Rozhovory

Jsme v Božích rukou, a to je jediná jistota, kterou máme

Lenka Češková

Jak vzpomínáte na oněch devět let, kdy v čele České provincie Tovaryšstva Ježíšova stál Váš předchůdce František Hylmar SJ?

Musím říct, že po Františkovi se funkce provinciála přebírá těžko, protože byl skvělým provinciálem. Když jsem potřeboval pomoct, tak mi pomohl; když jsem potřeboval poradit, tak mi poradil. Poslal mě k práci, která byla skutečně krásná, a dal mi všechnu volnost i prostředky, které jsem k vykonávání této práce potřeboval.

Na Františka tedy mám jenom ty nejlepší vzpomínky a doufám, že zůstane někde blízko, aby této provincii i dál sloužil a pomáhal jí. A aby rozvíjel projekty, které jsou provincii k užitku, protože je to nejen skvělý provinciál, ale také skvělý člověk a skvělý kamarád. Takže mu chci moc poděkovat za to, že byl tím kamarádem i tím představeným, ale hlavně za to, že je člověk, jaký je.

Teď se neubráním otázce: a jaký člověk jste Vy?

Já jsem trošku jiný člověk než František. Pocházím z Ostravy a jsem víc praktik než teoretik, takže předpokládám, že se budu hodně věnovat praktickým věcem. Po maturitě na gymnáziu jsem šel studovat strojní inženýrství a stal se ze mě strojní konstruktér; jsem tedy, nebo alespoň bych měl být, člověk logického myšlení. Po promoci jsem strávil rok v civilní službě. Působil jsem v nemocnici na operačním sále na chirurgii. Takže také něco vydržím.

Po civilní službě jste roku 1991 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Kdy jste začal pociťovat, že Vás Pán volá ke kněžství?

Řekl bych, že to moje povolání bylo takové biblické, protože jsem Pánu Bohu nějakou dobu vzdoroval. Už dříve na jednom kněžském svěcení arcibiskup Vaňák říkal, že je málo kněží, a mě při tom napadla – dnes bych to nazval obsesivní – myšlenka: „A proč ne ty?“ Nedokázal jsem se té myšlenky zbavit, i když jsem to zkoušel různými způsoby a snažil jsem si různě zdůvodnit, proč já ne. Ale nedokázal jsem to a nakonec jsem si řekl: „Když nejsem schopen odpovědět na tu otázku «Proč ne ty?», tak to asi musím dělat, protože bych měl dělat to nejlepší, co můžu, a nic lepšího mě nenapadá.“ Takže jsem Pánu Bohu jednu chvíli řekl: „Dobře, Pane Bože, já tedy budu knězem.“ A do duše mi přišel pokoj, radost a mír. Tehdy jsem ještě neznal rozlišování duchů podle sv. Ignáce, ale už tehdy jsem rozeznal, že to asi bude to pravé od Pána Boha.

Rozhodl jste se tedy pro kněžství, ale jak si Vás Pán dovedl až do Tovaryšstva?

Ano, nejdřív jsem se rozhodl pro kněžství. Říkal jsem si ale, že nechci být na faře sám, tak jsem začal hledat nějaké řeholní společenství. Když jsem ještě za komunismu studoval, byli nám jezuité prezentováni jako ti nejhorší z nejhorších. Ale když jsem se podíval do historie, zjistil jsem, že jezuité v dějinách udělali veliké věci, ať už to byla výchova k češství a rozvoj českého jazyka nebo celá barokní kultura s velkým množstvím kvalitních památek. Díky jezuitům české země po třicetileté válce rozkvetly a baroko představuje jeden z jejich kulturních vrcholů.

Zaujal mě ten kontrast. Na jedné straně po jezuitech fakticky zbyl veliký kus práce, na které stavíme dodnes, a na druhé straně se na tyto lidi, kteří něco dokázali, háže špína. A když je někdo, kdo udělal veliké věci, portrétován jako špinavec, tak je to vždycky zajímavý člověk. Tak jsem si říkal, že to asi musela být zajímavá skupina lidí, a chtěl jsem vyzkoušet, jestli je tak zajímavá ještě pořád. A musím říct, že nic zajímavějšího jsem zatím ve svém životě nepotkal, takže jsem tady.

Jaké byly Vaše začátky v Tovaryšstvu a kde jste studoval?

První rok noviciátu jsem strávil na Svatém Hostýně, kde jsme se s Františkem Hylmarem už nepotkali, protože on byl dva roky přede mnou. Ve druhém roce jsme přešli do Kolína, kde Tovaryšstvo získalo do správy někdejší kapucínský klášter. My novicové jsme přispívali k vybudování a chodu domu, třeba jsme vlastníma rukama stavěli zeď u toho objektu. Po noviciátu jsem byl poslán na tři roky filozofie do Krakova. Magisterku jsem strávil v Olomouci, kde jsem jako zástupce investora vykonával stavební dozor na rekonstrukčních pracích budov Centra Aletti.

Potom jsem byl na půl roku vyslán do Velké Británie učit se anglicky. Bylo to v Londýně v jezuitském Campion House, který už britská provincie bohužel prodala, byl poblíž Heathrow Airport. Pak jsem absolvoval tři roky teologie v Dublinu a čtvrtý rok v Londýně na Heythrop College. Poté jsem odešel ještě na dva roky do USA na studia poradenské psychologie na jezuitské univerzitě Boston College.

Pak už následoval návrat do České republiky a Vaše první kněžské působiště...

Do České republiky jsem se vrátil v září 2004. Nastoupil jsem do Brna, kde jsem se stal kaplanem pro vysokoškoláky, rektorem kostela Nanebevzetí Panny Marie a zároveň vicesuperiorem komunity. Bylo to mnoho povinností najednou, a tak po dvou letech přišel František Kuběna SJ, který převzal funkci rektora kostela a já jsem se mohl plně věnovat vysokoškolákům. Po dalších pěti letech pak byl do Brna poslán Mirek Herold SJ, aby se stal novým kaplanem pro vysokoškoláky, a já se vrátil zpět k rektorování kostela. A odtud jsem byl odvolán do Prahy a jmenován provinciálem České provincie TJ.

Jaké vzpomínky ve Vás Brno zanechalo a s jakými pocity z něj odcházíte?

Každý kněz jistě potvrdí, že první kněžské místo se člověku vryje hluboko do srdce, vždycky na něho bude vzpomínat a už nikdy ho nedokáže z toho srdce dostat. A Brno bylo první místo, kde jsem působil jako kněz, proto si myslím, že v mém srdci zůstane už napořád.

Určitě nikdy nezapomenu na lidi, které jsem tam potkal, ať už to byli vysokoškoláci, z nichž mnozí dnes už pracují a mají rodiny, tak i lidé, kteří chodili k nám do kostela. Ti všichni vytvořili takovou atmosféru, že je na co s láskou vzpomínat. Třeba na spolupráci se studenty, na noční poutě, výjezdy s radou a různé studentské skotačení, ale i na koncerty, výstavy, opravy fresek v kostele, nedělní obědy v dobré společnosti, večery při klavíru, divadelní premiéry, při kterých jsem hercům žehnal, a mnoho dalších okamžiků. To jsou věci, na které se nedá zapomenout. Je to něco, co člověka nabíjí a na co bude vzpomínat s nostalgií a s radostí, protože tam bylo mnoho dobrého. A sv. Pavel říká, že láska se raduje, když se dějí dobré věci.

O svém jmenování do funkce provinciála jste se dozvěděl už v polovině října. Připravoval jste se nějak na převzetí této funkce?

Určitě jsem se začal víc modlit... S mým předchůdcem jsme se bavili o věcech, které je třeba řešit, nicméně moje zkušenost je, že dokud to člověk neřeší sám, tak o tom stejně nic neví. Já se své funkci budu muset teprve učit. Jsem člověk, který když je hozen do vody, tak plave; třeba špatně, ale plave. Takže očekávám, že až budu hozen do té vody, začnu kolem sebe máchat rukama a volat na všechny strany o pomoc a budu doufat, že se najde plavčík, který mě naučí plavat mezi těmi úskalími úřadu provinciálského. Myslím ale, že se určitě budu mít na koho obrátit o radu.

Můžete nám prozradit, jaké máte plány do budoucna?

Chápu, že mnoho lidí si dělá starost o to, jaká bude budoucnost. K tomu mohu říci pouze to, že jsme v Božích rukou, a to je jediná jistota, kterou máme. Zkušenost české provincie je taková, že dělat nějaké plány do budoucnosti není efektivní, protože Pán Bůh ty plány dělá za nás a zve si nás k tomu, co chce On. Doufejme, že to Pánu Bohu nebudeme moc kazit a že se nebudeme příliš vzpírat tomu, co po nás chce.

 odeslat článek     vytisknout článek