Rozhovory

Je důležité naslouchat

Ladislav Šulík

V první části rozhovoru jsi zmínil některé osobnosti řádu. Na koho ze svých spolubratří jsi zvlášť hrdý?

Jsem hrdý na mnohé spolubratry z vlastní provincie, za jejich svědectví víry a věrnosti během let komunizmu. Už v době svého pobytu v zahraničí jsem si jasně uvědomoval, jaké vzácné lidi doma máme. Stačí připomenout P. Krapku. Kdyby například jeho kniha Tajomstvá Božieho kráľovstva v čase, kdy byla napsaná, vyšla v němčině, pravděpodobně by patřila k nejlepším dílům v oblasti teologie duchovních cvičení.

Samozřejmě, setkal jsem se i s jinými, velmi vzácnými jezuity, kteří dokázali číst znamení času a nasadili se ve službě lidem v náročných podmínkách. V posledních letech mě velmi inspiroval především otec generál Arrupe.

Právě na Pedra Arrupeho jsem se chtěl zeptat. Byl představeným Tovaryšstva Ježíšova v pokoncilní době, která byla pro všechny řády velmi náročná. Čím především si myslíš, že Pedro Arrupe SJ v těchto letech ovlivnil jezuitský řád?

Pedro Arrupe je některými nazýván „druhý zakladatel řádu“. Když jsem to slyšel poprvé, zdálo se mi to trochu přehnané. Sám jsem se ptal, proč někdo právě těmito slovy hodnotí působení jednoho z mnoha generálních představených. On vykonal s jezuity to, co výzva koncilu adresovala nejen celé církvi, ale zvlášť řeholníkům. Na jedné straně hluboký návrat k pramenům, k duchu zakladatele, na druhé straně jisté „zdnešnění“, přizpůsobení se konkrétní situaci a potřebám doby. Dal do popředí to, co se díky znamením času ukazovalo jako důležité pole církve, a tedy oblast sociálního apoštolátu. Církev musí být s lidmi v nouzi, trpícími, chudými, být jim na blízku, pomáhat jim. Rozměr konkrétního evangelijního působení, jak to generální kongregace tehdy vyjádřily v našich dokumentech, je otázkou podpory práva a spravedlnosti. Hlásání víry se neobejde bez této dimenze, musí jít ruku v ruce s tímto rozměrem.

Jezuité se tedy zaangažovali víc v otázce spravedlnosti a tím i v otázce propastného rozdílu mezi chudými a lidmi, kteří disponují většími prostředky. Jak se tato úloha Tovaryšstva Ježíšova projevuje tady, na Slovensku?

My se stále nacházíme ve zvláštní situaci provincie, která po období komunizmu musela především znovu vystavět svoji strukturu. Začala žít normálně, ve svobodě, a musela nejprve budovat domy a komunity. Možná díky zkušenosti komunizmu, kdy slovo „sociální“ bylo spíše synonymem něčeho negativního, jsme dlouho nereagovali na potřebu angažovat se i v sociální oblasti. V prvních letech jsme měli také mnoho práce, abychom vůbec uvedli do provozu klasická jezuitská díla, která byla tehdy považována za potřebná: exerciční apoštolát, pastorace u našich kostelů, či teologická fakulta. Otázka sociálního apoštolátu byla jakoby v pozadí. Já jsem ovšem od začátku vnímal, jak mladí jezuité neustále přicházejí a projevují touhu rozvinout apoštolát i tímto směrem. I to je jisté znamení, čím dnes mladý člověk v církvi žije. Například v současnosti můžeme pozorovat touhu mnohých mladých lidí aspoň na určitý čas, několik měsíců, celý rok, či dva pracovat jako dobrovolník v oblasti sociálního apoštolátu a získat tuto zkušenost.

V důsledku všech problémů, s kterými jsme museli bojovat, zůstával sociální apoštolát trochu v pozadí. Ale v posledních letech se rozběhlo několik nových projektů: Koncert pro Afriku, Misie Indie, Zpěv pro Kyrgyzstán, individuální aktivity některých jezuitů ve spolupráci se sestrami Matky Terezy, působení mezi Rómy. Osobně se domnívám, že bychom měli tyto aktivity v provincii lépe koordinovat a dát jim jasnější směr. To může nastoupit jen po hlubším rozlišování a seriózním přehodnocení vlastních možností. Je důležité naslouchat členům naší provincie, a to právě i v této otázce.

To všechno, čím jezuité jsou a co činí, nejde bez povolání. Prožíváme na Slovensku v tomto ohledu krizi?

Všeobecně musíme uznat, že po jakémsi boomu povolání po roce devadesát, po skončení komunistického režimu, kdy se otevřely semináře a řehole otevřely své noviciáty, což trvalo přibližně deset let, ve všech řádech počet povolání výrazně poklesl. Má to různé důvody, a já to tu teď nechci analyzovat. Musíme být vděční za každé povolání, za každého člověka, který je ochotný a najde tu odvahu vstoupit do noviciátu s touhou sloužit Bohu. Musíme velmi důsledně a zodpovědně přistupovat k formaci každého jednoho. To od nás ostatně vyžaduje generální kongregace i Svatý otec, abychom formaci konali velmi seriózně, do hloubky.

Je pravdou, že v posledních letech máme povolání méně, než jsme měli v prvních letech po revoluci. Ale nenazval bych to krizí. Stále se nám někdo hlásí, i když nemůžeme všechny přijmout, protože výběr musí být důkladný. Na druhé straně je to výzva a otazník pro nás, proč jich není víc. Musíme přijmout tuto otázku za vlastní, přistupovat k ní s větší zodpovědností a konat pro to více. Chtěl bych, aby se v tomto směru vyvinula větší aktivita. Kdybychom neměli nové společníky, byla by naše budoucnost ohrožená.

Ty jsi první slovenský provinciál, který vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova po pádu komunizmu a obdržel formaci nejen na Slovensku, ale i v zahraničí. V čem byla tato formace pro tebe obohacením a v čem naopak vidíš úskalí?

Já jsem velmi vděčný za to, co jsem během formace na Slovensku i v zahraničí obdržel. Bylo to pro mě velmi obohacující. Na Slovensku to byly především první roky plné nadšení, naplnění touhy a využití možností, které se nám otevřely. Mnohé věci byly poznamenané tím, že se začínalo. Rád vzpomínám na noviciát i dobu, kdy jsem byl scholastikem, na společenství, které se na naší bratislavské teologické fakultě utvořilo s ostatními řeholníky. Byla tam tehdy velmi dobrá atmosféra. Formace v zahraničí byla pro mě obohacením v rámci našeho řádu jako mezinárodního společenství. Navzdory tomu, že jsme byli z různých světadílů, spojovala nás stejná formace a stejné charisma. Také jsem rád, že jsem mohl studovat na velmi dobré a kvalitní škole.

A narazil jsi i na nějaká úskalí během formace?

Úskalí? Určitě ano. Ať už studium, nebo jiný úsek formace v zahraničí v sobě nese jistou náročnost. Člověk se například musí přizpůsobit jiné kultuře a naučit se cizí jazyk natolik, aby mohl zvládat život a studium v jiné zemi. To není lehké. Pro mnohé je to někdy opravdu velký problém. Ale Tovaryšstvo Ježíšovo tak postupovalo od začátku. Byli to muži z různých zemí, kteří se často pohybovali z místa na místo a střídali etapy formace v jiných zemích a museli se neustále učit cizí jazyky. Naše formace sama o sobě je poměrně náročná. Zkušenost prověřená staletími a moudrost, která je vložena už do našich Konstitucí a ostatních dekretů, se snaží tato úskalí eliminovat.

Říká se, že když člověk projde jezuitskou formací, je z něho „hotová“ osobnost. Je to trochu nadnesené, ale něco to říká o dlouholeté pedagogické tradici, která vychází z ignaciánské spirituality. Na Slovensku máme Teologickou fakultu Trnavské univerzity. Jak vidíš její budoucnost?

K tomu se mi nevyjadřuje snadno. Je tu určitá tradice působení jezuitů od vzniku první univerzity, kterou založili právě oni. Naše působení v současnosti na této škole, jaký vklad přinášíme a jaké úkoly plníme, mohu jen těžko posoudit. Od nás se vyžaduje, abychom všude tam, kde působíme, přinášeli určitou kvalitu, měli bychom být těmi, kteří věci posouvají dopředu. Neměli bychom poskytovat jen intelektuální formaci, ale formovat celého člověka. O to nám musí v dnešní době jít. A mělo by být naší ambicí „vtisknout tuto pečeť“ i Trnavské univerzitě.

Na Slovensku ovšem nemáme jen fakultu, ale i exerciční domy. Jaká je jejich budoucnost v prostředí, ve kterém je víra vytlačována z veřejné sféry života a počet věřících klesá? To je ostatně případ jak západní Evropy, tak také zemí postkomunistického bloku. Co mohou exerciční domy v této situaci nabídnout?

Myslím, že význam exercičních domů vůbec neklesá, i když se společnost postupně sekularizuje. Právě naopak, v takové společnosti jsou místa, která poskytují možnost se zastavit, meditovat a duchovně obnovit, vzácná a důležitá. Je to vidět i na západ od nás. Nejen v západní Evropě existují místa, řeholní domy a pod., které poskytují lidem možnost sdílet chvíle modlitby s řeholním společenstvím, zastavit se a uvažovat nad svým životem. Taková místa lidé vyhledávají a jsou pro ně vzácná.

I u nás by měly naše exerciční domy být centrem spirituality, které poskytuje lidem prostor a pomoc k tomu, aby se mohli zamyslet nad svým životem a hledat znovu svůj vztah k sobě samému, k světu a k Bohu. To je výzva i pro nás, abychom byli schopni lidem pomáhat v jejich situaci, doprovázet je v jejich hledání a odpovědět na jejich otázky. Především, abychom byli schopni je nasměrovat k Bohu a pomáhat jim v prohloubení a růstu víry, aby uprostřed tohoto světa, který jde někdy docela jiným směrem, dokázali obstát a plně žít a prožívat svou víru. Význam exercičních domů je proto stále platný a je to pro nás výzva, aby skutečně poskytovaly to, co by poskytovat měly.

Tovaryšstvo Ježíšovo není jediným organizmem, který vychází z duchovní tradice svatého Ignáce z Loyoly. Na Slovensku se touto spiritualitou snaží žít i sestry z Congregatio Jesu, mladí ze Společenství křesťanského života a jiných společenství. Máš plán, jak společnou spoluprací spojit lidi, jež čerpají ze stejného spirituálního pramene?

Nechtěl bych nyní hovořit o konkrétních plánech. Před námi stojí mnoho výzev. Existuje dnes řada velmi komplexních problémů, které nejsme schopni sami řešit. Pokud chceme zodpovědně odpovědět na výzvy dnešní doby, je nutné, abychom postupovali právě ve spolupráci s ostatními, aby jednotlivé projekty mohly obstát a bylo možné je zabezpečit z dlouhodobého hlediska. Ukazuje se jako nevyhnutelné, abychom spolupracovali s jinými, dokázali spolupráci nabídnout, ale i naopak, přijmout podobné nabídky od druhých. A je nasnadě, že nejlépe se nám může spolupracovat právě s těmi, kteří sdílejí stejné charisma nebo žijí ve stejném duchu, jako my, a jsou během své formace formováni duchem exercicií. V tomto případě všechny společenství, které můžeme zařadit do ignaciánské rodiny, jsou pro nás těmi nejbližšími, které bychom měli k takové spolupráci pozvat a nebo od kterých bychom se k ní měli nechat pozvat.

Uvažuješ nad dialogem s dalšími církevními představiteli na Slovensku, nebo o spolupráci na společných projektech, kde jde o všeobecné dobro církve?

Některé problémy můžeme v církvi řešit jen v dialogu a ve spolupráci tam, kde jsme schopni hledat řešení a společně postupovat. Například rómská otázka je náročný úkol, který církev může zvládnout jen v široké spolupráci kněží, řeholníků či angažovaných laiků. Další takovou otázkou je rodina. To nejde bez spolupráce a vzájemného postupu diecézí, řeholí a jiných společenství.

Co bys na závěr popřál našim čtenářům?

Chtěl bych všem čtenářům popřát, aby každý den znovu objevovali milujícího Boha, přítomného v tomto světě, ve všem co přežívají a co je obklopuje.

Peter Bujko se narodil 16. září 1968 ve Vranově nad Topľou. V roce 1990 zahájil své studium teologie ve Spišské Kapitule. V roku 1993 vstoupil do jezuitského řádu a po noviciátu dokončil základní studium teologie na jezuitské škole v Bratislavě. Po kněžském svěcení 27. června 1998 působil dva roky v exercičním domě sv. Ignáce v Prešově. V letech 2000-2005 studoval postgraduálně teologii na Vysoké škole filosoficko-teologické Sankt Georgen ve Frankfurtu nad Mohanem. Poté působil jako spirituál slovenských scholastiků v Bratislavě. Zároveň začal přednášet na Teologické fakultě TU v Bratislavě a na Pedagogické fakultě téže univerzity v Trnavě. Řeholní formaci završil tzv. třetí probací v Dublinu na přelomu let 2007 a 2008. Po návratu navázal na své pastorační působení v Bratislavské arcidiecézi.

Foto: Jakub Garčár, Luboš Rojka

 odeslat článek     vytisknout článek