Články

Barokní jezuitské Klatovy podněcovaly k přemýšlení

Jiří Štancl

Nejprve Dr. Martin Mádl z Ústavu dějin umění Akademie věd poukázal na malířskou výzdobu jezuitského kostela v Klatovech v evropském kontextu. Iluzivní malba vyžadovala především ovládnutí perspektivy. Přednášející poukázal na fyzikální principy perspektivy, jejich matematický základ a z toho vyrůstající nauku o optice, spojenou se jmény Galilea a jezuitského polyhistora, jednoho z největších učenců své doby, Athanasia Kirchera. Na učení o optice navázal svoji Perspektivou jezuitský malíř Andrea Pozzo. Uplatňoval ji ve výmalbě tak, že ji divák nejlépe vnímá z jediného bodu chrámu. V klatovském kostele, jehož interiér je prací Pozzova následovníka Josefa Hiebela, není centrální bod vyznačen na podlaze, ale přesto je odvoditelný a nachází se přibližně na místě křížení hlavní lodi, pod kopulí. Pozzo musel čelit kritice, která upřednostňovala koncepci více výchozích bodů v prostoru. Pozzo však své řešení „jediného bodu“ hájil poukazem na „jedinou pravdu“ a nikdy tuto zásadu neopustil.

Dva vídeňští historici umění, Dr. Karner a Doc. Koller, se pro nemoc omluvili a zaslali své přednášky „Andrea Pozzo a jeho následovníci“ a „ Andrea Pozzo a technika nástěnné malby“ jen písemně. Dr. Oulíková hovořila na téma „Nástěnné malířství a řád Tovaryšsta Ježíšova v Čechách“. Odpoledne pak přednášel Dr. Petr Fronek o životě a díle Josefa Hiebla, P. Miroslav Herold SJ (na fotografii) o historii jezuitského kostela v Klatovech a Siegrid Gensichen M.A. z Německa o Hieblově nástropní malbě kostela sv. Kříže v Baden-Badenu, představující nalezení sv. Kříže císařovnou Helenou. Všechny přednášky lektoři doprovázeli projekcí barevných snímků Hieblových případně Pozzových děl a celek vyzněl koncentrovaně a vyváženě.

Mezi dopolední a odpolední blok přednášek bylo vloženo vystoupení prof. Petra Piťhy. Na otázku v názvu přednášky (Jsou křesťanské kořeny pro Evropu důležité?) Piťha odpověděl hned v úvodní větě kladně. K tomu hned dodal, že Evropa není vymezena geograficky, nýbrž kulturně, t.j. křesťansky.

Křižácké výpravy byly podle Piťhy prvním globalizačním úsilím v Evropě, která se nejvýrazněji vymezovala proti islámu, méně silně např. proti buddhismu. Jednotící tendenci přinášely ve středověku kláštery jako ohniska vzdělanosti, než tuto roli později převzaly univerzity. Přesto pod těmito jednotícími činiteli existovaly a existují dva silné zlomy: mezi protestantským Severem a katolickým Jihem a mezi byzantským Východem a římským Západem. Románský stavební oblouk je ještě jednotícím znamením, gotický oblouk však již zná jen evropský Západ.

Patrně nejživější ohlas a řadu otázek vzbudil Piťhův popis současného stavu společnosti, kde je slušnost vytlačována z veřejného prostoru. Zásada „co není zakázáno, je dovoleno“ se může uplatňovat jen ve společnosti, v níž je slušnost něčím přirozeným. Ovšem tak tomu již v české společnosti není, vyjádřil své přesvědčení Piťha. Jiný princip, „presumpce neviny“, je uplatňován tak silně, že díky formálním nedostatkům se stávají beztrestnými i skuteční zločinci.

Piťha pak uvedl ještě další příklad. Rozvod se podle něho nesoudí, ale odúřaduje. Přitom by ten, kdo se rozvede, měl automaticky být obžalován z týrání dětí, protože prakticky neexistuje dítě, které by rozvodem nebylo poškozeno.

Je zážitek profesora Piťhu poslouchat. Svým konzervativně noblesním vzhledem jakoby dával najevo, že si posluchačů váží, ať jsou učení, mocní či prostí. Své myšlenky pronáší zvolna, rozvážně, přesně je formuluje a nepodbízí se. Posluchačům se zdá, že mají před sebou proroka s logicky neúprosným myšlením, který říká: Nepřestanete-li se chovat tak a tak, stane se to a to. Nechcete-li, aby se to a to stalo, změňte se.

Slova o rozvodu a jeho následcích se vryla do mysli každému. Je třeba ovšem podotknout, že tato slova jsou v současném právním prostředí nerealizovatelná. Vykonáváním práva je totiž vyloučena trestnost. A práva se dotčení dovolávají hojně a hlasitě. Ten, kdo je (nebo se cítí) v manželství nepochopen má přece „právo“ na rozvod, má „právo“, zařídit si život po svém. A tímto „právem“ ubije v zárodku každou argumentaci. Při této příležitosti mi vytanul na mysli současný konzervativní polský filosof a politik Ryszard Legutko, který v jednom ze svých esejů kritizuje naznačené, široce pojímané pojetí „práva“, které není vyváženo povinnostmi. Debatu o interrupci umlčí „právo ženy rozhodovat svobodně o svém těhotenství“. „Právo podnikat“ utne otázky o poškozování ovzduší . „Právo dítěte na nedotknutelnost a štěstí“ zase stále silněji podkopává možnosti rodičů je přiměřeně fyzicky potrestat a vposledku i účinně vychovávat. Dokonce i argumenty pro asistované zabití jsou vyztuženy poukazem na „právo důstojného odchodu ze života“.

Tak jako každý rok, i letos Barokní jezuitské Klatovy podněcovaly k přemýšlení. Nejen o roli jezuitů, letos reprezentovaných jak současným, tak budoucím provinciálem, ale i o tom, co je opravdu důležité a krásné, o slušnosti či postavení člověka ve společnosti.

 odeslat článek     vytisknout článek