Rozhovory

Komunisté se báli, aby jim Václav neumřel

Jan Regner

Vy jste se ve vězení setkával s českým exprezidentem Václavem Havlem…

Setkal jsem se s ním v době, kdy se ještě nedalo vůbec předpokládat, že se stane prezidentem. Strávili jsme spolu necelý rok ve vězení v Plzni- Borech. Ale já jsem byl od něho přísně izolován. Oba jsme k sobě tíhli, protože jsme společně podepsali Chartu 77. Někdy jsme se setkávali v kině nebo na sportovním utkání v areálu věznice. Tam jsme chodili, abychom si spolu aspoň občas mohli malou chvilku promluvit.

O čem jste spolu mluvili?

Povzbuzovali jsme se v tom, co děláme a sdělovali si informace, které pronikly do věznice. Například se nám doneslo, že se uvažuje o amnestii, protože prezident Husák jel do Rakouska, a rakouská strana požadovala propuštění politických vězňů.

Jednou se stalo, že Václava Havla odvedli do velitelské budovy. Tam se mu představili dva lidé z ministerstva vnitra a řekli mu, že ho okamžitě pustí na svobodu, když požádá o milost. Nedovolili mu poradit se s ženou. Václav tedy prosil, aby mu aspoň dali na rozmyšlenou 48 hodin. Odpověděli mu, že pokud se nerozhodne hned, tak jejich nabídka padá. Tak si vymínil, že se poradí se svými třemi přáteli. Vybral ing. Valeše, pak Honzu Litomiského, evangelického aktivistu, disidenta a chartistu, a mne. Byli jsme všichni vykulení, chvíli jsme doufali, že budeme propuštěni. Najednou přivedli Václava Havla, který byl celý bledý a vážný. Ten se nám omlouval, popsal svou situaci a prosil o radu.

Co jste mu poradili?

Ing. Valeš odpověděl bez váhání: „Vašku, podepiš to, protože nemá cenu, abys tady seděl!“ Stál tam policajt s mikrofonem a všechno nahrával. Já jsem seděl uprostřed, ale chtěl jsem získat čas, tak jsem prosil: „Je-li možné, tak ať odpoví nejprve ing. Litomiský.“ Souhlasili a Honza Litomiský takovým venkovsky pomalým hlasem řekl: „Vašku nedělej to!“ Já jsem váhal. A pak jsem se poprvé projevil jako kazatel a udělal jsem tam kázání. (Směje se.) Řekl jsem, že ho strašně obdivuji, vím, že je nemocný, doma ho čeká žena, je dlouho vězněn, takže nemám odvahu mu odpovědět tak nebo onak. Ale pak jsem se naštěstí vzpamatoval a dodal: „Ale ty nás vlastně prosíš o odpověď. Neříká se mi to lehce, ale když ty požádáš o milost, tak přiznáš vinu. Tys dělal spoustu skvělých věcí pro tento národ. Tebe musí pustit, protože děláš věci, za které se nemusíš stydět. Je mi to líto, ale prosím tě: Nedělej to!“ On váhal, váhal a byl úplně skleslý. Pak se otočil na toho policajta a zeptal se ho: „Co radíte vy?“ On velmi ostře odsekl: „Nic!“ Pak chvíli seděl a řekl: „Tak já to neudělám.“ Dnes jsem hrdý na to, že jsme ho v takové situaci podrželi. Vážím si toho, že si mě vybral, i když jsem kněz a jezuita.

Jak to nakonec dopadlo?

Všechny nás pak za to potrestali. Dokonce i Valeše, o kterém jsme se později dozvěděli, že byl agentem StB. Mě dali na nějaký čas do díry. A Vaška Havla odveleli z prádelny, kde byla poměrně čistá práce, do šrotoviště. On nebyl vězeň, který měl nějaká privilegia, jak se někdy lživě tvrdí. Pořád byl sledován konfidenty režimu a neměl žádné výhody. Na šrotovišti onemocněl, což se komunistům náramně hodilo. Poslali ho do nemocnice s tím, že mu přeruší trest po dobu nemoci, aby s čistým štítem nakonec mohli říct, že ho pustili. Báli se totiž, aby neumřel, protože to by byl mezinárodní skandál.

Potom, když jsme byli všichni propuštěni z vězení, tak jsem se s ním občas stýkal. Jednou jsem za ním přijel do Prahy a to bylo v době, kdy byl ve velké tísni…

A potřeboval nějakou oporu…

Ano. Když mě viděl, tak řekl: „Františku, tys za mnou přijel až sem do Prahy?!“ Já jsem odpověděl: „Václave, jak se můžeš tak hloupě ptát? Já si tě nesmírně vážím.“ Řekl jsem mu také, že vím, kolik lidí ho neustále otravuje. A on mi odpověděl: „Máš úplnou pravdu. Tolik lidí mě otravuje, a takoví lidi, jako seš třeba ty, který já bych tak potřeboval, tak ty nejezděj.“

Stýkal jste se s Václavem Havlem i po revoluci?

Po revoluci jsem se s ním setkal několikrát. On mě vždycky zval na hrad, když bylo výročí vzniku republiky. Dokonce jsem od něho dostal řád T.G. Masaryka V. třídy. To byla pro mě samozřejmě velká pocta. Mezi námi vždy bylo blízké osobní přátelství.

Foto: Petr Vacík. Převzato: Bulletin Jezuité 2006/2

 odeslat článek     vytisknout článek