Články

Jezuité na Druhém vatikánském koncilu

Redakce Jesuit.cz

"Překvapující zpráva!" Takový byl stručný komentář plný údivu, s kterým francouzský jezuita a teolog Henri de Lubac v červenci 1960 v časopise La Croix reagoval na to, že ho papež Jan XXIII. jmenoval poradcem přípravné komise Druhého vatikánského koncilu. Bylo to překvapení, které pro otce de Lubaca znamenalo rehabilitaci jeho teologických názorů, nebo toho, že hájil myšlenky otce Teilharda de Chardina a v jistém smyslu kritizoval to, že odešel do exilu a byl ze strany církve a řádu cenzurován.

Jmenování otce de Lubaca poradcem na koncilu znamenalo pro něho po nepřímo vyjádřeném odsouzení jeho mnoha spisů encyklikou Pia XII. Humani generis (o některých falešných názorech, které podkopávají základy katolické nauky, 1950) především uznání jeho stylu a způsobu, jak teologicky bádat – k čemuž patří mezi jinými znovuobjevení Církevních otců. Tato rehabilitace jezuity de Lubaca byla především kvůli jeho dílu Surnature posuzována Svatým oficiem s podezřením. Tato situace se velmi podobá situaci jiného zástupce tzv. Nouvelle Théologie a bratrského přítele jezuity z Lyonu – francouzského dominikána Yves Marie Congara, který byl rovněž odsouzen k mlčení a nyní, ve stejném roce jako de Lubac, byl papežem Roncallim jmenován poradcem.

Tato „překvapující zpráva“ o jmenování jezuity poradcem koncilu vyvolala něco mezi nevěřícným údivem a jistou úzkostí, i mezi více než 35 tisíci jezuity rozptýlenými po celém světě pod vedením generálního představeného P. Jana Baptisty Janssense. Ti byli vyzváni k modlitbě, aby tato dějinná církevní událost vedla ke kýženým změnám, které si přál i tehdejší papež Jan XXIII.

Autory důležitých dokumentů

Koncilní biskupové si povolali mnoho jezuitů z katolických univerzit v Lovani, Fourviere v Lyonu, Innsbrucku nebo Sankt Georgenu ve Frankfurtu n. M. jako poradce nebo osobní teology. Během čtyř zasedacích období koncilu rozbili – obrazně řečeno – své stany po obou březích Tibery nositelé velkých jmen tzv. „nové teologie“ (Theologie Nouvelle nebo Theologie der Avantgarde). Byli to například jezuité Jean Danielou, Karl Rahner, Gustave Martelet a Henri Rondet, dominikáni Marie Dominique Chenu a Edward Schillebeecks, redemptorista Bernard Häring, Švýcar Hans Küng, Němec Joseph Ratzinger nebo Belgičan Gerard Philips.

Tato „kovárna teologů“, jak ji výstižně definoval historik Giuseppe Alberigo, vsadila na znovuobjevení patristických a biblických pramenů, na nový rozvoj ekumenického hnutí a na rozloučení se s jistou římskou neústupností v doktrinální oblasti. Velké slovo si v koncilních doktrinálních komisích přirozeně zajistili významní zástupci a zastánci římské teologie a učitelského úřadu papeže Pia XII., jako holandský jezuita z Gregoriany a sekretář teologické komise Sebastian Tromp, důvěrník kardinála Alfreda Ottavianiho, nebo jeho španělský spolubratr Ramon Bridagor, odborník v oblasti svátostí a důvěrník kardinála Benedetta Aloise Maselly.

V oněch letech byla Gregoriana spolu s ústavy Biblicum a Orientale pro Svatý stolec hlavní zásobárnou expertů, kteří byli pověřeni úkolem dohlížet na redigování mnoha dokumentů. Seznam sahal od Charlese Boyera, přes Belgičana Edouarda Dhanise, poradce Svatého oficia (krajně kritického vůči de Lubacově teologii), německého odborníka v kanonickém právu Wilhelma Bertramse (kterého si Pavel VI. vyhlédl, aby vypracoval Nota praevia k návrhu De Ecclesia), kanadského biblisty Roderica MacKenzieho až k Italům Paolu Molinarimu, Albertu Maccarimu a Paolu Dezzovi.

Koncilu se účastnil též rodilý Ekvadorec jezuita Pablo Muños – nejprve jako peritus (mezi jiným byl rektorem Gregoriany) a později jako koncilní otec, když byl 1964 Pavlem VI. jmenován světícím biskupem v Quitu. Příspěvky jezuitů, kteří nebyli z římských univerzit, pocházely především od christologa Aloise Grillmeiera, Friedricha Wulfa (nejdůležitějšího ghostwritera mnoha projevů kardinála Döpfnera) či od Chilana Juana Ochagavia.

Co se týče médií, nejcennějšími a nejspolehlivějšími prameny pro novináře a odborníky byly především zprávy sepsané italsky Giovannim Caprilem pro Civilta Cattolica a francouzsky Robertem Roquetem pro Etudes. Díky nim mohla veřejnost lépe pochopit skutečnou dynamiku koncilní práce (od hlasování přes přichystané návrhy neboli tzv. schémata, průběh diskusí do doby, než byly definitivně přijaty, nebo naopak odmítnuty.

Spor o obnovu církve

Na základě šetření mnoha znalců bylo ověřeno, že věroučná konstituce Dei Verbum (o Božím zjevení) dostala své teologické vyjádření pravděpodobně od Rahnera a de Lubaca. Inspirace jezuity z Fourviere podle výpovědí mnoha znalců po koncilu převládla v jiném, pro církevní společenství v dnešní době základním dokumentu Lumen gentium o církvi.

Podpis dalšího jezuity, Francouze Jeana Danieloua, je i pod návrhem konstituce Gaudium et spes (o církvi v dnešním světě). Zásadním byl i jeho příspěvek při vypracování „Schématu XIII“. Vliv budoucího kardinála a člena Academie Francaise podle výpovědi mnohých spočíval v tom, že se svou kompetencí v oboru biblické antropologie vtiskl do znění této pastorální konstituce personalistické myšlení.

Jezuita ze Spojených států John Courtney Murray zase hrál klíčovou roli při vzniku deklarace Dignitatis humanae (o náboženské svobodě). Byl původním autorem tohoto důležitého dokumentu. Během koncilu se stal snad nejdiskutovanějším dokumentem a přestože narazil na prudký odpor španělských biskupů a janovského kardinála Siriho, byl nakonec podpořen především biskupy ze Spojených států, země náboženského pluralismu.

Rozhodně není náhoda, že deklarace Dignitatis humanae představovala v očích mnoha koncilních otců zvrat. Například kardinál Augustin Bea to v roce 1965 potvrdil v rozhovoru zaznamenaném novinářem italského deníku Corriere della Sera Albertem Cavallarim: Tímto dokumentem církev Pavla VI. poprvé vstoupila do „neznámé země svobody“.

Ostatně byl to biblista Augustin Bea, který se během koncilu jako první předseda sekretariátu pro jednotu křesťanů pustil do splétání komplikovaných diplomatických sítí dialogu mezi církvemi a představiteli židovství. Konkrétně se toto jeho neúnavné nasazení jako „vyslance jednoty křesťanů“ projevilo ve vztahu k pozorovatelům z ortodoxních církví, anglikánských a protestantských společenství na koncilu (vzpomeňme jednu z vynikajících postav, jakou byl Oscar Cullmann). Výrazný vliv jezuitského kardinála byl zřetelný také v návrhu dekretu De Oecumenismo. Ale Beovo hlavní mistrovské dílo na koncilu byla především intelektuálně-duchovní stopa, kterou zanechal v deklaraci Nostra aetate (o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím), ve které byla například odsouzena každá forma antisemitismu, a židovský národ byl zproštěn obvinění z bohovraždy Ježíše.

Nový generál řádu

Když ale odhlédneme od negativních hodnocení, které byly spíše plodem žurnalistické fantazie, byl projev P. Arrupeho přes určitou kritiku v podstatě na koncilním shromáždění přijat s velkým respektem a de Lubacem v jeho Denících hodnocena jako „bohatá a případná“.

V úvaze, s kterou P. Henri de Lubac uzavírá své koncilní deníky, se dočteme, že velké dědictví Druhého vatikánského koncilu spočívá především v „nutnosti začít odvážně se zdnešněním církve a Tovaryšstva Ježíšova na základě dvou velkých dogmatických konstitucí Lumen gentium a Dei verbum“. De Lubacova poznámka zaměřená do budoucna je stále aktuální a dosud neztratila nic ze své naléhavosti. Připomíná nám úkoly, které na Tovaryšstvo Ježíšovo čekají v třetím tisíciletí.

Převzato z jezuitské ročenky pro rok 2013. Přeložil Josef Loub, upravil Jan Regner.

 odeslat článek     vytisknout článek