Články

Studentští kaplani rokovali o evangelizaci v sekularizovaném světě

Jan Regner

Jezuité a jejich laičtí spolupracovníci se do Věčného města sjeli ve čtvrtek 11. listopadu večer a jejich jednání trvala až do neděle 14. listopadu. Velmi podnětnou inspirací pro všechny účastníky byly referáty o činnosti jednotlivých evropských studentských center, jejich úspěších i výzvách. Nový evropský provinciál John Dardis promluvil o nových plánech a svých aktivitách. Portugalský jezuita Filipe Martins pak představil projekt Magis, doprovodný ignaciánský program Světového dne mládeže v Madridu, jenž proběhne v létě příštího roku. Paní Marvic Ann Debono z Malty nakonec nastínila možnosti podpory mládežnických organizací a mezinárodních dobrovolnických aktivit z fondů Evropské unie. Největší část setkání však tvořily tři přednášky irského teologa a kulturologa Michaela Paula Gallaghera, které vyvolaly velmi živou debatu.

Sekularizmus a evangelizace

Irský teolog pak ve své první přednášce nabídl několik výroků, které dále rozvíjejí výše zmíněné úvahy. K citovaným autorům patřil J. B. Metz, podle něhož je sekularizace především masivní ztrátou dosavadní lidské paměti a vnímavosti. Proces uzdravení může zprostředkovat jen schopnost naslouchat bolesti světa, domnívá se německý teolog, žák Karla Rahnera. Významný katolický filosof Charles Taylor k tomu ve svém monumentálním díle nazvaném Sekulární věk dodává, že sekularizace je především posunem v citlivosti a není tedy krizí náboženské víry jako takové, ale spíše krizí určitých forem „věření“. Musí tedy nutně povstat takové formy, které budou založeny na svobodné volbě, utiší hlad dnešních lidí po spiritualitě a stanou se plodným „zdrojem proměny“.

Zatímco moderna stála na dvou pilířích, rozvoji nové vědy a nového sebe-vědomí jednotlivce, které se projevily mimo jiné i úbytkem náboženského vědomí, v postmoderní době se náboženství znovu vrací na scénu, i když ve značně změněné podobě spojené s multikulturalizmem a pluralizmem. Náboženská identita je dnes věcí velmi křehkou a navíc ve znamení plachého hledání. Současný člověk sice prahne po spiritualitě, která by prohloubila kvalitu jeho života, ale zároveň nechce, aby příliš napínala jeho myšlení, nebo vytvářela nadměrné nároky na jeho chování. Podle Nicholase Lashe tedy taková spiritualita spíše konejší, než že by rozvracela „ztučnělou samolibost“ dnešního člověka.

„Mnozí souhlasí s tím, že můžeme ono nevyslovitelné uctívat v mlčení, ale skoro se zdá nedostatkem dobrého vychování upozorňovat na to a na tuto skutečnost v naší zkušenosti a říkat: Bůh je zde. Je jasné, že pro křesťanství jako náboženství dějinného zjevení tvoří tento sklon zásadní hrozbu,“ prohlásil poněkud ironicky Karel Rahner, jeden z největších teologů 20. století. Pro Rahnera je však přesto tato „mystická“ cesta novou nadějí v době sílícího sekularizmu.

Podle Gallaghera se postmoderna vyznačuje dvěma rozměry: kulturní bezútěšností a novou otevřeností k víře. Může proto vyústit v různých formách relativizmu, nebo také v nové duchovní důvěře, hledání kořenů, či dokonce znovunabytí opomíjených forem vnímavosti. Abychom se dokázali v této nové době orientovat, potřebujeme si osvojit umění duchovního rozlišování. Jen tak budeme schopni uvědomit si naši situaci a adekvátně odpovědět na hledání dnešního člověka.

Role naší imaginace

Ve svých Duchovních cvičeních Ignác z Loyoly často vyzývá k zapojení fantazie a obrazotvornosti v meditaci. Představivost tedy patří k hlavním rysům ignaciánské spirituality. Mohla by pro nás být klíčem k pochopení kultury a hledání nových vizí v dnešní době? Gallagher je o tom přesvědčen a domnívá se, že naše imaginace není jen cestou ke kreativnímu „vylepšování designu“, není jen nějakým sněním a fantazírováním, ale účinným prostředkem, jak vnímat a proměňovat skutečnost.

Při té příležitosti irský teolog využil několik citátů významných myslitelů a literátů, aby ukázal, že představivost dnes dokáže člověka oslovit účinněji, než hledání racionálního zdůvodnění Boží existence. Spisovatel T. S. Eliot v roce 1945 napsal, že „problémem moderní doby není jen neschopnost věřit určité věci o Bohu, které věřili naši předci, ale neschopnost cítit k Bohu a k nám samým to, co jsme kdysi cítili.“

„Představivost je důležitější než poznání,“ prohlásil kdysi fyzik Albert Einstein. Podle tvůrce teorie relativity je poznání omezeno tím, co nyní chápeme, zatímco „představivost objímá celý svět“. Podobně nedávno blahořečený teolog J. H. Newman poznamenal, že je snadnější dotknout se srdce pomocí představivosti, než prostředky rozumu.

Imaginace je tedy velmi důležitou schopností člověka, která je tak často neprávem opomíjena. Paul Ricoer dokonce vyjádřil přesvědčení, že když jsme s to představit si své možnosti, můžeme se stát „proroky vlastní existence“. Představivost se sice může lehce stát něčím nesvobodným, traumatizovaným nebo závislým. Ale právě ona je zároveň i zdrojem naděje, uzdravení a osvobození. To když jsme schopni si představit, kým bychom se mohli stát.

 odeslat článek     vytisknout článek