Aktuality

Nejdůležitější den mého jezuitského života

Nemohlo by být jasnější, že to byl nejdůležitější den mého jezuitského života: moje profese posledních slibů. Ve středu 10. dubna 2024 v kostele svatého Jana na creightonské univerzitě generální představený Tovaryšstva Ježíšova více než jednou naznačil, že toto je ono, toto je ten den.

Otec Arturo Sosa byl v Omaze pouze jeden den, kdy absolvoval soukromá setkání s těmi, kdo ve městě vedou jezuitská apoštolská díla. (Naposledy nejvyšší představený Tovaryšstva tuto oblast navštívil v roce 2004.) A při mši svaté, za účasti všech místních jezuitů a vybraných hostů, přijal mé poslední sliby.

Vstup do Tovaryšstva je pro novice důležitý, od prvního dne se zavazuje k novému způsobu života ve společenství s druhými; potom následují smysluplné a intenzivní zkušenosti formace, které jsou prvořadé pro všechna duchovní cvičení svatého Ignáce z Loyoly. Více veřejná je profese slibů o dva roky později, která pro mě nastala téměř před třemi desetiletími, v roce 1996. Byl to takový výrazný milník. Z nedostatku lepšího srovnání mi to připadalo jako svatba.

Dne 9. června 2006, poté co jsem tolik let studoval, připravoval se a snil o tom, že budu knězem – v řádu označovaném jako „kněžský“ – jsem byl vysvěcen. Tato zkušenost byla, slovy církve, ontologická. Byla také svátostná a umožňovala větší škálu služeb.

Když mi tento měsíc otec generál řekl o významu tohoto dne a složení mých posledních slibů, připadalo mi to správné. Jako nejvyšší představený Tovaryšstva je konečným arbitrem všech podstatných rozhodnutí a směrnic jezuitského života, zejména pokud jde o plné začlenění členů do Tovaryšstva. To je to, co se děje profesí posledních slibů.

Jak napsal jeden jezuitský kolega a přítel, gesto toho všeho není nepodobné tomu, být ve funkci učitele nebo společníka ve firmě. Člověk proplouvá jezuitským životem přes fáze formace, fáze učení a lásky k Bohu, přes důležité roční závazky a zkušenosti, reflexe a mnoho okamžiků poslání. Profese posledních slibů není konečným bodem, ale rozhodně a velkoryse schválením, přijetím, pozváním do struktur členství. A to, že k tomu došlo u jeho nejvyššího představeného, se zdálo tak velkorysé.

Onoho 10. dubna mě zasáhly dvě skutečnosti. První bylo celé spektrum vedení jezuitského řádu shromážděného v areálu creightonské univerzity – od generálního představeného přes jmenovaného poradce zastupujícího většinu Severní Ameriky, přes provinčního představeného až po představeného komunity. Všichni byli přítomni.

Tato dlouhá řada vyšších představených a místního vedení se shromáždila v duchu bratrství, aby se zaměřila na apoštolská díla v Omaze, diskutovala o Univerzálních apoštolských preferencích Tovaryšstva a vyjádřila věrnost našim slibům, misiím, církvi, a především vzkříšenému Kristu, který vede všechny.

Společná přítomnost tohoto vedení zprostředkovala téměř pětisetletý odkaz a linii svatého Ignáce, jeho prvních druhů a naše Konstituce. Zároveň vstoupila do každodenního života a práce jezuitů a partnerů na specifickém, efektivním a neustále se vyvíjejícím místě v rámci celosvětových služeb Tovaryšstva. Tato první realita znamená jak závažnost, tak blízkost.

Druhá realita, která mě zasáhla, byla intimita. Bylo to tak úplně osobní, rodinné setkání svého druhu, které přivedlo dohromady nikoli odlišné osobnosti a perspektivy, ale druhy z různých koutů světa se sdílenou vizí, principy a postupy.

Bylo mi velkou ctí hostit našeho nejvyššího představeného, složit mu do rukou své poslední sliby a pro nás všechny bylo významné cítit se jako doma jeden s druhým v Omaze a v kampusu creightonské university.

Zdroj/Foto: jesuits.global.

(aro)

 odeslat článek     vytisknout článek