Články

V Trojici si můžeme hrát před anděly

Pavel Ambros

Vzpomeneme si ještě na svátek Letnic minulou neděli? Letnice, plné energie Kristova vzkříšení. Skončilo prožívání velikonoční doby a vstoupili jsme do času, který nese název mezidobí. Do tohoto mezidobí, mezi přicházením Pána skrytého v dějinách a zjevného na konci časů, klade tisíciletá tradice latinské liturgie svátek Nejsvětější Trojice. To je ovšem pořádná nálož: tajemství našeho Boha, živého a pravého Boha, v němž je tajemství člověka. Toto tajemství je vyjádřeno těžkým jazykem křesťanské nauky, vytříbenými pojmy dogmatiky. Je tak hluboce promyšleno. Nikdy nepřestane být promýšleno. Nikdy objasněno. A přece jsme zváni k pozastavení, spočinutí v něm. Co říká? Biblicky řečeno: „Slyš, Izraeli, Hospodin, náš Bůh, je jeden“ (Dt 6,4). Protože nám chce být blízko, je společenstvím Otce a Syna a Ducha Svatého, v němž máme místo, domov. Domovem je symfonií mnohých, ba všech, v jediné lásce, agápe. „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16).

Již začátek uvažování je důležitý. Ideje a formule jsou vždy nedostatečné k odhalení Boha, kterého nikdo nikdy neviděl (Jan 1,18). Vždy jsme kontemplovali odraz (1Jan 4,12). V čem spočívá podstata víry? V Bohu je nyní přítomné lidství Syna Ježíše Krista. Toho, kdo zemřel jako člověk. Toho, kdo vstal z mrtvých v moci Ducha Svatého. Zopakujme: nemůžeme mluvit o Bohu, aniž bychom o něm přemýšleli s člověkem. Nelze jít k Bohu jinak než cestou pravého člověka, a dodejme vzápětí Boha (Jan 14,6) Tento člověk se narodil jako my, tento člověk zemřel, jako i my zemřeme. Víme, že toto máme ohlašovat světu? Vtělením svého Syna se Bůh neoddělitelně spojil s lidstvem a proměněné lidstvo je v Bohu skrze jeho Syna Ježíše. Bůh sestoupil, aby člověk vystoupil na nebesa (Ef 4,9-10). „Duchem svatosti se prokázal jako mocný Boží Syn tím, že vstal z mrtvých: Ježíš Kristus, náš Pán.“ (Řím 1,4).

K oslavě svaté Boží Trojjedinosti nám liturgie nabízí závěr evangelia podle Matouše. Ježíš nám zanechává malé vyznání víry každého křesťana. Prvními, koho Ježíš oslovil, byly ženy. Skrze ženu přichází na svět Bůh, skrze ženu přichází na svět i Duch: Přináší „Šalom!“ (Mt 28,9) „Nebojte se! Jděte a oznamte.“ (Mt 28,10) Uvidí! A učedníci Ježíšovi nejbližší? Příkaz přesně plní. A skupinka Dvanácti, zmenšená na jedenáct, protože Jidáš odešel, se vrací na cesty galilejské. Musí opustit Jeruzalém, svaté město, a vrátit se tam, kde Ježíš sám začal kázat. (Mt 4,12-17) Galilea dostala nelichotivý přívlastek: pohanská. Navíc na periférii, obývaná Židy i nežidy, silně kosmopolitní. Proč? Jediný důvod: všichni jsou povoláni k víře v Krista. Zaznívá Pavlovo: „Už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) Rodí se zcela něco nového. Ne souručenství krve, jazyka, kultury. Tolik každému z nás důležitou blízkost nachází nový člověk v Ježíši Kristu. V něm nachází pouto, pojítko, základ pro svou víru, naději a lásku. I když je malým stádcem (Lk 12,32), které se nemá především bát!

Přesto se na pokyn žen vydávají na horu, novou horu Nebo (Dt 32,49; 34,1), odkud uvidí zemi zaslíbenou. Na hoře Ježíš hlásal radostnou zvěst blahoslavenství (Mt 5,1–7,29), na hoře rozmnožil chléb (Mt 15,32–39), na hoře se nechal před učedníky proměnit Otcem (Mt 17,1–8). A nyní? Malinké stádečko vyslechne poslední slova Zmrtvýchvstalého, jeho poslední vůli. Vycházejí na horu, a jakmile Ježíše spatří, pokleknou, klečí a skloní se. Naposledy viděli Ježíše zmučeného, když jej hned poté „všichni učedníci opustili a utekli.“ (Mt 26,56) I ten zbabělý, utíkající, dezertující učedník se mu nyní klaní. Gesto plné významu. Jedno z největších lidských gest, kdy se člověk skloní, aby přijal druhého, s nímž je Bůh. Nejdříve vidí Ježíše jako syna, pak v něm objeví Božího Syna. Uctívají Ježíše uprostřed svých malých, zároveň svět zcela pronikajících pochybností. Ty v nich zůstávají, aby poznali sílu Ducha v sobě, která je překonává.

Ježíš tedy přistupuje k těmto mužům, oživeným vírou žen, k církvi křehkých a pochybujících hříšnic a hříšníků. Tato církev umí milovat a uctívat svého Pána. To je každodenní zkušenost církve každého z nás. Církev je taková, jaký jsem já sám. Proto nejsme triumfující a impozantní instituce na náš způsob. Proto musíme stále opakovat: „Dej nám více víry!“ (Lk 17,5) Pane, selháváme, někteří odcházejí, ale my chceme zůstat s tebou! Pane, utekli jsme před utrpením a smrtí, ale jakmile jsi nás povolal zpět, jsme tu a skláníme se před tebou! Přijď, Pane Ježíši, přijď rychle. Maran atha. (1Kor 16,22; Zj 22,20)

Jakou důvěru vkládá do této hrstky hříšníků. On, který má všechnu moc v rukou, se obrací na ty nejslabší s něčím, co nikdy nedokážou: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy.“ (Mt 28,19) Ono získávejte, „křtěte“ (βαπτίζοντες) v řeckém originále vyznívá trochu jinak, ne tak „kostelově“: ponořit, zaplavit, očistit ponořením, omýt, vykoupat jako dítko ve vodičce, přemoci nadmírou lásky. Tak hovoří evangelium na jediném místě o křtu ve jménu Tojice. Ta, v jejímž jménu křtíme, je dynamickou skutečností (δύναμις = síla, moc; schopnost; schopnost uzdravovat; plná mocných činů a zázraků; mnoha významů; andělské síly; 2. mocný čin, zázrak; 3. význam, smysl; 4. mocnost, které jsme se mnohdy ještě ani zdálky nedotkli. Ponořeni do ní, poznáváme léčivý účinek pramene odpuštění hříchu jako začátek a stále nové dary, kterým jsme ještě nebyli schopni dát ani jméno. Jen církev, která se stále rodí ze života Boží trojjedinosti, se následně rodí z Boží lásky, protože Bůh je láska.

Rodí v našich očích nový pohled na Ježíše jako Pána. Je pravý Pán, Kyrios (κύριος), vládce, Hospodin. A my jsme kyriakos (κυριακός), patřící Pánu, Pánovi, jeho zcela milovaní, miláčci, v jeho Srdci. Nakonec Pán Ježíš prohlašuje sám sebe za toho, kdo obdržel veškerou moc na nebi i na zemi. Jeho vláda překonává vládce světa. A tento Pán je s námi, Bůh s námi, Emanuel (Iz 7,14; Mt 1,23), vždy, navždy, nikdy nás neopouští. Bůh zůstává třikrát svatým Bohem na nejvyšším nebi: „Svatý, svatý, svatý“ (Iz 6,3). V něm je bezpečně skryto naše lidství. Je nyní Bohočlověkem, Bohem s námi. Střeží naše lidství na cestách světa. Ti, kdo se nechají takto střežit v samotném Srdci Božím, tvoří Boží příbytek, nový chrám pro přebývání v Bohu, dokud ještě putujeme. Je převelice pestrým – a neuvěřitelně tvořivým – společenství hravých Božích dětí, které si již zde mohou hrát před anděly. (Žl 138,1)

Foto: Fatima, Atelier Centra Aletti.

 odeslat článek     vytisknout článek