Dokumenty

Odešel s vděčnou a otevřenou vážností

František Hylmar

Měl Boží zákon ve svém srdci, a Bůh dával sílu jeho krokům. Doufal v Boha a držel se jeho cesty, a Bůh dával sílu jeho krokům - praví zpěv z breviáře v den dnešní památky sv. Padre Pia. Bůh dával sílu i krokům otce Jana Pospíšila, s nímž se dnes loučíme, po téměř devadesát jedna let. Bůh dával sílu jeho krokům a dával sílu jeho vůli zvlášť v posledních letech, kdy už jej každý krok bolel, ale on kráčel, aby mohl u oltáře slavit eucharistii a aby mohl ve zpovědnici smiřovat duše s Bohem. Když byl mladší, prochodil stovky kilometrů na Berounsku a Křivoklátsku a slezl kdekterý vrchol a hřeben Vysokých Tater. Dokázal vyjmenovávat jejich štíty a sedla, jako by je měl stále před očima. Nechodil sám, chodil a jezdil s druhými lidmi. Spojoval úlohu průvodce cestami pozemskými s rolí jezuity a kněze jako průvodce k životu věčnému.

Bůh dal otci Janovi prožívat život s jakousi neobvyklou vážností. Lehkomyslnost a nezávaznost mu byly cizí. Vyšel z rolnické rodiny, ve které muselo pět bratrů od mládí rodičům pomáhat na poli, vysedávání u počítače a televize se tehdy nevedlo. Protože měl zájem o studium a nadání, vypravili jej rodiče jako jedenáctiletého chlapce z rodných Milonic do gymnázia do Brna. Od kvinty bydlel v takzvaném malém semináři, z něhož gymnazisté po maturitě často vstupovali do semináře. Maminka by si to přála, ale její Jan to tehdy ještě tak jasné neměl. Často vyprávěl, jak si vážil toho, že mu maminka jeho tehdejší rozhodnutí nepokračovat jako seminarista nijak nevyčítala. Bůh nevyčítá ani nevydírá, nežádá, abychom se před ním hrbili, vede s trpělivostí ty, kdo jsou vnitřně rovní a důvěřují mu. A takový byl uvnitř otec Jan. Měl Boží zákon ve svém srdci, doufal v Boha a držel se jeho cesty.

A Pán života si ho nakonec dovedl přes nacisty přervaná vysokoškolská studia ekonomie, kdy se mu v listopadu 1939 zde v Praze vyhnulo zatčení, a přes následujících několik let manuální práce až do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Bůh ho vedl a on se dal k dispozici. Bůh mu vložil do srdce velké touhy po poznání světa a po porozumění lidské duši, zvláště duši mladého člověka, a on jejich naplnění našel v Ignácově magis – více – a v jeho spiritualitě.

Po filozofických studiích během války na Velehradě a po jejím konci v Brně začal vyučovat v bohosudovském jezuitském gymnáziu.V hodinách ruštiny tehdy podle svých slov býval pouze o jednu lekci před studenty, ale zapůsobil na své žáky tak, že se s ním od té doby nepřestali stýkat a i dnes se s ním zde mnozí loučí. A navíc 15. září, kdy otec Pospíšil odešel, je dnem památky Panny Marie Bolestné, jíž je zasvěcen bohosudovský poutní chrám.

Teologická studia otce Jana v Trnavě byla opět po několika měsících násilím přervána, ale jezuité ani další řeholníci a diecézní duchovní tehdy i v internačních táborech nepřestali studovat a skládat zkoušky. Chtěli být kněžími a věděli, že to nejde bez přípravy. Dimisorie, potvrzení od představených, že mohou být vysvěceni, si ukryli v podrážkách a Jan Pospíšil byl vysvěcen v době krátké dovolenky během vojenské služby v PTP biskupem Pobožným v Rožňavě, kam přes noc cestoval ze západních Čech.

Po propuštění z PTP se spolu se spolubratrem Františkem Krásenským usadili v Praze, kde si našli místo ve slévárně ČKD. Od roku 1954 tak otec Jan žil a působil v Praze. Byl tajným knězem dělníkem, kterého za dobrou práci dávali za příklad ostatním. Žil tak, aby nejen neztratil, ale rozvíjel své řeholní a kněžské povolání, studoval, učil se anglicky stýkal se s ostatními jezuity, nevyhnulo se mu proto ani zatčení a několikaměsíční věznění. Koncem šedesátých let mohl spolu s mnoha dalšími jezuity zde v kostele sv. Ignáce přivítat generálního představeného Arrupeho, nést rakev při slavnostním uložení ostatků patera Kajpra a také složit poslední řádové sliby.

Často býval víkendovým hostem na Tetíně u pana faráře Dvorského, který na námět Ignácovy modlitby složil slova písně Ježíši, tebe miluji, kterou zde v kostele zpíváváme. Je pěkným Božím pousmáním, že okamžik smrti otce Pospíšila nastal v předvečer svátku svaté Ludmily.

Otec Jan více než třiceti lety skrytého jezuitského a kněžského života vyzrál a byl připraven dát se jako důchodce k dispozici ve veřejné kněžské službě, když se k tomu v roce 1985 naskytla příležitost. Z té doby si ho pamatují věřící na Proseku, v Hloubětíně a v Horních Počernicích.

Od roku 1990 pak otec Pospíšil pravidelně celebroval, kázal a zpovídal zde v kostele svatého Ignáce. Přitom také deset let vyučoval na střední zdravotní škole angličtinu a hodiny jazyka dával i soukromě až do posledních dnů. Lidé budou vzpomínat na pěší výlety a na autobusové zájezdy s ním.

Otec Pospíšil byl typem těžko přehlédnutelného výrazného člověka, jehož přítomnost byla vnímána, byl v komunitě i v kostele dobře vidět a slyšet. Byl lampou hořící, jeho pevný a zvučný hlas a nezaměnitelná intonace nám nevymizí tak snadno z paměti. Zůstalo po něm jakési prázdno, ale naštěstí jen hmotné.

Měl Boží zákon ve svém srdci, doufal v Boha, držel se jeho cesty, a Bůh dával sílu jeho krokům. Byl ve svém životě rolníkem, dělníkem, učitelem a knězem, ve vážnosti měl poslání zdravotníků a lékařů, kterých v blízkém okolí našeho chrámu není málo a mnozí zde čerpají sílu ke své službě. Všechno to jsou vážná povolání, která opravdu slouží lidem a to vyjadřuje vnitřní svět otce Jana.

Život pro něj nebyl nezávaznou ani nesmyslnou hříčkou, nestěžoval si ani na podrazy lidí ani na nepřízeň osudu. Modlil se a pracoval, všechno k větší slávě Boží. Při své povahové ráznosti a přímosti byl lidský a vědom si lidské nedostatečnosti, rozdával Boží milosrdenství.

Bůh mu dopřál drahnou řádku let a on své dny naplno využil. Nežehral na bolesti, i když se často držel doslova se zaťatými zuby, připravoval se na svůj odchod a zvlášť v posledních měsících zrál a před našima očima fyzicky i duchovně zkrásněl. V rodných Milonicích, kde mu přichystali oslavu devadesátin, po sobě zanechal vděčnou vzpomínku.

Se stejnou vděčnou a otevřenou vážností, s jakou žil, také odešel. Své přímé a poctivé lidství vložil do Božích rukou a Bůh z něj učinil svůj nástroj k prospěchu mnohých. A to by mohl být odkaz života otce Jana Pospíšila i pro nás a pro dnešní mladé i starší: nečekat, nemarnit čas, pracovat a modlit se, žít z Ducha tady a teď a dávat se k dispozici Pánu života.

On s námi obyčejnými lidmi a z nás dokáže vytvořit veliké věci, jemu buď chvála a sláva navěky. Amen.

 odeslat článek     vytisknout článek