Rozhovory

Jezuity si z nás dělá Bůh sám, ať chceme nebo ne

Lenka Češková

Mohl byste se ohlédnout do doby, kdy jste nastupoval do funkce provinciála? S jakými představami o tom, co budete dělat, jste začínal a co především jste nakonec dělal?

Když jsem nastupoval do úřadu provinciála, měl jsem před očima příklad patera Pavlíka, Čupra a Suchého, ale hlubší vhled do toho, co to znamená být provinciálem, jsem neměl. Co všechno mě čeká, jsem tedy teprve potom postupně odkrýval.

Měl jsem představu, že budu hodně hovořit s lidmi, a to jsem také opravdu dělal. Možná jsem měl na starosti víc kancelářské práce a administrativy, než bych si kdysi myslel, ale to podstatné, ten živý kontakt s lidmi, tam nakonec opravdu byl.

Pociťoval jste během oněch devíti let Boží vedení?

Boží vedení jsem určitě pociťoval, to zjevně. Ale je fakt, že jsem si to musel i připomínat. Myslím, že to platí pro všechny lidi, že je to pravda víry, kterou si musíme připomínat. A tím, že si ji připamatováváme, zvlášť ve chvílích, kdy se nám zdá, že věci jdou nějak jinak, než si myslíme, si potom ověřujeme, že zde Boží vedení opravdu je.

Můžete nám prozradit nějaké konkrétní dotyky Boží přítomnosti?

Pro mě bylo vždycky zázrakem, když jsem potkal pravého člověka v pravou chvíli na pravém místě a nemusel jsem složitě organizovat naše setkání. Zrovna jsem s někým potřeboval mluvit a potkal jsem ho třeba na chodbě. Tento druh zázraku mi vždycky dělal velkou radost.

Znamením Božího vedení byly také okamžiky, kdy mi lidé sami potvrdili mou intuici nebo odhad situace, které jsem o nich měl.

Dobrou známkou Božího vedení vždycky bylo, když vyšly všelijaké personální změny. Třeba když jsem potřeboval někoho přesunout a v pravou chvíli se objevil někdo vhodný, kdo mohl přijít na jeho místo, nebo když určitý člověk dorostl do určité funkce nebo úkolu právě ve chvíli, kdy bylo potřeba. To jsou složité věci, které člověk těžko naplánuje, ale ony prostě vycházejí.

Celkově jsem s velkou radostí udělal zjištění, že Tovaryšstvo – samozřejmě stejně jako i jiné řády – je opravdu jakési Boží dílo, že nás církev potřebuje a že jezuity si z nás Bůh sám dělá, ať chceme nebo ne. Že On nás do toho nějak dostrká nebo nám situace ukáže, co to znamená být jezuity; prostě že Pánu Bohu moc daleko neutečeme.

Na jaké okamžiky nebo situace z období, kdy jste zastával funkci provinciála, nejraději vzpomínáte?

Popravdě řečeno zatím ještě moc nevzpomínám, protože jsem na to neměl čas. Ještě v sobotu večer jsem vyřizoval poslední úřední mail... Takže vzpomínat začnu teprve teď.

Ale kdybych se měl trochu ohlédnout, tak rád vzpomínám na návraty našich z tzv. třetí probace. Opravdu se ukázalo, že jim terciát neobyčejně prospěl a dovršil celý jejich dosavadní život v Tovaryšstvu. To bylo vždycky velice pěkné.

Rád vzpomínám i na okamžiky, kdy se mi povedlo s někým si hlouběji porozumět. Má to pro mě velikou cenu, když se podaří vytvořit atmosféru vzájemné důvěry.

Rád vzpomínám na volbu generála patera Nicoláse při poslední generální kongregaci. Byl to hluboký zážitek skutečnosti, že celá metoda rozlišování je opravdu nesena Duchem svatým, že volba není jen nějaká naše konstrukce, ale že je v Boží režii.

Pak také vzpomínám na některé cesty do zahraničí, na zkušenost mezinárodního Tovaryšstva, také na některé chvíle ve škole Nativity, když jsem viděl, jak dětem prospívá, a pak hodně na duchovní cvičení. Když mi zbýval čas, dával jsem duchovní cvičení a tím jsem vždycky dobíjel energii. Protože tam člověk nejlépe vidí Pána Boha při práci, což je velmi radostné.

Co pro Vás naopak bylo nejtěžší?

Rozhodování o lidech, o tom, co kdo má nebo nemá dělat. Je to vždycky těžké, když musím nějak zasáhnout do života člověka, a ne vždycky to musí být trefa. Ale myslím, že přestože to bylo těžké, tak to většinou nakonec nedopadlo nejhůř.

Také je vždycky těžké snášet vlastní nedokonalosti, nedokonalosti druhých anebo kritiku, která je směřována na mě, ale tak úplně mi nepatří, nemohu s věcmi bezprostředně nic dělat a je třeba trpělivě čekat. Pomáhá při tom vědomí, že co já musím trpělivě snášet u druhých, to musím snášet i u sebe a druzí to zase musejí snášet u mě. Takže je to vzájemné.

Někdy se také těžko snáší veliká rozdílnost povah lidí nebo jejich způsobů vidění světa. Mentální struktury lidí jsou často velmi odlišné a někdy dá velkou práci zjistit, jak ten druhý člověk uvažuje nebo přemýšlí. To je také náročné, ale není to nepřekonatelné.

S jakými pocity opouštíte vedení provincie?

S pocitem, že to celé snad mělo smysl; to „snad“ si tam dávám z lidského hlediska. S pocitem, že jsme se zase – stejně jako v předcházejících letech – posunuli o trošku dopředu. Mám radost, že se našel někdo, komu lze úřad provinciála předat. Mám pocit, že změna nastala v pravý čas, že je dobře načasovaná a že nový provinciál zase přinese nový pohled na věci, což je důležité.

Máte nějaké plány do budoucna?

Konkrétní dispozice záleží na novém provinciálovi, tedy v tomto smyslu žádné plány nemám. Ve všeobecném smyslu bych zkušenosti, které jsem získal, rád dával k dobru provincie, jednotlivých jezuitů, lidí, kteří s námi spolupracují, i celé církve.

Kdyby se to povedlo, chtěl bych připravit k vydání nebo upravit k novému vydání některé naše jezuitské texty, které jsme zatím ještě kvůli čtyřicetileté přestávce v období komunismu nebyli schopni vydat, nebo jsou vydány jen provizorně.

Co konkrétního Vás čeká v nebližší době?

Teď mě čeká několik měsíců volna, cestování tak trochu za zkušenou, studiem nebo duchovnem a také odpočinek. A pak od léta už určitě nějaká nová dispozice.

Co byste vzkázal nebo poradil novému provinciálovi?

Asi to, co mi kdysi napsal jeden provinciál před těmi téměř devíti lety, tedy: zachovávat klid, dobře spát, najít si dobré spolupracovníky, nelámat si hlavu s věcmi, které nemůžu změnit, což tedy vždycky jednoduché není... A potom ještě to, co říkával pater Pavlík: „Něco se přitom sám nauč.“ Služba provinciála není jenom vnější služba druhým, ale je to i příležitost něco sám získat a trošku vyrůst ke společnému dobru.

 odeslat článek     vytisknout článek