Články / Články Dnes je 19. 7. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Učitel vykonává dobrou práci pouze natolik, nakolik je zároveň otcem

Čtvrtek, 4.7.2024
Otec Pavel Ambros SJ k liturgii 14. neděle v mezidobí

Pavel Ambros

Ve všedním životě se prověřuje, jak jsou naše vlastní postoje autentické, nepředstírané. Evangelium se ptá na jeden z nich: postoj svobodného ducha, který v hloubi duše vkládá důvěru v intuici, že pro nás je přichystáno něco, co přesahuje viditelný svět – že může vzejít slovo od osobního Boha: skutečně osobní slovo, po němž leckdy „žádná hora a žádný ostrov nezůstanou na svém místě“ (srv. Zj 6,14). To je vážná osobní otázka. Rozhodující.

Poohlédněme se po duchovních učitelích dneška, kteří nás uvádějí do hlubin naší niternosti, avšak nabízejí pouhé zrcadlení našeho vlastního já. Popravdě řečeno: zatímco „duchovních učitelů máme mnoho, otců se nám nedostává“ (srv. 1Kor 4,15). Učitel vykonává dobrou práci pouze natolik, nakolik je zároveň otcem. Otec totiž nehledí jen na fenomény lidství („Kde se to u něj vzalo?“), ale dokáže se dotknout té struny srdce, která má být teprve rozezněna – a jemně a nenásilně ji sladit s rytmem Božího Srdce (Ježíš nic nevytýká, jen se diví jejich nevěře – a čeká, až jejich srdce roztaje).

Specialisty na pouhé jevící se lidství tedy byli návštěvníci synagogy, když se Ježíš na chvíli vrátil do svého domova. Oni jej přece dobře znali od dětství: Ježíš se zde narodil do obyčejné rodiny: otec řemeslník a matka žena v domácnosti jako všechny ženy té doby. V jeho rodině žili bratři a sestry, tedy příbuzní, bratranci a sestřenice, velká rodina spjatá silnými pokrevními svazky, jak tomu bylo na Východě. Na druhou stranu ho předchází slavná pověst: možná prorok schopný uzdravovat. První reakcí je údiv a obdiv: je to dobrý kazatel, má autoritu, jeho slova jsou úderná a obsahují bohatou moudrost. Vyvstává otázka: Odkud? Odpovědí může být přilnutí k Ježíši ve víře, uznání, že v něm působí Duch Svatý (srv. Mk 1,10; 3,29–30); nebo odmítnutí Ježíše, připsání jeho moci při hlásání Slova a konání zázraků ďáblu (srv. Mk 3,22).

Ani ty skupiny a komunity židovských věřících u břehů Jordánu a Mrtvého moře v Judské poušti, čekající na den Páně, mužů oddaných četbě Písma svatého, bdění a modlitbám, nic nerozpoznaly. Domnívali se, že Boží slovo doslova drží v rukou, a nepoznali čas Božího navštívení! Pohoršují se nad ním (σκανδαλίζω = přivést k pádu). Na jedné straně je příliš lidský, na druhé straně dělá takové věci! Jsou pyšní na to, že Ježíše znají lidsky, „podle těla“ (2Kor 5,16), ale ve skutečnosti sami sobě brání, aby ho skutečně poznali.

Boží volání a pomazání Duchem Svatým Ježíše přiměly stát se potulným kazatelem přicházejícího Království a začít svou službu v Galileji, v zemi, kde vyrůstal (srv. Mk 1,14–15). Žije podivuhodně v malé skupince učedníků, mužů i žen, kterým se věnuje. Dnes by jej někteří označili třebas i nelichotivým přízviskem, protože jednal nepředvídavě. Je třeba počítat s tím, že Ježíšova cesta čeká každého, kdo dostal od Boha dar, třeba jen drobek proroctví: stává se těžko snesitelným. Objeví se zástupy těch, kteří budou z předběžné opatrnosti prosazovat přesvědčení, že je lepší mu nevěřit. Ježíš žasne nad jejich nedostatkem víry (ἀπιστία = nevěra; nevěrnost, věrolomnost). A přesto zůstává pevný: věrně pokračuje ve svém poslání v poslušnosti tomu, kdo ho poslal, jde jinam, stále káže a koná dobro. Bez přijetí víry však Ježíš nemůže ani obracet, ani uzdravovat, ba ani konat dobro.

Mnozí si řeknou: Je na tom snad něco špatného, když sami hledáme cestu k vnitřní vyrovnanosti, soustředění a štěstí? Bezpečné struktury náboženské autority nebo hlubšího poznání (gnóze dnešních dnů), přece nabízejí větší jistotu a klid než nejistá cesta Božích tajemství. Je možné, rozumné, praktické opřít se o osobní přítomnost Krista, k němuž se obracíme vírou a necháme se vést důvěrou? Přiznejme si: Ježíš kráčí někdy příliš daleko před námi, není s ním snadné držet krok, kráčí příliš rychle, vidí příliš daleko. Především se opírá o svobodný přístup k Otci i lidem (παρρησία), otevřenost, odvahu říkat to, co jiní neříkali, odvážit se myslet si to, co si jiní nemysleli, a při tom všem zůstat člověkem, velmi člověkem, příliš člověkem! Ježíš nekontempluje svět a sebe, aby se do něj pohroužil, ale aby se pro něj obětoval, zřekl sám sebe, vzal na sebe bezmocnost světa v sobě samém a přinesl jej k proměně.

Ježíš kázal věci přicházející blízké budoucnosti, kterou viděl jako milostiplné prolínání Božího vstupování do života lidí a svobody člověka nechat se proměnit. Opouští systém a v každém objevuje dítě, osobu, ženu, muže, obraz Boží. Povšimněme si rozdílu: Lukáš uvádí texty, které Ježíš předčítá (srv. Lk 4,16–30), Marek reakci shromáždění, které ho vyslechlo. Oba dva rozměry jsou důležité: Ježíšova slova a jeho odezva v nás. Člověk, který dovolí Pánu vstoupit, jej přestává vnímat vně, Bůh vstupuje doslova dovnitř jeho srdce, a to s sebou přináší nárok vztahu. Zdánlivě „slunce zhasne a nebe se svine jako svitek“ (Zj 6,15) – člověk již nemůže číst, kategorizovat a analyzovat svou „knihu života“ a začíná spíše vidět Božíma očima. Tento nárok vztahu vylučuje jakékoli technické vnímání spirituality a je někdy natolik zatěžující, že je jednoduší na Ježíše poštvat veřejné mínění zpracované sítí agitace, propagandy, zlé vůle, nenávisti, tekuté zloby. Ježíše ani nemusejí nařknout z hereze, bláznovství nebo ze spojení se samotným ďáblem, což se děje na jiných místech evangelia, stačí obyčejné pohoršení nad jeho „pouhým lidstvím“.

I my sami často stojíme před zpochybněním své vlastní hodnoty nebo hodnoty nejbližších, která prochází sítem někdy až nepochopitelné obyčejnosti a opakovaných lidských kazů a pádů. Člověk se nechává ztvárňovat nejdříve tím, jak přijímá svět a včleňuje se do něj; chce zapadnout, někam patřit, nechat se vést; bojuje, pracuje, uplatňuje sebe, sny, plány: zkrátka upevňuje své vlastní já. Pak ale přichází moment zpochybnění všeho předešlého, ať už v jakékoli podobě (ke každému Pán takto přichází zcela osobně). Je to milost, kterou Pán dává, aby člověk nalezl smysl své svobody. Tento nárok může člověka úplně znehybnit. Stojí před dovršením svého života, musí učinit krok do neznáma a vytrvat. Doposud sledoval směřování a pohyb, nyní stojí, snad dokonce zdánlivě stagnuje, před vytouženou pointou, která se však nemůže zrodit přirozeným způsobem (srv. Jan 1,13): stojí před otřesem konečnosti a bezmoci.

Duchovní učitelé, kteří nám nabízejí zmírnění našich úzkostí, ukonejšení z našich stresů, opomíjejí jedno: otřesení nás neoslabuje, ale obnažuje nové zdroje síly. Je to „tajemství otřásání“, jež je denním chlebem toho, kdo dovolil Pánu vstoupit důvěrně do svého života (srv. Zj 6,12). Je to tajemství svobody Ducha, který v době „zemětřesení“ může uspořádat náš život opět a opět nově. Děkujme Pánu, pokud jsme tuto milost zakusili, byť by byla náročná! Svatý Ignác dává útěšnou radu: po tajemném otřesu nitra vždy – bez výjimky vždy – přijde ještě tajemnější hlubina radostné důvěrnosti s Pánem. Na to nesmíme zapomínat.

Dar takto „otřesené“ a v důvěrnosti s Pánem posilněné víry přivádí k novému pojetí odpovědnosti za svět a svobodnější pobyt člověka v něm. Je to svoboda kříže.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
19.7.2024 Opuštěný dobrý pastýř
13.7.2024 Jakoby neměl hlas tam, kde jej nechtějí slyšet
28.6.2024 Naděje přesahující naději!
21.6.2024 Mají naše ztroskotání smysl?
14.6.2024 Moudrost a radost z vyhlížení Pána



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za nemocné, o které pečujeme v pastoraci
Modleme se, aby svátost pomazání nemocných dávala sílu samotného Pána těm, kdo ji přijímají, i jejich blízkým a aby se stále více stávala viditelným znamením milosrdenství a naděje pro všechny.

Národní úmysl
Za kněze v duchovní správě
Modleme se, aby kněží ustanovení do nových farností byli dobře přijati věřícími a plodně navázali na své předchůdce.

více »

Nejbližší akce

Poutní mše svatá v kostele svatého Ignáce z Loyoly v Praze


Koncert „Pocta svatému Ignáci“


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Duchovní cvičení pro lékaře a zdravotníky


Duchovní obnova pro zrakově postižené a jejich příznivce


Ignaciánská duchovní cvičení


více »

Kalendárium

Zrušení řádu v roce 1773

Bula Exposcit debitum


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil