebe, že tam někoho najdeme. Řada je nyní na nás. Nebo chceme, aby nás soud tlačil na srdci jako noční můra?

Foto: Jan Zrzavý, Kristus Král, 1973.

 odeslat článek     vytisknout článek