Články

Kde je láska, tam jsou i oči

Pavel Ambros

Slovy, činy, znameními, a především materiálně, naším tělem a jeho smysly, ale také ohněm, vodou, chlebem a vínem slavíme Ježíšovo vzkříšení, vítězství věčného života nad smrtí, nad naší smrtí jako slabých, křehkých, smrtelných lidí. „Kristus vstal z mrtvých! On skutečně vstal z mrtvých!“ To je naše volání, naše víra, naše naděje a výlev naší lásky. Ano, jak říká apoštol: „Je-li totiž pravda, že mrtví vůbec nevstávají, (…) víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších. (…) Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1Kor 15,15b.17b.19)

Poté, co jsme ve čteních této vigilie naslouchali celým našim dějinám jako dějinám spásy, kterou pro nás Bůh vykonal, dějinám, které nacházejí svůj vrchol, zaměření (τέλος) v Ježíšově vzkříšení, pokusme se v tuto noc o této události přemýšlet jinak: podívejme se blíž a čtěme v událostech působení Boha Otce. Když se totiž podíváme na první oznámení Ježíšova vzkříšení, které učinili Petr, Štěpán a Pavel ve Skutcích apoštolů – a jejich homilie jsou jistě odrazem prvních velikonočních katechezí –, uvědomíme si, že iniciativa, čin vzkříšení Ježíše, Syna, z mrtvých jsou vždy připisovány Otci: Bůh ho vzkřísil z mrtvých (Sk 3,15; 4,10; 13,30). Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého jste zabili pověšením na kříž (Sk 5,30). Bůh ho vzkřísil třetího dne (Sk 10,40). Otec, Milující, původce a zdroj Lásky, jen on mohl zvítězit nad smrtí, to znamená, že mohl – jak říká Pavel ve Sk 13,32-33 citací Žl 2,7 – splnit zaslíbení, povolat k životu, oživit Syna Ježíše, který vstoupil do smrti.

Když Ježíš zemřel na kříži a odevzdal svého ducha zpět do Otcových rukou (Lk 23,46; Žl 31,6), učinil ze své smrti akt pravé synovské poslušnosti člověka – stvoření vůči Stvořiteli. Učinil tak poté, co „se ponížil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“ (Flp 2,8). Nabídl svůj život poté, co se v něm projevovala láska, agapé, bezplatná, bezpodmínečná a nekonečná láska, takže Otec se v něm poznal a řekl: „Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil.“ Proto Syn slyšel Otcovo: proto tě vyvýším, oslavím, vzkřísím z mrtvých. Smrt byla skutečným odloučením, v němž Ježíš zakoušel opuštěnost, byl bez Boha (χωρὶς θεοῦ, Žid 2,9), protože právě to je smrt! Ale Ježíš vše prožíval tak, že se dovolával Boha, že ho vyznával jako mého Boha (Mk 15,34; Mt 27,46; Žl 22,2), že do něj vždycky vkládal svou naději.

Proto byl Bůh poznán v Synu, protože Ježíš o něm vyprávěl (Jan 1,18) věrně a zcela. „Bůh je láska“ (1Jan 4,8.16) a Ježíš nám to svým vyprávěním o životě řekl a ukázal. Láska Otce, láska Milujícího přijatá Milovaným (Mk 1,11; a par.; 9,7; Mt 17,5), který miloval své vlastní (Jan 13,1) stejnou láskou jako Milující, byla hodna překonání smrti. Petr to říká ve svém prvním velikonočním kázání: „Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci.“ (Sk 2,24) Proč to nebylo možné? Protože Boží láska je jeho všemohoucnost; protože Bůh může v lásce dělat všechno; protože Boží láska, která vstoupila do souboje se smrtí, ji navždy přemohla.

Ježíš, poslaný jako Boží Slovo a jeho Syn na svět, který se stal tělem v lůně ženy, prožíval Otcovu lásku až do krajnosti, až do dovršení světa (εἰς τέλος), zbavil se svých božských výsad, aby byl člověkem ve všem jako my (Flp 2,6–8). Nutno podotknout: a nedopustil se žádného hříchu (Žid 4,15). Ježíšův život byl cestou lidskosti, zkrásnění lidské tváře. Jazykem evangelia můžeme říci: cestou poslušnosti vůči své lidské důstojnosti, jež je dána Božím voláním. Důstojnost člověka je dána jeho povoláním! Poslušný jako Syn, a ne jako otrok (Jan 8,35), a Syn, protože byl poslušný, Ježíš bojoval proti smrti: „Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti“ (Žid 2,8); a tím, že přijal smrt, tohoto nepřítele, který nás všechny čeká, který stojí před námi, chtěl existovat jen v lásce a pro lásku. Smrt se zdá být nepřemožitelná, ale ne pro milujícího Otce. Můžeme říci, že Ježíš rostl v lásce ne tím, že hledal, co se mu líbí, ale tím, že dával svůj život za své přátele (Jan 15,13). V lásce rostl především tím, že se modlil, že se cvičil v naslouchání hlasu: „Ty jsi můj Syn“ od Boha, Milujícího. Ve smrti uměl říci: Abba, „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46) a Otec mu odpověděl: „Ty jsi můj Syn, neboť jsi všechno vykonal, tvé vtělení bylo úplné, tvé zlidštění plné.“ Hle, ve smrti se Ježíš projevil jako Syn v plnosti božství, jak píše Pavel na začátku svého listu Římanům: On „duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán.“ (Řím 1,4). Smrt a vzkříšení jsou pro Ježíše – člověka, stvoření – jedinou událostí: Ježíš je skutečně Synem Božím, a když na něj pohlédneme na kříži, v jeho smrti, můžeme ho zároveň vyznat jako živého, vzkříšeného, Syna Božího.

Tím, že ho Bůh vzkřísí, vrací Ježíši jeho božské výsady, oslavuje ho nade všechna stvoření, dává mu jméno Kýrios, Pán (Flp 2,9–11). Také při vzkříšení Ježíš vypráví o působení Otce, o jeho pramenité, pramenité Lásce, protože Otec je πηγή τῆς ἀγάπης τοῦ Θεοῦ, zdroj lásky. On byl Synem, který vyšel z Otcova lůna, nyní ho Otec přijímá zpět v síle Ducha: jeden život, jedna Láska, jeden Bůh! Augustin píše: „I zde jsou tedy tři: milující, milované a láska. Zbývá vystoupit i odtud a hledat totéž ještě výše, nakolik je to člověku dáno.“ „Et illic igitur tria sunt: amans, et quod amatur, et amor“ (De Trinitate, VIII,10,14), Milující, Milované a Láska. Zde pak Tomáš před Zmrtvýchvstalým volá: „Pán můj a Bůh můj!“ (Jan 20,28), když vidí probodené lidské tělo. „Budou hledět na mě, na toho, kterého probodli,“ prorokoval Zachariáš (Zach 12,10). Ježíš před svou smrtí zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč mě necháváš napospas smrti, probodení.“ Nyní však všichni hledí na Ježíše a říkají s Tomášem: „Můj Kýrios a můj Bůh!“

Ano, naše velikonoční víra není mýtus, pohádka, ale příběh lásky. Je to objevení Milujícího, Boha, který má Lásku, jež přemáhá smrt: ale tato Láska ji nabízí i nám, abychom ve svém životě mohli být milováni a milováni. Vzhlížejme ke vzkříšenému Ukřižovanému, protože – jak řekl Richard od svatého Viktora – ubi amor, ibi oculus. Nechť se naše oči obracejí ke vzkříšenému Kristu, Milovanému, který nám jednou provždy zjevuje Boha jako Milujícího, Zdroj lásky.

Foto: Uljana Tomkevič, Ježíš odpočívá v hrobě.

 odeslat článek     vytisknout článek