Dokumenty

Maria, Matka Bolestná

Alena Rousová

Naše nesčetné hříchy, naši nezměrnou lhostejnost a nevděčnost, to všechno vykupuje, usmiřuje Bůh svým vlastním utrpením a utrpením svých nejmilejších, nejčistších, nejdokonalejších.

Víte, jak Panna Maria, ta požehnaná mezi ženami, nejsvětější a nejčistší, jak ona je vlastně Matkou Bolestnou, jak těžkým životem ji Bůh vede, jak ji pak nechává stát na Kalvárii, tam uprostřed onoho strašného zločinu, jímž jsme se my odvděčili svému Kristu za všechnu jeho lásku. A ona nás přece nepřestává milovat – ba právě tehdy nás začíná milovat nejúčinněji, protože nejvíce cítí naši bídu.

Pohleďme na Matku Bolestnou, která stojí pod křížem a sleduje poslední výdechy svého božského Syna. Povrchní lidé si možná řeknou, že není nic božského v oné kalvárské scéně, řeknou si, že je to obyčejný člověk, jenž tam končí svůj krátký život, protože se jeho sny srazily s tvrdou skutečností života a roztříštily se o ni.

A přece je to božská scéna a Matka, která tam stojí, je přece Matka Boží. Nevěříte-li tomu, vzpomeňme si, kdy nám bylo dobře a kdy bylo komu dobře, šel-li po stopách svého mstivého sobectví, naproti tomu pak Matka stojící bez nenávisti, naopak s nejmateřštějším odpuštěním pod křížem, zůstane na věky záchrannou kotvou lidstva. K ní se bude vždycky musit vrátit lidstvo, nebude-li chtít zahynout buď v chladné odloučenosti jednoho od druhého, nebo v divokém boji všech proti všem.

Matka Boží stojící pod křížem a Matka Boží stojící s tělem svého mrtvého Syna na klíně jsou proto pro mne největším důkazem pravdivosti křesťanství a jsou zároveň nejkrásnějším pokladem křesťanství. Proti všemu životnímu pesimismu, proti všem hlasům, jež mi mohou někdy namlouvat, že svět je zlý a že nestojí za to žít, bude vždy dostatečnou záchranou tato vzpomínka na Matku Bolestnou, tato veliká báseň o Boží lásce k nám.

Ona Boží láska není sentimentální, jak si ji mohou představovat slabošští lidé. Dovede na nás dopustit zkoušky a útrapy, před nimiž se někdy chvějete, jako se Kristus sám chvěl na hoře Olivetské, budeme a můžeme volat: „Otče, je-li možná, ať odejde tento kalich ode mne.“

Může na nás dopustit cokoliv, budeme-li však upřímní a oddaní, nezlomí nás žádné takové zkoušky, my je všechny přemůžeme a za všech okolností si zachováme pevné přesvědčení, že všechny útrapy a všechny rozkoše a všechny pocty, jež nám snad může dáti tento svět, jsou malou bezcennou věcí ve srovnání s hlubinou lásky, jak se nám jeví v obrazu Matky Bolestné, která má na klíně Syna, zemřevšího za nás; jsou malou, bezcennou věcí ve srovnání s jediným svatým přijímáním, kde všechna ta láska není jen pouhou vzpomínkou, nýbrž sestupuje živá a nesmrtelná k nám.

Zdroj: Adolf Kajpr, Ministerium verbi (Kázání o mši svaté, o posledních věcech člověka a o rozličných aspektech víry), k vydání připravil Vojtěch Novotný, Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, s. 419-422).
Foto: Ivan Dobrovolský, z kostela sv. Ignáce v Praze.

 odeslat článek     vytisknout článek