Články

Sté výročí narození kardinála Jána Chryzostoma Korce SJ

Pavel Ambros

Kolik lidí to nechápe. Říkají: „Modlitbou nemůžeme blesk nasměrovat jiným směrem.“ Zapomínají, že věci slouží věčným Božím plánům, že Bůh zahrnul do těchto plánů potřeby člověka, že v plánu světa se nedějí jen věci, které plynou podle známých zákonů, ale také mnoho dalších, které slouží věčným Božím záměrům. Bůh navíc neočekává, že bychom modlitbou zanedbávali naši tvořivost.

Modlitba není jen soustředění. Není to jen soustředěné myšlení. Je to pozvednutí mysli k Bohu v lásce a vděčnosti. Apoštolové viděli, jak Mistr odchází do samoty a modlí se. Chtěli poznat tajemství rozhovoru s Otcem. Ježíš jim to řekl: Modlíte se jako pokrytci. Pak je naučil modlitbu Otče náš. Tato krátká, úplná a konkrétní modlitba zahrnuje základní postoj člověka k Bohu, k sobě samému, ke všem lidem. Již prvním slovem nazýváme Boha naším Otcem, Otcem všech lidí, povolaných k životu, kteří se mají navzájem milovat jako synové otcovského domu jedné rodiny, aby posvěcovali a oslavovali Otce, jehož království má spojovat zemi s nebem. Prosíme o chléb a dary pro každodenní život. A sociální prosba: Odpusť nám naše viny, jako i my (…).

Bytí či nebytí meditace závisí na tom, zda dosáhne základu duše, zda vychází ze srdce. Přílišný důraz na metodu často končí přeceňováním toho, co člověk sám dělá a zařizuje. Skrytý proud Božího působení je tím „zastřen“. Výsledkem je svévolné a neplodné pohrávání si s myšlenkami, pocity a rozhodnutími. Takto chápaná meditace je něco umělého, neautentického a bez síly, nic, co by rostlo přirozeně, a tedy zdravě. Metoda, kterou takto mnozí používají, hrozí, že v mnohých zadusí život.

Druhý extrém: místo aktivního organizování pasivního čekání spoléhají na intuici. Někomu se zdálo plodnější nestanovovat si cíle a nezvolit si určitou cestu, ale nechat se vést tím, co se spontánně vynoří z hlubin a z povědomí. Každý postup byl zamítnut jako neživotný. Odstraňuje vše promyšlené v pojmech a ponechává v meditaci jen to, co se podobá uměleckému prožitku, především poezii. To není správné. Pravda je uprostřed.

Podmínkou modlitby je pokora - vědomí neustálé nedostatečnosti, pociťování duchovní chudoby. Semper orare. Je třeba se neustále modlit. Každá naše modlitba je jakoby pokračováním Kristovy modlitby. A protože jeho modlitba vyvrcholila jeho obětí na Kalvárii, všechny naše modlitby se musí soustředit kolem mše svaté, která povznáší vše až do konce časů a činí z modlitby nejdokonalejší oběť. Modlitba ve spojení s druhými a za druhé, to nás učí Ježíš. Přijď království tvé, buď vůle tvá. Posvěť se jméno tvé! To jsou sociální potřeby. Oremus, modleme se, a to ještě před modlitbou - to je výzva pro celou církev, aby se modlila s námi.

Společná modlitba, zejména liturgická, má zvláštní hodnotu. „Kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ Bože, až myšlenka na tebe jako na Otce nás všech přibližuje k osobnímu vztahu s tebou. První myšlenka modlitby Otče náš, základní myšlenka všech modliteb. Pater! Otče! Sanctificentur nomen tuum. Posvěť se jméno tvé. Jméno znamená osobu, nakolik se projevuje. Ať tvoje zjevující se osoba je uznávána jako svatá všemi lidmi.

Foto: Archiv.

 odeslat článek     vytisknout článek