Názory

Zvedám své oči k horám…

Jan Rybář

Mandl, zvaný Aťa, filozof, teolog, kněz, milovník hor, ale i kaváren. Miloval život, který k němu „nebyl nakloněn“ tak, jako k jeho příbuzné Adině, známé herečce. Aťa pocházel ze známé pražské rodiny. Maturoval na klasickém gymnáziu s vyznamenáním a pak se vydal na kněžskou dráhu. Studoval v Římě, kde získal i doktorát. Přišla válka, Aťa coby vlastenec odjel do Anglie a stal se důstojníkem československé zahraniční armády.

Po válce se vrátil do Prahy a hned se zapojil do práce na českých duchovních vinicích. Jenže to už se valem blížila „stepní záplava“ (Václav Renč) a za rok po vítězném únoru šel Aťa mezi prvními do vězení. Komunistické moci se nelíbila jeho úzká spolupráce s arcibiskupem Beranem, Mandl byl označen za agenta Vatikánu a zrádce národa a hrozilo mu doživotí. Z dvacetipěti let odseděl patnáct. Ve Valdicích prodělal nelidské výslechy a tříletou samotku, kde takřka zešílel. Až v Leopoldově ho dali spoluvězni do pořádku.

Ve vězení měl dobrý vliv na mladé delikventy. Bachaře udivoval vtipností a úsměvem. Staré a nemocné vězně rád zastupoval při obtížných pracích. Když se konečně vrátil roku 1964 ke své stařičké matce, byl už nemocen leukémií. Přesto si splnil dávná přání a často zajížděl do Krkonoš na Muchovu chalupu. Tam se scházelo mnoho „reakcionářů“ padesátých let i disidentů doby normalizační. Místní policista Škárnicl jakoby nic neviděl. Zatímco my jsme se bavili celý dlouhý večer, spěchal Aťa temnou nocí na východ slunce na Sněžku. Rád říkával, že Kristus vyjde k poslednímu soudu od Valšovek. Bohužel ho zdolala nemoc 15. března 1972.

Ještě po smrti obveselil své přátele. Přál si být pohřben v riflích, bílém saku a žluté kravatě. Ve svém posledním dopise ze začátku března se těšil na jaro ve Velké Úpě. Tam na něho zbylí přátelé vzpomínají dodnes.

 odeslat článek     vytisknout článek