Rozhovory

Musíme dozrát, abychom využili bohatství rozmanitosti

Redakce Jesuit.cz

Dnes jezuitský generál zahájil vizitaci Španělska při příležitosti zakončení oslav 500. výročí od narození sv. Františka Borgiáše. Návštěvu začal ve Valencii, kde hovořil na téma Spolupráce v srdci poslání. Zítra se pak Nicolás přesune do Gandie, kde se 28. října 1510 František Borgiáš narodil. Řádový představený pak navštíví také Fontilles, nemocniční areál, kde jezuité založili v roce 1909 útulek pro malomocné. Vizitace pak bude zakončena ve dnech 29. až 30. října v Zaragoze. V Centro Pignatelli promluví Nicolás na téma Smíření a poslání na hranice. Přednese také projev o sv. Giuseppu Pignatellim SJ, jehož 200. výročí úmrtí oslavíme příští rok.

Po posledních cestách v Evropě jsme otci generálovi položili několik otázek o situaci řádu na tomto světadílu.

Dlouhou dobu jste žil mimo Evropu. V posledních dvou letech jste se setkal s evropskými provinciály, zúčastnil shromáždění Konference evropských provinciálů a navštívil četné země tohoto kontinentu. Co vás z těchto cest a setkání nejvíc zaujalo?

Domnívám se, že jsem stále navštívil příliš málo evropských zemí. Ohromuje mne starobylost všeho (bez ironie): osob, budov, kultur, dějin, diskusí a podezřívavosti mezi národy, strachů a napětí. Všechno je starobylé a všechno pokračuje tak, jako by lidská minulost byla stejně skutečná jako ulice jejích starých měst. Dělá na mě také dojem, a ne vždy kladný, ohromná jistota Evropanů o sobě a o svých názorech. V Asii jsou takové postoje považované za aroganci a svévoli. Jsou pochopitelné v evropském kontextu, ale zcela neospravedlnitelné v kontextu světovém. Je pravda, že Evropan ví mnoho věcí, ale neví všechno; a zcela jistě ví velmi málo o jiných světech, stejně skutečných jako je stará Evropa.

Po tom, co jste slyšel a viděl v současné Evropě, jaké výzvy se vám na tomto kontinentu zdají nejdůležitější pro společnost a jezuitský řád?

Hlavní výzvou, která se, jak se zdá, stále jasněji vynořuje, je sekularizace Evropy. Ta se vyznačuje tím, že se lidé omezují ve svých ambicích, ale zároveň lpí na minulosti. U mnoha lidí vnímám jistou aroganci při popírání všeho, co uniká jejich poznání a co nechápou. Je to opravdová výzva, jak v tomto prostředí křesťansky a lidsky žít.

Jinou důležitou výzvou je hledání odpovědi na otázku, jak se postavit k islámu, který se v Evropě viditelně šíří. Jaké vztahy bychom měli navázat k jeho přívržencům? Měli bychom nabídnout bratrství, prosté lidské přijetí či nejnutnější pomoc, abychom všichni mohli kráčet životem v nové harmonii a to tvořivým způsobem? Třetí výzva je dle mého soudu vytvoření nového jazyka, který by měl uměleckou úroveň, byl dramatický, ohebný a zároveň schopný vyjádřit celé bohatství křesťanské či prostě náboženské zkušenosti.

V téměř třech letech jste jako generální představený Tovaryšstva Ježíšova navštívil Afriku, obě Ameriky a Asii. Jsou i tam podobné výzvy, na které musí jezuité odpovědět, nebo se nachází před zcela odlišnými problémy?

Myslím, že obojí lze tvrdit se stejnou přesvědčivostí. Nejprve máme dojem, že kontinenty jsou ve všem odlišné. Existují nesmírné rozdíly v kontextu, v prostředí, obřadech atd. Naši pozornost upoutávají odlišnosti ve způsobu života, myšlení, řeči, mentalitě, kulturních tradicích… Ale pak si člověk začíná uvědomovat i hluboké podobnosti. Ať jsme, kde jsme, všichni trpíme stejným způsobem, všichni milujeme a stejným způsobem toužíme po tom, abychom byli milováni, všichni vyrůstáme jako osoby. A v této směsi rovností a odlišností jsem mohl konstatovat, že jako řeholníci a jezuité se všude ocitáme tváří v tvář stejným výzvám, abychom rostli do podoby, jakou má Kristus.

Všichni si uvědomujeme Boží volání, všichni se na ně snažíme odpovědět, všichni jsme více méně stejně rozptylováni a máme stejná pokušení. To všechno znamená, že můžeme žít spolu, spolu vyrůstat, vzájemně si pomáhat a mít touhu po nutné zralosti, abychom využili rozmanitosti a bohatství, které nám mezinárodní ráz našeho řádu nabízí. Být jezuitou není věc, která by měla nějakou vlastní specifickou podobu v latinské, anglosaské, asijské či africké kultuře. Zkušenost nám říká, a to velmi výmluvně, že Kristovo povolání je stejně obtížné a stejně přitažlivé pro všechny národy.

V těchto dnech proběhl synod církví Středního východu. Vy za několik týdnů navštívíte Egypt. Co pro Vás znamená odlišnost církevních tradic v lůně katolické církve?

Na prvém místě velké bohatství křesťanské zkušenosti, jejich dějin a jejich tradic, hloubku spiritualit, které se rozvinuly na křesťanském Východě. Národy Středního východu jsou podle mého názoru národy, které v dějinách velmi mnoho vytrpěly a utrpení je jedním z bezpečných pramenů spirituality hlubokého myšlení a cítění.

Tato různorodost poskytuje také velmi mnoho příležitostí. Celá církev a všechny církve zde nacházejí velkou hloubku řeholního života, spiritualitu, z níž lze čerpat jako z pramenů moudrosti a duchovních intuicí. V dialogu s těmito církvemi se můžeme naučit novému ekumenismu. Můžeme se naučit cítit se tam jako bratři bez nutnosti přijmout uniformitu. Můžeme prohlubovat své spojení srdcí a víru, i když v rozmanitosti obřadů, forem a praxí zbožnosti. A já věřím, že zde máme velkou příležitost stále přizpůsobovat svůj teologický jazyk inspirovaný vždy křesťanskou rozmanitostí našich forem života a obřadů.

Přirozeně i tato odlišnost s sebou nese své výzvy. Jak změnit své výhledy tak, abychom mohli všichni spojeni věnovat větší pozornost společné budoucnosti spíše než rozdílům, které poznamenaly naši minulost? Jak si můžeme pomáhat, aby naší hlavní starostí byla služba druhým, zvláště chudým a ne společenský či politický vliv? Další velkou výzvou je jistě nutnost prodělat cestu smíření se všemi našimi sousedy, aby to bylo výmluvným svědectvím Boží lásky v Kristu, který je středem naší víry. A konečně, jak rozvíjet naše společenství víry a zároveň mít před očima především lidské utrpení?

Odlišnost, kterou jsme prožili na synodu a jež zastupuje různá společenství, která jsou rozsetá po celém světě, nás vybízí k tomu, abychom se učili z křesťanských dějin. Ty nás mohou naučit mnohému o utrpení, věrnosti, těžkostech, ale i nedokonalostech. Zároveň nás ta odlišnost přivádí k tomu, abychom uvažovali nad velmi hlubokou vírou a zkušeností, které nás spojují. A nakonec nás vybízejí k objevování křesťanských cest, které vedou ke společenství, službě a naději.

Zdroj: www.sjweb.info

 odeslat článek     vytisknout článek