Rozhovory

Umění dává možnost vidět věci v jiném světle

Lenka Češková

Máš vystudovanou architekturu. Můžeš nám prozradit, kde začala Tvoje cesta, která Tě dovedla až k tvorbě mozaik?

Původně jsem maloval obrazy. Moje poslední obrazy byly nefigurativní, různé informely, tvary, které se vlnily na plátně a podobně. Pro mě to byly modlitby. Chtěl jsem lidem zprostředkovat svůj vztah s Bohem a říct jim, jak je Bůh krásný; prostě zachytit krásu samu o sobě, a ne nějaký konkrétní předmět. Zjistil jsem ale, že diváci ty obrazy nedokážou přečíst, že v nich nevidí to, co jsem do nich vkládal.

Říkal jsem si tedy, že musím použít nějaký jiný prostředek. Přestal jsem malovat, díval jsem se víc kolem sebe a vzpomněl jsem si na ikony. Moc jsem je nechápal. Když jsem byl mladší, zdály se mi dokonce trošku nepovedené, protože měly obrácenou perspektivu, zvláštní strnulé tváře… Ale čím dál tím víc jsem zjišťoval, že ikony mají jazyk, který mluví o těch věcech, o nichž jsem chtěl mluvit i já ve svých obrazech.

Jak ta cesta pokračovala dál?

Vzpomněl jsem si, že o ikonách hodně mluvil otec Tomáš Špidlík SJ. Pamatoval jsem si ho ještě ze základní školy, kdy jsem viděl jeden rozhovor s ním v České televizi. Do paměti se mi vryl obraz pána, který seděl celý v červeném, byl veselý a mluvil o umění, o Bohu a o Církvi. A za sebou měl moderní obraz, plátno otce Marka I. Rupnika SJ.

Pak jsem byl na duchovních cvičeních, které pořádalo VKH Brno . Dával je otec Josef Stuchlý SJ, tehdejší kaplan pro vysokoškoláky v Brně. A přišla řeč i na umění. Otec Stuchlý mně tehdy nabídnul, že bych se k němu mohl přidat, až pojede do Říma; že by mě vzal do papežské kaple Redemptoris Mater podívat se na mozaiky. Souhlasil jsem, ale pouze pod podmínkou, že navštívíme otce Špidlíka. A otec Stuchlý říkal, že by to možná šlo. Jenže než jsme vyrazili do Říma, otec Špidlík zemřel a já jsem ho už nestihl navštívit... Tak jsem si říkal: „Otče Špidlíku, co jste mně to udělal...“ Asi 14 dní na to se mně dostal do rukou kalendář s mozaikami Centra Aletti a na něm bylo napsáno: „Čas pomíjí, ale přátelství zůstává. Tomáš Špidlík.“ Bylo to psáno rukou a otec Špidlík to napsal několik měsíců před svou smrtí. Potěšilo mě to; bylo to jako takový pozdrav od něj.

Zjistil jsem, že mozaiky v tom kalendáři jsou zajímavé, že používají více méně současné výrazové prostředky a mají v sobě ukrytý jazyk; že jsou to obrazy, které k nám hovoří a mají schopnost sdělovat pravdy víry a církve. Chtěl jsem ateliér otce Rupnika poznat blíže, a tak jsem postupně kontaktoval Centrum Aletti v Olomouci a pak v Římě a po nějakém čase jsme dohodli mou návštěvu.

Jak ateliér Centra Aletti funguje? Kdo všechno v něm působí?

Ateliér sakrálního umění, ve kterém vznikají mozaikové výzdoby liturgických prostor po celém světě, je jedna z mnoha aktivit Centra Aletti v Římě. Ateliér vede otec Marko I. Rupnik SJ a pracují v něm výtvarníci z celého světa. Hodně je zastoupená komunita slovanských umělců, Ukrajinci, Slovinci, je tam také Srbka, a další. Asi z poloviny jsou to laici a z poloviny kněží a řeholníci, resp. řádové sestry. Loni nás celkem bylo asi patnáct, ale ten počet se měnil. Někdo třeba přijel jen na krátkou dobu na výpomoc. Jindy to byli lidé, kteří si to přijeli „zkusit“, zjistit, jestli v tom mají pokračovat dál nebo ne.

Čím na Tebe ateliér Centra Aletti tak zapůsobil?

Pro mě to bylo zvláštní místo, kde se snoubí každodenní práce a osobní i společná modlitba a všechno běží takovým všedním tempem. Neměli jsme moc času na vlastní aktivity. Ale bylo to hezké právě v tom, že lidé, kteří tam byli, pracovali na plno a vkládali do toho sami sebe. Když jsem v ateliéru provázel některé návštěvy, tak byly překvapeny, že mozaiky nedělá jenom otec Rupnik, že je tam spousta lidí, kteří chystají kamení, zlatí kostičky, skládají jednotlivé prvky atd., a že je do toho vložena spousta úsilí.

Dnes se málokdy vidí, že by umělci byli schopní společně pracovat na jednom díle. Umění mozaiky je krásné i v tom, že to je ryze křesťanské umění. Člověk, který dělá mozaiku, ji nemůže dělat sám, protože té práce je tolik, že člověku samotnému by se to dělalo velmi špatně. V tom je krásná dimenze společenství na Centru Aletti. Jsou tam výtvarníci, kteří mají svůj vlastní přístup k umění a každý z nich by tentýž obraz namaloval jinak, ale i přesto jsou schopní pracovat společně na jednom díle.

Měl jsi už nějakou předchozí zkušenost s tvorbou mozaik? Nebo ses v ateliéru učil všechno od začátku?

Už předtím jsem vytvořil několik mozaik, např. na dvoře Fakulty architektury v Brně, na svém "rodném" domě nebo na kostele v Příměticích. S mozaikou jsem tedy nějakou zkušenost měl, ale určitě bych se neoznačil jako mozaikář.

Po příjezdu do Centra Aletti se mě ujala bývalá vyučující mozaiky na akademii výtvarných umění v Srbsku a postupně mě zaškolovala do způsobu, jakým se dělají mozaiky na Centru Aletti. Celá formace vede k tomu, aby byl člověk schopen podílet se na tvorbě jakékoliv části mozaiky. Není to tak, že by někdo dělal jenom něco, i když jsou tam i výjimky, ale většinou to je tak, že každý má být schopen udělat to, co je zrovna potřeba.

Většina výtvarníků v ateliéru zůstává několik let. Já jsem ale nechtěl nechat svoji ženu dlouho samotnou, tak jsem se vrátil už po půl roce.

Dostalo se Ti vedle praktických dovedností i nějakého teoretického vzdělání?

Když jsem jel do Centra Aletti, zajímalo mě, proč tam ty věci dělají tak, jak je dělají, a jak přistupují k obrazům. Než jsem odjel do Říma, udělal jsem si seznam toho, co mě zajímá, co bych se tam chtěl dozvědět. A když jsem se z Říma vracel, zjistil jsem, že jsem dostal ještě víc, než jsem původně chtěl.

Zajímala mě třeba otázka obrazu v liturgickém prostoru. Pamatuji si, že v některých kostelech jsem se setkal s malbami, které byly pro mě jako výtvarníka neuchopitelné. Nevěděl jsem, kdo to je, jestli je to nějaký svatý a případně o jakého svatého se jedná. Přišla mně to velká škoda, protože v církvi máme obrovskou tradici obrazů a bylo by smutné, kdyby zůstala zapomenuta. Umění nezbytně potřebujeme k životu, protože umění podle mě dává možnost vidět věci v jiném světle.

Během pobytu v ateliéru jsem byl pozván na kurz, který pořádá Centrum Aletti v rámci svých dalších aktivit. Účastnil jsem se přednášek, které se týkaly obrazů a teologie; velká část byla věnována teologii ikon. Bylo to spojeno i s prohlídkami římských kostelů. Například po raně křesťanských památkách nás provázel ředitel sekce pro raně křesťanské umění Vatikánských muzeí, který nám podal zasvěcený výklad o sarkofázích, o přístupu prvních křesťanů k umění a podobně.

Jak bys chtěl zužitkovat to, co jsi v Centru Aletti načerpal?

Svůj pobyt na Centru Aletti jsem bral jako veliký dar a přál jsem si ho po návratu nějak použít. Mozaikám se věnuji i nadále. Teď konkrétně vytvářím mozaiku pro jednu rodinu v Brně a časem třeba bude nějaká další podobná práce, kdo ví. Snažím se i dál udržovat kontakt s ateliérem Centra Aletti; příštích 14 dní spolu budeme pracovat na mozaice v moderním kostele Corpus Domini v Bologni. Třeba i u nás někdy vznikne ateliér podobný tomu římskému. Mým hlavním přáním je udělat něco krásného pro církev. To je široký pojem a neznačí to jen umění.

Ing. arch. Jiří Šťasta pochází z Brna. Vystudoval Biskupské gymnázium v Brně. Roku 2011 dokončil studium architektury a urbanismu na Fakultě architektury VUT v Brně. Roku 2012 absolvoval šestiměsíční studijní pobyt v ateliéru Centra Aletti v Římě. Zpracovává projektové dokumentace, vytváří projekty na rekonstrukce domů a bytů i studie na úpravu liturgických prostorů. Ve své práci kombinuje práci architekta a výtvarníka.

Bližší informace o Šťastově tvorbě se dozvíte na jeho webových stránkách.

 odeslat článek     vytisknout článek